NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 3789.

O tom, zda může býti vinkulována vkladní knížka banky, i když není v rukou toho, na čí jméno zní a kdo přes to žádá o vinkulaci, rozhodují stanovy banky. Byla-li vkladní knížka papírem, majiteli svědčícím, nemá takto provedená vinkulace právního účinku. Stala-li se však vinkulace účinnou, vyžaduje vlastnický převod vkladní knížky postupní listiny dle §u 1393 obč. zák.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1924, Rv I 325/24.)
Žalobce složil u žalované banky na vkladní knížku čís. 868 dne 27. září 1921 bez hesla 25000 Kč. Koncem září 1921 půjčil žalobce tuto vkladní knížku Rudolfu L-ovi, by sloužila jako bankovní záruka na zakoupení benzinu a oleje tímto Rudolfem L-em od fy Alois B. Žalobce přišel kolem 27. října 1921 do žalované banky a žádal úředníka banky, by na jeho vkladní knížku dal heslo, žalobce však knížky sebou neměl, pročež ho úředník banky vyzval, aby knížku předložil později а k žádosti žalobcově zatím zapsal pří vkladu heslo »Legie«. Žalobce však knížky nepředložil. Koncem října nebo začátkem listopadu 1921 dostavil se do bankovních místností žalované strany zřízenec fy Alois B.
jménem K. s knížkou vkladní a se žádostí, by mu vklad byl vydán; poněvadž však hesla nevěděl, odepřel mu bankovní úředník výplatu, připojil však do vkladní knížky slovo »heslo« a knížku mu vrátil. Václav R., účetní fy В. dostavil se do bankovní místnosti žalované banky, kde vyšetřoval, jakým způsobem žalovaná strana slovo »heslo« na knížku připojila a tam zvěděl, že slovo »heslo« bylo připojeno dodatečně, a tam také z vyložené obchodní knihy vyčetl pří kontu žalobcově heslo »Legie«. To hlásil Karlu N-ovi, prokuristovi fy Alois B., který pak tam poslal Františka T-а, účetního této firmy, jemuž, když hlásil slovo »Legie« jako heslo, byl vklad 25000 Kč vyplacen. Žaloba na banku o náhradu škody 25000 Kč s přísl. a ušlého zisku 10000 Kč byla procesním soudem prvé stolice co do náhrady vzešlé škody pro tentokráte, co do ušlého zisku vůbec zamítnuta. Odvolací soud nevyhověl dovoláním ani té ani oné strany.
Nejvyšší soud k dovolání obou stran zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Pro právní posouzení této rozepře jest v prvé řadě rozhodujícím,
jaké právní povahy byla knížka vkladní, neboť podle zjištěni byla tato vkladní knížka na žalobcův příkaž vinkulována heslem teprve, když byla již v rukou firmy B., kamž se dostala s vědomím a svolením žalobcovým, pročež zůstává nerozřešena, ale také neprohrána otázka, zda knížka byla a mohla býti vinkulována, jmenovitě, zda byl k této vinkulaci oprávněn žalobce, když již knížka nebyla v jeho rukou. Otázka ta může býti posouzena podle stanov žalované banky, neboť, i kdyby mohla býti kladena na roveň spořitelním knížkám, musilo by podle §u 10 zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 302 sb. z. a n. býti v dotyčných stanovách předepsáno, že, byť i knížka zněla na určité jméno, každý její majitel nebo předložitel musí býti i bez průkazu totožnosti považován za jejího pořádného držitele, a že výplata vkladů musí se do jeho rukou státi, pokud by tomu nebránilo zahájené řízení umořovací nebo soudní zákaz, nebo včasná poznámka nějaké výhrady. Kdyby k výplatě postačila pouhá držba knížky a nemusila býti vyžadována nabyvatelova legitimace, byla by vkladní knížka papírem, majiteli svědčícím, to však jest otázkou, která může býti zodpověděna pouze na základě stanov. Nebyl-li žalobce, jenž, jak je zjištěno, v době, kdy knížku vinkuloval heslem, nebyl v její držbě, za tohoto stavu k vinkulaci oprávněn, neměla by právního účinku ani vinkulace, provedená v obchodních knihách žalované banky, zvláště, když v knížce samé nebyla vinkulace poznamenána, takže by vinkulace za tohoto stavu byla nedovoleným zásahem do práv majitele knížky. Jinak by se utvářil stav, kdyby žalobcova vinkulace mohla býti považována za zákonitě vykonanou. V tom případě přestávají býti spořitelní knížky papíry majiteli svědčícími, stávají se pouze důkazními listinami, pak k vlastnickému převodu nestačí, jako u nevinkulovaných knížek spořitelních, pouhé odevzdání podle §u 427 obč. zák., nýbrž jest k tomu potřebí postupní listiny podle §u 1393 obč. zák. V tomto případě jinak by se utvářil právní stav této rozepře také po stránce právního posuzování, zda prozrazení hesla a tím umožněná výplata vkladu třetí osobě je v příčinné souvislosti se žalobcovou škodou. Sem kladou strany a to právem právní poměr mezi žalobcem a Rudolfem L-em na jedné a mezi tímto a firmou B. na druhé straně. V této příčině odvolací soud zjišťuje, že žalobce vkladní knížku půjčil Rudolfu L-ovi jako bankovní záruku na zakoupení benzinu a oleje od firmy B. a že Rudolf L. tuto vkladní knížku firmě B. odevzdal jako záruku. Z toho odvolací soud usuzuje, že vkladní knížka byla pro firmu B. zastavena za její pohledávání za Rudolfem L-em, že se proto i valuta, na ni uložená, mohla teprve tehdy uvolniti, kdyby Rudolf L. byl vyrovnal svůj dluh u firmy B. a že teprve potom mohl by se žalobce domáhati vrácení knížky a důsledkem toho i její hodnoty, že však, když je zjištěno, že Rudolf L. dosud svého dluhu u firmy B. nevyrovnal, to žalobce žádati nemůže, že tedy žádost žalobní, pokud jde o vklad na spornou knížku, jest předčasnou a proto musila býti zamítnuta pro tentokráte. Nelze sdíleti tento právní názor odvolací, jenž se v prvé řadě nevypořádal se skutečností, že se žalobce nedomáhá žalobou vrácení knížky a důsledkem toho i její hodnoty, nýbrž že žaluje o náhradu škody na určitém základě skutkovém i právním, že o předčasnosti žaloby řeči býti nemůže, neboť, kdyby se prokázalo, že v době vydání rozsudku prvé stolice žalobci škoda nevzešla, a že také nevzešla zaviněním
žalované banky, ale bylo při tom pravděpodobno, že žalobci podle zjištěných okolností v budoucnosti, když určité nové předpoklady nastanou, nějaká škoda vzejde, musila by býti žalobní žádost zamítnuta pro vždy. (§ 406 c. ř. s.). Odvolací soud sice praví, že vkladní knížka byla pro firmu B. zastavena za její pohledávání za Rudolfem L-em, že se proto i ona i valuta na ni uložená mohla teprve tehdy uvolniti, když by Rudolf L. byl vyrovnal svůj dluh u firmy B., ale tento právní závěr je předčasný, poněvadž právní poměr mezi žalobcem a Rudolfem L-em na jedné a mezi tímto a firmou B. na druhé straně není zjištěními tak objasněn, by mohlo býti posouzeno bezpečně, zda mohla firma B. danou jí zástavu sama bez soudního řízení a jmenovitě bez veřejného prodeje, jaký má na mysli předpis §u 461 obč. zák., realisovati. Odvolací soud přehlédl, že by se nepříčilo předpisu §u 1371 obč. zák., kdyby byl, jak to svědek Karel N. sice potvrdil, ale odvolací soud toho nezjistil, Rudolf L. firmu В. k tomu výslovně oprávnil ovšem za předpokladu, že vkladní knížka byla skutečně papírem majiteli svědčícím, aby valuta knížky byla vybrána na účet pohledávky fy B. jako zástavní věřitelky. Kdyby na základě nových zjištění bylo lze dospěti k závěru, že i požadovaná náhrada škody 10000 Kč ušlého zisku jest oprávněna, bylo by ovšem nutno také k tomu se vztahující tvrzení vyšetřiti a zjistiti.

Citace:

č. 3789. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 666-668.