Čís. 4113.

Bankovní úřad ministerstva financí jest oprávněn domáhati se splacení zápůjček, poskytnutých Rakousko-uherskou bankou na lombard válečných půjček. Bankovní úřad má způsobilost státi na soudě.
(Rozh. ze dne 2. září 1924, Rv II 311/24.) Žalobu Bankovního úřadu ministerstva financí o zaplacení zápůjčky, poskytnuté Rakousko-uherskou bankou lombardem válečných půjček, procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání uplatňuje formálně jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení, ale vytýká mimo to i zmatečnost posavadního řízení dle §u 7 c. ř. s. pro nedostatek procesní způsobilosti žalujícího Bankovního úřadu ministerstva financí. Činí tak neprávem. Bankovní úřad byl zřízen na základě zmocnění zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., vládním nařízením ze dne 12. května 1919, čís. 246 sb. z. a n., jako pomocný orgán ministerstva financí, současně byl však vybaven také úkoly veřejného ústavu, provozujícího úvěrní obchody (§ 2 stanov čís. 246/1919) a obstarávajícího jmenovitě úkoly a obchody cedulové banky. Jest tedy nejen státním úřadem, nýbrž i samostatnou právnickou osobou, která jest způsobilá pod svou neprotokolovanou firmou (§ 2 stanov) nabývati práv a bráti na sebe závazky (§ 9) a tedy i žalovati a býti žalována. V §u 14 stanov upravuje se dokonce věcná a místní příslušnost soudů pro žaloby na Bankovní úřad, a ukládá se finanční prokuratuře, by Bankovní úřad na soudě zastupovala. Tím jest jeho procesní způsobilost přímo uznána. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v zamítnutí námitky nedostatku aktivní oprávněnosti ke sporu, kterou odůvodňovala tvrzením, že Bankovní úřad není po právu v držení zažalované lombardní pohledávky, poskytnuté svého času Rakousko-uherskou bankou. I tato námitka jest lichá. Převod pohledávky s Rakousko-uherské banky na Bankovní úřad vysloven byl §em 38 vládního nařízení čís. 246/19, které, byvši vydáno na základě zmocňovacích zákonů čís. 84/1919 a 187/1919, má samo moc zákona. Marně se snaží dovolání o důkaz, že § 8 zákona čís. 187/1919 neobsahuje zmocnění ku převzetí lombardních zápůjček. Vypočítávajíc jednotlivá, tam udělená zmocnění, uvádí dovolání tento předpis v německém překladě s nesprávnou interpunkcí a proto nesprávně. Dle správného doslovu byl jím ministr financi zmocněn, aby pečoval o oběh a opatření platidel ve státě Československém a aby za tím účelem zařídil, čeho zapotřebí v poměru k Rakousko-uherské bance, buď cestou smluvní neb nařizovací a aby vůbec obstarával funkce státní cedulové banky, zřídil k tomu účelu bankovní úřad atd. Po výměně bankovek Rakousko-uherské banky za československé státovky a po vyvázání této banky z funkce československé cedulové banky bylo nutno, by bylo učiněno opatření i o lombardních zápůjčkách, které Rakousko-uherská banka poskytla ve své funkci cedulové banky a jež jí v jejích, nyní Československou vládou stažených bankovkách měly býti splaceny. Této potřebě bylo vyhověno právě předpisem §u 38 nařízení čís. 246/1919, nebyly jím tedy meze zákonného zmocnění překročeny. Dovolatelka tvrdí, že právě uvedený předpis jest v rozporu s mírovými smlouvami a že byl parlamentním schválením a prohlášením těchto smluv ve sbírce zákonů a nařízení zrušen. I to i ono tvrzení jest mylné. Mírová smlouva zavazuje sice republiku Československou k zachování povinností jí převzatých a ku vydání zákonů a nařízení k tomu potřebných, nemůže však sama vydání těchto zákonů a nařízení nahraditi a na vnitřních právních zřízeních republiky ničeho změniti. I zmocňovací zákon čís. 187/1919 i nařízení čís. 246/1919 zůstaly mírovými smlouvami nedotčeny i v tom případě, že by s nimi skutečně byly v rozporu. Toho tu však není. Z pouhého ustanovení mírových smluv, že i majitelé bankovek, nacházejících se mimo území Československé republiky, mají rovné právo na všechna aktiva banky, a že likvidace banky náleží komisařům zřízeným reparační komisí, nelze onen rozpor dovozovati. Vždyť dle §u 38 nařízení nebyly lombardní zápůjčky převzaty bez úplaty, nýbrž proti tomu, že budou Rakousko-uherské bance vyplaceny i s úroky v jejích bankovkách, a že Československá vláda převezme vůči dlužníkům nejen všechna práva, nýbrž i všechny závazky. Nenastala tedy ani v právním stavu dlužníků tímto zákonným postupem změna, ani nebyla jí aktiva Rakousko-uherské banky ztenčena. Ostatně se všechny tyto úvahy staly bezpředmětnými provedenou likvidací Rakousko-uherské banky, při které dle vyhlášky ministerstva financí ze dne 13. prosince 1923, čís. 237 sb. z. a n., bylo převzetí lombardních zápůjček nástupnickými státy, na jichž území byly, smluveno (hlavní dohoda ze dne 7. června 1921) a reparační komisí dne 18. června 1921 schváleno. Jelikož právě reparační komise byla mírovými smlouvami pověřena, by provedla likvidaci Rakousko-uherské banky, stal se jejím schválením postup lombardních pohledávek i se stanoviska mezinárodního i se stanoviska Rakousko-uherské banky platným a závazným, a vyhovuje všem podmínkám soukromého práva. Likvidační úmluvy, uveřejněné vyhláškou čís. 237/23, nejsou mezinárodní smlouvou, nýbrž provedením mírových smluv o likvidaci Rakousko-uherské banky, nepotřebovaly tedy ani schválení presidenta republiky ani parlamentu. Nesprávné jest tvrzení, že zasáhly do soukromých práv dlužníků Rakousko-uherské banky tím, že jim uložily splacení dluhu znějícího na rakousko-uherské koruny v korunách československých. Tato povinnost byla dlužníkům uložena neodvisle od likvidace Rakousko-uherské banky jíž v §u 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., takže by žalovaná byla povinna svůj dluh zaplatiti v československých korunách i kdyby platila přímo Rakousko-uherské bance.

Citace:

č. 4113. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 183-185.