Čís. 15537.

Neodporuje dobrým mravům ani předpisům zákona o pensijním pojištění čís. 26/29 Sb. z. a n. úmluva, podle níž byl zaměstnanec po třicetipětileté službě ponechán nadále v aktivitě pod podmínkou, že odvede zaměstnavateli vždy pensijní a starobní důchody pensijním ústavem mu vyplácené.
(Rozh. ze dne 23. října 1936, Rv I 1849/36.) Žalobce po dosažení 35 služebních let měl býti dán dnem 1. srpna 1927 do výslužby, centrální ředitelství žalované však ho uvědomilo, že se souhlasem správní rady se nadále ponechává v aktivní službě, avšak že po dobu další aktivní služby musí starobní důchody všeobecným pensijním ústavem i pensijním fondem II mu vyplácené vrátiti žalované společnosti, t. j. je hned po vyplacení zaslat šekovým poštovním úřadem žalované. Žalobce tvrdě, že toto ujednání odporuje dobrým mravům a předpisům zákona o pensijním pojištění, domáhá se na žalované vyplacení těchto částek. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Šlo o nabídku žalované společnosti, kterou byla navržena změna služebního poměru žalobcova po dobu jeho další aktivity. Žalobci neměly býti poskytnuty dosavadní příjmy v neztenčené výši, nýbrž jen příjmy po odečtení odpočivných příjmů přiřčených žalobci dotčenými pensijními ústavy. Měly-li takto býti změněny služební příjmy žalobcovy, nešlo o pokračování v dosavadním služebním poměru, nýbrž o změnu podstatné části služební smlouvy a tudíž o návrh nové služební smlouvy, kterýž žalobce mohl avšak nemusil přijmouti. Nenamítal-li žalobce nic proti nabídce, konal-li nařízené mu služby, přijal-li platy a odváděl-li pravidelně své odpočivné příjmy žalované, dal tím najevo (§ 863 obč. zák.), že nabídku přijal a se smlouvou souhlasil, a nemůže odporovati její platnosti pro rozpor s dobrými mravy (§ 879 obč. zák.), ježto ujednání o výši platu je zákonem vyhrazeno smluvní svobodě a nebylo ani zákonem zapověděno konati práce bezúplatně. Smlouva neodporuje ani velícím předpisům zákonů a povinnému pensijnímu pojištění soukromých zaměstnanců (zák. čís. 1/1907 v doslovu nař. čís. 138/1914 ř. z., pokud se týče zákona čís. 26/1929 Sb. z. a n.), ježto tu nejde o dohodu, kterou by platnost pensijního zákona byla omezena nebo vyloučena v neprospěch žalobcův, pokud se týče kterou by byl postoupen žalované společnosti žalobcův nárok proti pojišťovně nebo plnění pojišťovny, neboť žalobcovy nároky povinným pensijním pojištěním nabyté zůstaly úplně nedotčeny, žalobce je pobíral dále, neměl býti ani nebyl zkrácen v těchto pensijních požitcích podle zákona mu příslušejících a byly novou smlouvou jen upraveny služební požitky žalobcovy v poměru k zaměstnavatelce (žalované společnosti) z jeho další aktivní činnosti a upraven súčtovací způsob při výplatě těchto služebních platů. Této úpravy bylo však třeba, ježto podle ujednání a z něho patrné vůle stran měl žalobce budoucně obdržeti na služném jen rozdíl mezi dosavadním aktivním platem a souhrnem jeho odpočivných příjmů, a ježto tyto byly mu pensijním ústavem vypláceny přímo a on dostával dosavadní aktivní požitky v neomezené výši přímo od žalované, mělo býti vzájemné súčtování zřejmě provedeno tím způsobem, že žalobce měl starobní důchod, o kterýž jde, když mu byl vyplacen pensijním ústavem, ihned refundovati žalované, která mu již vyplatila platila příslušnou částku na jeho účet (a conto). Z toho, co dosud vyvoděno, jest patrné, že žalovaná spornými částkami nebyla bezdůvodně obohacena na úkor žalobcův, nýbrž že je pobírala byvši k tomu oprávněna podle platné smlouvy. Žalobní žádost není tudíž již z tohoto důvodu opodstatněna.

Citace:

č. 4315. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 532-534.