Státní tajemníci.

Dr. Václav Bouček.
V minulém čísle Právníka pan v. odb. r. Dr. Hoffmann probírá důmyslně postavení státních tajemníků, o jejichž zavedení několikrát se už jednalo a teď z popudu senátora Klofáče znovu jedná. Pan Dr. Hoffmann uvádí, že jsem v poradách, konaných ve dnech převratových, zřízení této instituce navrhoval právě já, proto bych rád o tom něco pověděl.
Krátce po převratu jmenován byl v ministerstvu školství státním tajemníkem prof. Drtina. Jeho postavení upravilo se, tak říkajíc, samo jeho přátelským poměrem k tehdejšímu ministru Habermannovi. Chodil do školského výboru, kde vystupoval úplně samostatně, jsa si vědom, že mezi ním a jeho ministrem je dokonalá shoda myšlenková a že, i kdyby v některé věci ministr snad projevil dodatečně odchylné mínění, rozpor bez obtíží se dá odkliditi. Habermann nebyl nedůtklivý a ustupoval větší teoretické znalosti Drtinově. Takovýto, smím-li tak říci, dobrý sousedský poměr nemohl ovšem býti základem pro zákonnou úpravu. Vysvětlil jsem své stanovisko, když r. 1919 přišel ke mně Dr. Heidler (bratr bývalého ministra obchodu), který mi oznámil, že se jedná o to, abych byl jmenován státním tajemníkem v ministerstvu spravedlnosti cum iure succedendi po tehdejším ministru Dr. Soukupovi. Tázal se mě, zdali bych místo přijal. Odmítl jsem a odůvodnil to takto:
Postavení státního tajemníka není dosud nijak vymezeno. Se Soukupem bych se asi shodl; po jeho odstoupení stal bych se sice ministrem, ale na jak dlouho? Víte, že bych se v ministerské radě nenechal často přehlasovat. Brzo bych odešel a co pak? Začal jsem jako advokát po prvé roku 1899, když jsem otevřel svou kancelář, po druhé r. 1918, když jsem se vrátil po půl třetím roce z vyhnanství ve Štýrském Hradci a v koncentračním táboře v Lebringn a našel v kanceláři jediný proces, a to ještě ex offo — začínat po třetí by se mi už nechtělo. A vrátit se do ministerstva? Což kdyby byl jmenován ministrem Šrámek?1 Jsem příliš neohebný, abych se jemu nebo kterémukoli jiné- mu ministru podroboval. Ministerstvo by musilo míti můj ráz a nikdy bych nepřipustil, aby se stalo něco, s čím bych já nesouhlasil. O všem bych musil vědět a všemu dát své placet. Bude se projednávat rozluka státu a církví, reforma manželského práva, — copak bych snesl, aby nešlo po mém? A teď si představte tu situaci: Ministr nese odpovědnost, ale jeho ministerstvo dělá, co nařizuje pan státní tajemník. To je ústavně nemožné. Je-li státní tajemník úředníkem. je podřízen svému ministru a musí poslechnout. Aby se uchránil výtky bezkarakternosti nebo neznalosti zákona, může vypracovat pro spisy své odchylné votum a připsat, že rozhodl podle ministrova příkazu. Tím jsou však jeho prostředky vyčerpány. Na takové místo nereflektuji. Něco jiného by bylo, kdyby státní tajemník byl ministru koordinován a působnost obou byla tak rozdělena, že by ministr dělal jen politiku a státní tajemník měl na starosti práci odbornou. Ale copak se to dá tak lehce oddělit? Profesor Masaryk pověděl to dobře jednou před válkou ve schůzi výkonného výboru naší strany; »Už Marie Terezie řekla »die Schule ist ein Politikum« a když to stará bába věděla, divím se, že se to nechce uznat teď«. Trestní zákon je »ein Politikum«, poroty jsou »ein Politikum«, a občanský zákon jak by smet. Dá se arci působnost obou těchto funkcionářů, ministra a státního tajemníka, vymezit, aby si stále nevjížděli do vlasů, ale snadné to nebude. Dokud se to nestane, jmenování nepřijmu.
Takové byly mé důvody. Jak z nich patrno, byl jsem si vědom obtíží, které úprava nové instituce způsobuje, ale ty se dají překonati, uvědomí-li si členové parlamentu a vláda, že ministři se jmenují podle politického klíče bez ohledu na svou odbornou způsobilost nebo nezpůsobilost, že však správa jednotlivých odbor'ů státní administrace vyžaduje určité kontinuity a odborné znalosti, které politika musí jiti s cesty. Holým neštěstím by arci bylo, kdyby i na místa státních tajemníků dostávali se lidé vynikající pouze stranickou příslušností.

*) Vmysli-li se p. ministr Šrámek do poměrů z r. 1919, jistě mi mého tehdejšího výroku nezazlí.

Citace:

K., T.. Noc v Louvru. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 25, s. 294-295, 306-307.