Dr. Miloslav Stieber: Dějiny soukromého práva v střední Evropě.

Nástin. Kniha první: samostatný právní vývoj. Pr. 1923. Nákl. vlast. 8°, Str. 141. — Když studijní řád z r. 1919 zavedl na právnické fakulty jako učebný předmět středoevropské právo, objevila se záhy jako učebná pomůcka jeho veřejnoprávní části práce prof. Kadlce, která ovšem pojímala pojem práva středoevropského značně šířeji všímajíc si i vlivů západoevropských, kdežto pokud šlo o t. zv. právo soukromé, zůstalo dlouho při tradování discipliny ve formě dřívějšího práva německého s přihlédnutím k jeho proměnám v zemích českých. Jestliže však v otázkách veřejnoprávních politické poměry a jich vývoj usnadňují synthesu, v soukromém právu není cesta tak snadná a nelze tak lehce dojíti jednotného hladiska. Kromě toho nemáme vlastně teritoriálních zpracování, kromě německých a polských, což také nepřispívá k ulehčení vlastní práce. Tím vším těžší je dílo, neboť název předmětu soukromého práva středoevropského byl vyroben dříve než předmět sám, tedy opačně než se stalo vlastně u veřejného. Ale přesto praktická potřeba studijní nutila prof. Stiebra vydati nástin, příručku, jak zve to autor v předmluvě. Nesnáze pojmu objevily se nesnázemi i při řešení otázek tak těžkých. Prof. Stieber rozdělil veškerou danou masu ve dvě veliké vývojové skupiny podle recepce; samostatný právní vývoj, jejž podává v právě vyšlém prvním díle, a další vývoj závislý na právu obecném. Autor se neostýchal přidržeti se správně běžné a vžité již systematiky římskoprávní, což usnadňuje jednak přehlednost a jednak neruší základního stanoveného rozvržení práva středoevropského vůbec, rovněž římskoprávního, na veřejné a soukromé právo (srv. str. 6.). Předesílá nejprve část všeobecnou o práv. řádu, o osobách a věcech a o práv. skutečnostech. Pak teprve se obrací k části zvláštní, v níž na prvém místě pojednává o právu obligačním, respektive ve smyslu germanistickém o dluhu a ručení1 (Schuld und Haftung). Na to následuje vypsání práva věcného, rozvrženého podle předmětů jeho na nemovitostní a movitostní, pak dochází na právo rodinné a konečně na dědické.
Autor musil pracovati kasuisticky: z jednotlivých právních případů snaží se generalisací vyvoditi normu, jež — jak ani jinak nelze ve středověkém právu — není ve své konstrukci vždy jednotná a je nutno odkazovati na řadu výjimek. Ku konci své práce prof. Stieber připojil přehled literatury i pramenů. Kniha sama, o níž závěrečný úsudek bude možno pronésti až po vyjití druhého dílu, je úplnou novinkou v naší právnické literatuře a bylo by si jen přáti, aby ve svém poslání jako studijní pomůcka splnila svůj úkol.
Ča.

Stieber tu poprvé v češtině užil termínu: »právo dlužní a ručné«. O vytvoření terminologie lze zajisté se rozhovořovati. Její správnost — podle mého skromného soudu — záleží v praktičnosti.

Citace:

Dr. Miloslav Stieber: Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 4, s. 125-126.