Čís. 2066.


Změny ve smyslu § 9 ex. ř. nutno prokázati tak, jak je tam předepsáno; jinakých průvodů použíti nelze. Povoluje exekuci, není soud, pokud zákon neustanovuje jinak, povinen, ba ani oprávněn, by konal předběžná šetření nebo si vyžadoval od úřadů nebo stran předložení listin neb jiných důkazů (pokud nestanoví zákon výslovně opak).
(Rozh. ze dne 5. prosince 1922. R I 1278/22.)
Na základě rozsudku, jímž pravoplatně uloženo dodání zboží firmě »Österreichischer Verein für chemische und metallurgische Produktion in Wien«, domáhal se zvítězivší žalobce povolení exekuce na dodání zboží proti »Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n. L.«. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud zamítl exekuční návrh.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle § 9 ex. ř. lze povoliti exekuci proti jinému, než kdo jako dlužník jest uveden v exekučním titulu, jenom tehdy, když se dokáže listinami veřejnými, nebo veřejně ověřenými, že povinnost z exekučního titulu přešla z osoby tam jmenované na osobu, proti níž se exekuce vede. V exekučním řízení platí sice dle § 78 ex. ř. předpisy civ. soud. řádu o důkazu (§§ 266—291 c. ř. s.), avšak jenom potud, pokud exek. řádem není jinak nařízeno. Než právě §em 9 ex. ř. jest jinak nařízeno; neboť § 9 nepřipouští důkazu o nástupnictví v závazek všemi průvody civilního řádu soudního, neuznává tudíž ani platnosti zásady o notoriétě (§ 269 c. ř. s.), nýbrž předpisuje, že nástupnictví v závazek lze prokázati pouze veřejnými listinami, aneb listinami veřejně ověřenými, jinak exekuce proti osobě v exekučním návrhu naznačená, která se nekryje s osobou v exekučním titulu naznačenou, povolena býti nesmí. Vymáhající věřitel nepřipojil k exekučnímu návrhu veřejných, nebo veřejně ověřených listin o tom. že »Österreichischer Verein für chemische und metallurgische Produktion in Wien«, jenž v exekučním titulu jako strana povinná jest uveden, jest totožným se »Spolkem pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n. L.«, proti němuž exekuce byla navržena, ba vymáhající věřitel v exekučním návrhu změny firmy a totožnost osoby na straně povinné ani netvrdil, nýbrž beze všeho bližšího vysvětlení a odůvodnění navrhl exekuci proti firmě s částečně jiným jménem a s úplně jiným sídlem. Právem tedy rekursní soud, změniv usnesení prvého soudu, exekuční návrh zamítl. Jeho povinností nebylo, by si sám od sebe vyžadoval zprávu o změně jména a sídla firmy od obchodního soudu, neboť změna ta jednak v návrhu nebyla výslovně tvrzena, jednak § 3 a § 55 odstavec druhý ex. ř. zakazují při návrhu na povolení exekuce konati předběžné setření a vyžadovati od úřadu nebo stran předložení listin neb jiných důkazů, vyjma případy výslovně v zákoně uvedené, které zde v úvahu nepřicházejí. Zásada § 269 c. ř. s. o okolnostech soudu známých v tomto případě, jak již shora uvedeno, neplatí.
Citace:
č. 2066. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1139-1140.