Č. 2489.

Státní zaměstnanci: Má vdova po bývalém uherském státním úředníku vůči čsl. státu vůbec, po př. za jakých podmínek nárok na zaopatřovací požitky?
(Nález ze dne 14. června 1923 č. 7562.)
Věc: Vdova po Ondřeji P. v L. proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě stran výplaty zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V přihlášce z 18. března 1922, jíž se st-lka domáhala upravení své vdovské pense ve smyslu vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 298 Sb., uvedeno, že příslušnost jejího manžela v době jeho smrti nemožno zjistiti, poněvadž st-lka sama neví, kam byl příslušný. Žal. úřad nařídil, aby domovská příslušnost manžela st-lčina byla vyšetřena, leč toto šetření zůstalo bez positivního výsledku. Zjištěno pouze, že posledně sloužil v Jelšavě roku 1892, kde onemocněl a zemřel pak téhož roku v Báňské Bystřici v ústavu pro choromyslné. Než i toto jeho poslední služební místo v J. je pochybné.
Žal. úřad na to nař. nyní opatřením zastavil výplatu st-činých zaopatřovacích požitků koncem září 1922, poněvadž nemůže dokázati domovskou příslušnost svého manžela a úřední pátrání nemělo výsledku.
Stížnost do výroku toho podanou shledal nss bezdůvodnou. Nesporno jest, že manžel st-lčin zemřel roku 1892, od kdy také ona pensi pobírá, a jde tudíž o pensistku býv. uherského státu po býv. uher. státním úředníku.
Otázce převzetí zaopatřovacích požitků zaměstnanců býv. státu uherského a jejich pozůstalých republikou čsl. nedostalo se dosud zákonné úpravy. Jak patrno z nař. rozhodnutí, neupírá však státní správa st-lce nárok na výplatu její vdovské pense vůbec, nýbrž pouze potud, pokud nedokáže domovskou příslušnost svého manžela na území čsl. republiky, spatřujíc patrně v této zdejší domovské příslušnosti a tím i zdejším státním občanství titul k převzetí požitků těch čsl. státem.
Ze správních spisů je patrno, že úřad provedl důkladné šetření, snaže se sám zjistiti domovskou příslušnost st-čina manžela, avšak bez výsledku. St-lka sama v řízení správním příslušnosti té neprokázala a ani ve stížnosti neuvádí nic, z čeho by bylo lze souditi, že závěr žal. úřadu byl v tomto směru nesprávný, omezujíc se na to, že její muž na zdejším území sloužil, že zde zemřel a že jí po 30 let byla pense vyplácena úřady na zdejším území se nalézajícími.
Avšak ani místo státní služby, ani místo smrti, ani místo výplaty vdovské pense nedokazuje místo domovské příslušnosti, o niž právě v daném sporu jde.
Jestliže tudíž žal. úřad v nedostatku zákonné normy, jež by st-lce zakládala právní nárok na převzetí jejích zaopatřovacích požitků čsl. státem, a vzhledem k tomu, že st-lka neprokázala podmínky, za nichž státní správa projevila úmysl převzíti výplatu zaopatřovacích požitků k tíži zdejšího státu, neuznal, že st-lce přísluší nárok na další výplatu požitků těch, nelze jeho výroku vytýkati nezákonitost a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
Tím není ovšem straně bráněno, aby se za trvání nynějšího právního stavu, prokážíc podmínku tu, převzetí své pense čsl. státem znovu domáhala.

Citace:

č. 2489. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 271-272.