NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4306.

Ke zpronevěře je třeba zlého úmyslu; toho tu není, je-li pachatel přesvědčen, že vlastník věci nebude nic namítati, bude-li pachatel s věcí disponovati, nebo je-li pachatel toho mínění, že jest oprávněn podržeti si věc mu svěřenou; pachatel si musí býti vědom hmotné protiprávnosti svého jednání.
Ponechal-li si zaměstnanec vyšetřený materiál, byla by tu vědomost hmotné protiprávnosti jednání ve smyslu § 183 tr. zák., kdyby si zaměstnavatel výslovně vymínil, že mu musejí býti vráceny všechny zbytky a odpadky. Podílníku (§ 185 tr. zák.) musí býti známo, že jde o věc zpronevěřenou, nestačí již podezření; v takovém případě by mohlo jíti o přestupek § 477 tr. zák.
Je-li podílník toho mínění, že věc nebyla zpronevěřena (an vyšetřený materiál není zpronevěřen), není tu u něho po případě zlého úmyslu ve smyslu § 183 a § 1 tr. zák.
(Rozh. ze dne 22. října 1931, Zm I 853/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného Rudolfa S-y do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 29. září 1930, jímž byli stěžovatel a obžalovaný Ludvík B. uznáni vinnými zločinem podílnictví na zpronevěře podle §§ 185, 186 a), b) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a o ní rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Důvod zmatečnosti čís. 4 § 281 tr. ř. shledává stěžovatel v tom, že nalézací soud nevyhověl jeho průvodnímu návrhu, 1. by byl vyslechnut Dr. B. o tom, že mu S. sdělil, že stěžovateli prohlásil při prodeji koží, že jde o kůže poctivě nabyté; 2. by byli vyslechnuti znalci z oboru rukavičkářského a svědek Jaroslav M. o tom, že existoval a po 100 let existuje obyčej, že si dělníci přijatí na domácí práci vždy ponechávali a smějí si ponechávati kůže jimi vyšetřené; 3. by byli slyšeni svědci R., K., H. a V. o tom, že dělníkům, jimž se nedostávalo kůže na předepsaný počet rukavic, buď bylo ze mzdy strhováno, nebo musili nedostávající se kůže koupiti. Nalézací soud zamítl tyto návrhy jako nerozhodné; v důvodech rozsudku jejich zamítnutí odůvodněno mimo jiné i poukazem na výpověď svědků Karla S-e a Pavla F-a; než jejich výpovědi nemohly podle tvrzení stěžovatele stačiti ke zjištění jeho subjektivní viny, an prý vyšetřené kůže kupoval v přesvědčení, že je dělníci mohou prodati, a on že je může koupiti; kdyby byl tento předpoklad mylný, vylučoval by prý zlý úmysl a vědomí protiprávnosti. Návrh pod 1. byl zamítnut neprávem, třebaže se stěžovatel i na policii i u soudu hájil tím, že kupoval t. zv. vyšetřené kůže, a netvrdil, že mu S. říkal, že jde o kůže poctivě nabyté, neboť tvrzené sdělení S-ovo mohlo míti význam pro posouzení, zda stěžovatel věděl, či nevěděl, že S. nabyl kozí nepoctivým způsobem. I zamítnutím dalších návrhů bylo porušeno právo obhajoby. Byl obžalován a odsouzen pro' podílnictví na zpronevěře a hájil se tím, že nešlo o zpronevěru a že nespatřoval v koupi koží nic trestného. Ke zpronevěře je třeba zlého úmyslu; toho tu není, je-li pácháte’ přesvědčen, že vlastník věci nebude nic namítati, bude-li pachatel s věcí disponovati, nebo je-li pachatel toho mínění, že je oprávněn podržeti si věc mu svěřenou; pachatel musí si býti vědom hmotné protiprávnosti svého jednání (Finger, Strafrecht strana 470; Altmann-Jakob, Kommentar str. 501); taková vědomost byla by tu v souzeném případě zejména, kdyby si zaměstnavatel výslovně vymínil, že mu musejí býti vráceny všechny zbytky a odpadky. Podílníku musí býti známo, že jde o věc zpronevěřenou; nestačí již podezření; v takovém případě mohlo by jíti o přestupek § 477 tr. zák. (sb. n. s. čís. 606, 1253, 3051); je-li podílník toho mínění, že věc nebyla zpronevěřena, není tu u něho zlého úmyslu ve smyslu § 183 a § 1 tr. zák. Z toho, že stěžovatel nahradil škodu, nelze souditi, že si byl vědom toho, že jde o kůže zpronevěřené, ana povinnost náhrady škody může býti i u přestupku § 477 tr. zák.; ani to, že u značné části koží byly odstraněny značky majitelů, není dokladem takového vědomí, ano nebylo zjištěno, že stěžovatel o tom věděl. Stěžovatel se hájil, že byl toho mínění, že t. zv. vyšetřené kůže nejsou zpronevěřené, a nabízel o tom důkazy pod č. 2 a 3. Práva, by bylo přihlíženo k této obhajobě, a by byla obhajoba ta přezkoumána provedením nabízených důkazů, nepozbyl stěžovatel tím, že při prvém výslechu uvedl, že je částečně vinen, an ihned dodal, že věděl, že šlo o tak zvané vyšetřené kůže, ale nedoznal, že věděl, že zaměstnavatelé žádají, by jim dělníci takové kůže vraceli. Důkazy ty měl nalézací soud připustiti, neboť pro posouzení subjektivní stránky nestačí mínění, jež projevili svědci Karel S. a Pavel F. Je proto řízení ohledně stěžovatele neúplné a bylo rozsudek ohledně něho za předpokladu § 5 zák. čís. 3/1878 ř. zák. zrušiti jako zmatečný.

Citace:

Čís. 4306. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 539-541.