NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 736.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n.). Na nájem sportovního hřiště, na němž po pronájmu nájemce vystavěl baráky, ochrana zákona se nevztahuje.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1920, R I 880/20.)
Žalobce pronajal žalovanému sportovní hřiště, na němž žalovaný po té vystavěl baráky. Žalobu na zrušení smlouvy nájemní soud prvé stolice odmítl, shledav ji nepřípustnou vzhledem k předpisům zákona o ochraně nájemců ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. Rekursní soud usnesení to zrušil a nařídil prvému soudu, by o žalobě jednal a ji rozhodl. Důvody: Zákon o ochraně nájemníků ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. na tento případ vztahovati nelze. Dle tvrzení žaloby jde o nájem sportovního hřiště. Na nájem pozemků zákon o ochraně nájemců však nelze použíti. Prvý soudce, dovolávaje se § 31 zákona, přehlíží, že tento § mluví jen o bytech, částech bytů a jakýchkoli jiných místnostech. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona jako místnosti příkladmo uvádí: místnosti úřední, spolkové, ateliery a pod., takže již z tohoto výpočtu je jasně viděti, že zákonodárce pouhé prostory pozemkové zákonem chrániti nemínil. »Místností« sluší rozuměti dle rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 1920 R I 661/20 prostory, zdí nebo stěnami od svého okolí oddělené, které od bytů liší se pouze tím, že neslouží k účelům bytovým. Povahu místnosti dle této definice sportovní hřiště, i když později na něm, jak žalobce uvádí, postaveny byly baráky, nemá, poněvadž dle žaloby předmětem smlouvy nájemní byla jen část pozemkové parcely. Zákon o ochraně nájemců vydán byl především za tím účelem, by odpomoženo bylo nynějšímu nedostatku bytů ochranou nájemníků. Hřiště je místem, nikoli místností a zákon tak výjimečné povahy, jako je zákon o ochraně nájemníků, nelze vykládati způsobem rozšiřujícím. Když tomu tak, bylo žalobu na soud přijati a o ní sporné řízení zahájiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle § 31 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. vztahují se ustanovení tohoto zákona také na jednotlivé části bytů a jakékoli jiné místnosti, které jsou předmětem nájemní neb podnájemní smlouvy. Jest tedy pro otázku, má-li býti tohoto zákona použito, rozhodnou pouze okolnost, co bylo předmětem smlouvy, nikoliv způsob, jakým majitel předmětu nájemního užívá. V tomto případě jest nesporno, že žalující strana dala žalované straně do nájmu část sportovního hřiště, že tedy předmětem nájemní smlouvy jest pouhý nezastavený pozemek. Okolnost, že pronajaté hřiště nezůstalo hřištěm a že později stranou žalovanou za souhlasu strany žalující postaveny byly na něm Döckerovy baráky, nemůže na tom ničeho změniti, když není tvrzeno, že se tyto baráky staly vlastnictvím strany žalující a že se tím předmět smlouvy změnil. Zůstal-li však předmětem smlouvy pouhý pozemek, nelze naň vztahovati zákon o ochraně nájemců a sluší o návrhu na zrušení této smlouvy rozhodnouti sporem.

Citace:

č. 736. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 634-635.