Čís. 1423.

Zločin veřejného násilí dle §u 87 tr. zák. mrštěním tvrdých předmětů (kamene, sklenice) z nepatrné vzdálenosti po jedoucím automobilu. Po stránce subjektivní stačí úmysl ohrožovací.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1922, Kr I 1306/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 13. října 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle §u 87 tr. zák.
Důvody:
Ve směru věcném (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stížnost, že zde není náležitostí skutkové podstaty zločinu dle §u 87 tr. zák. Především zde prý není činu, jaký předpokládá § 87 tr. zák., z něhož by mohlo vzejíti nebezpečí pro život, zdraví, nebo tělesnou bezpečnost lidí; úhozem sklenice, která se automobilu vůbec nedotkla, a kamenem, který dopadl pouze na karoserii asi 1/4 m před předním sedadlem a 1/4 m pod jeho okrajem, vůbec nemohly býti zasaženy a zraněny osoby, v automobilu sedící a to ani přímo ani nepřímo (sklem auta, které vůbec nebylo rozbito). Nestačilo by prý dále ani pouhé vědomí, nýbrž bylo by třeba přímého úmyslu pachatelova, takové nebezpečí způsobiti a toho rozsudek nezjistil. Avšak stížnost není odůvodněna. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný mrštil dvakráte po sobě po dvou jedoucích automobilech, a to po prvém otevřeném, v němž seděly dvě osoby, sklenicí, po druhém, krytém, v němž byly i se šoférem tři osoby, kamenem, ze vzdálenosti tří metrů prudce se k tomu rozehnav. Zjišťuje, že sklenice proletěla v bezprostřední blízkosti prvého automobilu a rozbila se o protější zeď, nikoho nepoškodivši; kámen dopadl na karesorii druhého auta asi 1/4 m před předním sedadlem, kde seděl svědek F. a l/4 m pod jeho okrajem. Poněvadž byly oba předměty vrženy z malé vzdálenosti prudce do jedoucích aut a v takovém případě nikdy nelze předvídati, kam předmět dopadne a kterou část zasáhne, dlužno dáti za pravdu prvému soudu v tom, že zlomyslné jednání obžalovaného bylo způsobilé vyyolati nebezpečenství naznačené v §u 85 b) tr. zák., totiž pro život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidí, uváží-li se, že zranění osob v automobilu mohlo nastati buď přímým dopadnutím vržených předmětů, nebo nepřímo odrazem rozbité součástky vozidla (zvláště střepinami rozbitého skla), nebo konečně následkem poškození strojového zařízení, jak známo velmi citlivého. Okolnost, že ani v tom ani v onom případě nikdo poškozen nebyl, nemůže obžalovaného zbaviti viny, poněvadž k naplnění skutkové podstaty zločinu, o který jde, stačí možnost takového nebezpečí. Záležíť trestná činnost §u 87 tr. zák. právě v tom, že bylo (jakýmkoliv jednáním, předsevzatým ze zlomyslnosti, způsobeno nebezpečí v §u 85 b) naznačené. Po stránce subjektivní nežádá se ani zvláštní zlomyslnosti, ani úmyslu, směřujícího k poruše, nýbrž stačí úmysl ohrožovací, t. j. vědomí pachatele, že svou činnosti způsobuje naznačené nebezpečí, jedná-li pachatel v úmyslu, směřujícím k poruše, bylo by to úmyslné poškození dle §§ů 134, 152, 85 tr. zák. atd., po případě by zde byl souběh těchto činů s §em 87 tr. zák., kdyby na příklad pachatel chtěl jednoho usmrtiti, těžce poraniti atd. a při tom uvedl jiné v nebezpečenství. Když vzešel skutečně úraz, pak platí vyšší sazba trestní.

Citace:

č. 1423. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 600-601.