NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 8982.

Občanství státní (Slovensko): * Vdova po osobě, uvedené v § 2 zák. č. 64/18, není ze samostatného nároku na udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26 vyloučena tím, že její zemřelý manžel odepřel složiti slib poslušnosti podle § 2 zák. č. 64/18 a nebyl proto na svém služebním místě ponechán a ani později přijat.
(Nález ze dne 10. ledna 1931 č. 20709/30.)
Prejudikatura: Boh. A 8359/30.
Věc: Magdalena H. v Bratislavě (adv. Dr. Jaroslav Dvořák z Bratislavy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra st-lčině žádosti za udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26 z důvodů: Podle § 1 cit. zák. mají — za splnění ostatních zákonných podmínek — nárok na udělení čsl. státního občanství státní občané býv. Uherska, kteří nejsou z nároku tohoto podle ustanovení § 1:3 cit. zák. vyloučeni, zemřelý manžel st-lčin však, jak konaným šetřením bylo zjištěno, byl ke složení slibu poslušnosti podle § 2 zák. č. 64/18 všeobecnou vyhláškou vyzván, ale ke složení slibu tohoto se nepřihlásil, tedy složití jej odepřel a nebyl tudíž proto ve svém služebním místě ponechán ani později přijat, takže je podle § 1:3 lit. e) zák. č. 152/26 z nároku vyloučen. Ježto pak vydržecí doba od času nesložení slibu až do smrti jeho, nastalé dne 22. října 1925, je z uvedeného důvodu znehodnocena, nemůže býti ani pozůstalé vdově započtena po rozumu § 2 cit. zák. O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Základní podmínkou nároku na udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26 jest podle 1. odst. § 1, aby osoba, o niž jde, měla po dobu tímto zákonem stanovenou nepřetržitě bydliště na dnešním území čsl. republiky, a to před 1. lednem 1910 čtyři roky v jedné a téže obci Slov. nebo Podk. Rusi, aniž byly po tuto dobu vzneseny námitky podle § 9 zák. čl. XXII:1886, po uplynutí tohoto čtyřletí do podané žádosti pak kdekoliv na území Čsl. republiky.
V 3. odst. téhož § jsou uvedeny důvody, jež přes to, že určitá osoba vyhovuje podmínkám 1. odstavce, vylučují ji z nároku na udělení čsl. státního občanství, na př. jsou sub. lit. e) vyloučeni ti, kdo odepřeli složení slibu poslušnosti podle § 2 zák. č. 64/18, a nebyli proto na svých služebních místech ponecháni a ani později přijati.
Podle § 2 odst. 1 sledují vdané ženy, jejichž manželství nebylo soudně ani rozloučeno ani prohlášeno za neplatné, svého manžela ve státním občanství, nabytém podle tohoto zákona. Nejsou tedy po dobu trvání manželství vdané ženy samostatnými subjekty nároku na udělení čsl. státního občanství podle tohoto zákona. Takovými samostatnými subjekty stávají se vdané ženy teprve smrtí manželovou nebo tím, že manželství bylo soudně rozloučeno nebo prohlášeno za neplatné.
Pro případ smrti manželovy stanoví 2. odst. § 2, že bydlení zemřelého manžela před 1. lednem 1910 a od této doby (§ 1) započítá se do bydlení vdovy, podá-li si podle tohoto zákona žádost o udělení čsl. státního občanství. Čerpá tedy vdova, uplatňující nárok na udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26, svůj nárok, pokud jde o požadavek bydliště na území Čsl. republiky, po dobu trvání manželství a event. i před jeho uzavřením, z bydliště manželova, jak to ostatně vyslovil nss o bydlišti v době kvadrienia v nál. Boh. A 8359/30. Avšak jedině v této podmínce bydliště před smrtí manželovou čerpá vdova svůj nárok z osoby svého zemřelého manžela, kdežto v ostatních směrech, jsouc samostatným subjektem nároku úst. zákonem č. 152/26 přiznaného, zakládá svůj nárok na skutečnostech v její osobě nastalých.
Z toho pak plyne, že nárok vdovy na udělení čsl. státního občanství podle cit. úst. zák. jest vyloučen jen oněmi skutečnostmi, vzešlými v osobě manželově, které mají vztah k bydlišti manželovu a které bydlišti odnímají charakter bydliště podle uvedeného úst. zák., na př. tím, že v kvadreniu před 1. lednem 1910 činila obec proti osobě manželově námitky podle § 9 zák. čl. XXII:86, není však vdova vyloučena z nároku toho takovými skutečnostmi podle 3. odst. § 1 z nároku vylučujícími a v osobě manželově nastalými, které k otázce bydliště vztahu nemají a které bez jakékoli souvislosti s požadavkem bydliště jsou samostatnými důvody, vylučujícími z nároku na udělení čsl. státního občanství, třeba se staly v oné době manželova bydlení, kterou si vdova do svého bydlení podle 2. odst. § 2 započítává.
Nemůže proto vdova, podavší si žádost za udělení čsl. státního občanství podle úst. zákona č. 152/26 a započítávající si do svého bydliště bydlení svého zemřelého manžela, a zakládající tedy jedině v této relaci svůj nárok v osobě manželově, býti z uplatněného nároku vyloučena skutečností, že manžel její odepřel složiti slib poslušnosti, třebas skutečnost odepření složití slib jest objektivně důvodem vylučujícím podle lit. e) 3. odst. § 1 z nároku na udělení čsl. státního občanství a třeba k odepření tomu došlo v době, kterou si z bydlení manželova vdova do svého bydlení započítává. Skutečnost ta nemůže býti u vdovy vylučujícím důvodem proto, že nemá vztahu k bydlišti, jež jedině vdova z osoby manželovy čerpá a jež momentem, vybočujícím z jeho pojmového a zákonného rámce, nemůže býti, jak se žal. úřad vyjadřuje, znehodnoceno.
Jest ovšem pravda, že kdyby zemřelý manžel st-lčin byl žil a podal si žádost za udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26, byl by z nároku na udělení čsl. státního občanství vyloučen, odepřel-li složiti slib poslušnosti a nebyl-li proto na svém služebním místě ponechán, a že by tedy takto nedosáhla čsl. státního občanství ani st-lka jako jeho manželka, jež ve smyslu 1. odst. § 2 po dobu trvání manželství poměr svého manžela k úst. zákonu č. 152/26 sleduje. Než tato anomálie nemůže vyvrátiti správnost názoru nahoře podaného, že zemřel-li manžel a žádost podala vdova, nemůže ji odepření slibu poslušnosti manželem z nároku na udělení čsl. státního občanství vyloučiti. Jdeť v obou případech o právní situaci různou: v prvém případě manželka svého manžela v nároku sleduje, v druhém případě však je samostatným subjektem nároku. Právě tak by byla různá situace a proto i výsledky v případě, kdy manželka sama byla zaměstnancem, povinným složiti slib poslušnosti podle § 2 zák. č. 64/18 a tento slib složiti odepřela. Podá-li žádost za udělení čsl. státního občanství podle úst. zákona č. 152/26 její manžel, nebude mu vaditi odepření slibu manželčina, a stane se proto ve smyslu 1. odst. § 2 čsl. státní občankou i jeho manželka, třeba tu v její osobě jest dán vylučující důvod lit. e) 3. odst. § 1. Zemře-li však manžel před podáním žádosti a žádost podá vdova, bude z nároku pro odepření slibu vyloučena, a tedy se čsl. státní občankou nestane.
Rozhoduje v přítomném sporu o st-lčině nároku, vycházel žal. úřad z názoru, že skutečnost, že manžel odepřel složiti slib poslušnosti, jest důvodem, vylučujícím i samostatný nárok jeho vdovy. Nahoře dovozeno, že tento názor je mylný a že se příčí úst. zákonu č. 152/26.
Bylo proto již z tohoto důvodu zrušiti nař. rozhodnutí pro nezákonnost a nebylo pak třeba zabývati se otázkou, stížností také relevovanou, zda skutečně st-lčin manžel slib poslušnosti složiti odepřel a nebyl z tohoto důvodu na svém služebním místě ponechán.

Citace:

č. 8982. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 202-204.