NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1666.

Přípustnost pořadu práva pro nárok nového faráře na vyklizení katolické fary z důvodu, že dosavadní farář přestoupil ku církvi československé a byl následkem toho suspendován a exkomunikován.
(Rozh. ze dne 16. května 1922, R I 435/22.)
Žalovaný byl původně farářem církve katolické, přestoupil však k církvi československé a byl proto biskupskou konsistoří exkomunikován a suspendován. Na jeho místo jmenován pak farářem žalobce, a když žalovaný nadále užíval bytu ve faře, domáhal se žalobce jeho vyklizení. Žalovaný vznesl námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl, maje za to, že tu jde o poměr veřejnoprávní. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Nelze pochybovati o tom, že žalobce jest v čase podání žaloby považovati za poživatele jmění duchovního obročí, ku kterému také patří budova farní; dle § 46 zák. ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. z. spravuje ono jmění poživatel, dle § 509 obč. zák. jest služebnost požívání právem, bráti požitky z cizí věci beze všeho obmezení, šetříc podstaty; jest tedy žalobce jako poživatel farní budovy oprávněn žalobou oproti každému vystupovati, kdo jeho právo bezprávně ruší a obmezuje. Že žalovaný již právního titulu k obývání bytu nemá, jest soudem procesním zjištěno; žalovaný nepoužíval bytu na základě smlouvy nájemní, nýbrž na základě svého postavení; tím, že byl z úřadu suspendován, pozbyl také nároku na byt. Ale nehledě k tomu, ustanovuje § 38 zmíněného zákona, že pro řešení otázky majetkové a pro ostatní poměry soukromoprávní ohledně jmění kostelního a obročního jsou rozhodujícími ustanovení všeobecného zákoníka občanského; při sporu budiž se dovoláno soudů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žalovaný se neprávem odvolává na to, že jde v tomto sporu o veřejnoprávní poměr instalovaného faráře k úřadu a obročí farnímu. Otázka veřejnoprávní, pokud se týkala žalovaného, byla vyřešena tím, že byl žalovaný, jak jest zjištěno, následkem přestoupení k církvi československé suspendován a exkomunikován a že mu byly služební požitky zastaveny. Tím přestal býti žalovaný nejen farářem, nýbrž i vůbec příslušníkem církve římskokatolické a stal se v poměru ke konsistoři, patronátu a k jmění církevnímu a obročnímu osobou soukromou. Ustanovení § 27 a) zákona ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. zák. zde místa nemá, poněvadž se týká provedení církevních nařízení a rozhodnutí proti osobám podléhajícím církevním úřadům a jejich moci, nikoli proti osobám k církvi nenáležejícím (§ 18 téhož zák.). Otázka, je-li žalovaný po svém vystoupení z církve katolické oprávněn na dále užívati farní budovy a je-li nárok žalobní, aby místnosti obývané vyklidil, odůvodněn, jest tedy nyní jen otázkou soukromoprávní ve smyslu § 38 cit. zák., patřící na pořad práva soukromého.

Citace:

č. 1666. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 487-488.