Čís. 6955.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
Jde o příhodu v dopravě, byl-li vlak přeplněn tak, že ani průvodčí vlaku nemohl pro sebe nalézti místo ve voze a cestující byli ve vozech — Čís. 6955 —
592
přímo napěchováni. Z důvodu přeplnění vozu nemá nárok na náhradu škody proti dráze ten, kdo byl sražen s vozu vystupujícím davem, ač bylo dosti času k vystupování. Nejde tu sice o vyviňovací důvod §u 2 zák., jenž předpokládá, že příhoda v dopravě byla způsobena třetí osobou, jde však o nedostatek příčinné souvislosti mezi příhodou v dopravě a úrazem. Dokázali, že tu jest příčinná souvislost mezi příhodou v dopravě a úrazem, jest věcí poškozeného.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1927, Rv 1 1474/26.)
Žalobkyně jela v přeplněném vlaku a byla při vystupování z vlaku vystupujícími cestujícími sražena, při čemž se poranila. Žalobní nárok na náhradu škody proti dráze uznal procesní soud prvé stolice třetinou důvodem po právu, odvolací soud k odvolání žalované dráhy neuznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolání žalob- kyně poukázal na toto své rozhodnutí. Důvody: Ve věci samé dlužno si především uvědomiti pojem a význam příhody v dopravě. Jí rozumí se obecně událost v dopravě železné dráhy odchylující se od normy, která sama o sobě jest způsobilá člověka poškoditi neb usmrtiti a stala se mimo osobu poškozeného a která, jakmile skutečně způsobila tělesné poškození nebo usmrcení člověka, může odůvodniti použití zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. S těchto hledisek nesdílí však odvolací soud právní názor prvého soudu, jenž shledává příhodu v dopravě již v tom, že vlak, ve kterém žalobkyně jela, byl přeplněn, že to železniční orgány trpěly a že vyloučen byl průvodčí následkem přeplnění z vykonávání dozoru na přidělené mu vozy. Kdyby tyto okolnosti mohly býti pokládány za odchylující se od normální dopravy, přece nevyplňují skutkové podstaty příhody v dopravě proto, že samy o sobě nejsou způsobilé člověka poškoditi neb usmrtiti a tak nedostává se tu podstatné známky příhody v dopravě, její způsobilosti člověka poškoditi neb usmrtiti, což i napadený rozsudek uznává pravě, že okolnost tato sama o sobě nebyla by bývala stačila, by způsobila žalobkyni úraz. Ostatně i žalobkyně v odvolání tvrdí, že při nastupování nalezla ještě dosti pohodlné a bezpečné místo v postranní chodbičce, což také svědčí tomu, že nebyla ohrožena přeplněním vlaku cestujícími. Neshledává proto odvolací soud v uvedených okolnostech příhodu v dopravě právě tak, jako ji neshledává v tom, že žalobkyně při vystupování z vlaku vypadla na peron, neboť v tomto případě nejde o událost přihodivší se mimo osobu poškozené, nýbrž o událost stavši se v osobě poškozené a tím není splněna skutková podstata příhody v dopravě, jak shora byla vytčena. Leč i kdyby se v tomto případě mohlo mluviti o příhodě v dopravě, nemohla by za ni býti činěna zodpovědnou dráha, poněvadž ze zjištěných skutkových okolností vyplývá, jak také prvý soud případně provedl a odůvodnil, že úraz zaviněn byl jednak vlastní neopatrností žalobkyně při vystupování z vagonu, jednak neodvratným jednáním osob třetích, za něž dráha neručí a byly by v tomto případě dány vyviňovací důvody §u 2 cit. zák. jak vlastní vina poškozené tak i neodvratný čin osoby — Čís. 6955 —
593
třetí, za niž dráha neručí, a nestihala by důsledkem toho žalovanou dráhu vina na úraze žalobkyně. Dle názoru odvolacího soudu však vůbec v souzeném případe nelze mluviti o příhodě v dopravě a proto bylo odůvodněnému odvolání žalované vyhověti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s. vidí dovolatelka v tom, že odvolací soud odpověděl záporně na otázku, zda souhrn okolností, které přivodily její úraz, jest příhodou v dopravě. Nelze ovšem přisvědčiti odvolacímu soudu potud, pokud vyslovuje názor, že není příhodou v dopravě, trpí-li železniční orgány, by byl vlak tak přeplněn, že, jak zjištěno, ani průvodčí pro sebe nemůže nalézti místo, je vyloučen z vykonávání dozoru na přidělené mu vozy a že stojí cestující napěchováni jako slanečci. Právě proto, že, jak správně vykládá odvolací soud, rozumí se obecně takovouto příhodou událost v dopravě železnice, odchylující se od normy, která sama o sobě jest způsobilá, člověka poškoditi neb usmrtiti a stala se mimo osobu poškozeného, nutno takové přeplnění vozů, jaké bylo v tomto případě zjištěno, pokládati za příhodu v dopravě. Nemůže býti vážně pochybováno o tom, že taková doprava obecenstva neodpovídá předpisu a odchyluje se od pravidla, zvláště když jest počet cestujících, kterýž lze dopraviti vlakm, zvláštními zařízeními ve vozech a rozvrhem míst předem určen. Ovšem nelze každé překročení tohoto vymezeného počtu pokládati za něco, co se odchyluje od normy, ježto je to neodvratným průvodním zjevem včasné dopravy a přesné dodržování vymezeného počtu cestujících mohlo by vážné ohrožovati pravidelnou dopravu. Dojde-li však ke skutečnému přeplnění zvláště k přeplnění takovému, že ani průvodčí vozu pro sebe nemůže nalézti místo, je vyloučen z vykonávání dozoru a že stojí cestující ve vozech napěchováni jako slanečci, jde o událost odchylující se od normy. Nelze také důvodně pochybovati, že takové přeplnění vozů značně zvyšuje nebezpečí, jež s dopravou na železnicích samo o sobě jest spojeno, a že může tedy přivoditi úrazy, jež při normálním obsazení vozů jsou vyloučeny. Jde tu tedy o příhodu v dopravě po rozumu §u 1 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. Nelze přisvědčiti odvolacímu soudu ani potud, pokud vyslovil další názor, že, i kdyby se v tomto případě mohlo mluviti o příhodě v dopravě, byly by tu vyviňovací důvody §u 2 uv. zák., poněvadž prý úraz byl zaviněn jednak vlastní neopatrností žalobkyně při vystupování z vozu, jednak neodvratným jednáním osob třetích, za něž dráha neručí. Odvolací soud zaměňuje pojem úrazu s pojmem příhody v dopravě a přezírá, že vyvinění podle §u 2 uv. zák. vyžaduje, by dráha prokázala, že byla příhoda v dopravě (zde tedy přeplnění vozů) způsobena neodvratným jednáním třetí osoby, za něž neručí, nebo zaviněním poškozeného. Toho žalovaná strana ani netvrdila, natož dokázala. Povinného ručení žalované strany proto tu není, poněvadž nelze použíti zákona o povinném ručení železnic (zákon z 5. března 1869 č. 27 ř. z.),
Civilní rozhodnutí IX. 38 — Čís. 6956 —
594
nebylo-li, jako zde, poranění přivoděno příhodou v dopravě, není-li tu tedy příčinné souvislosti mezi oběma událostmi, t. j. mezi příhodou v dopravě a událostí v osobě poškozeného. Dle vlastního seznání neutrpěla dovolatelka úraz tím, že vůz, v němž byla dopravována, byl přeplněn, a tím byla přitlačena ke dveřím, z nichž pak vypadla, nýbrž utrpěla úraz tím, že cestující při vystupování si počínali tak urputně a překotně, že ji s vozu srazili. Žalobkyně udala v žalobě, že, když vlak již stál, shýbala se směrem k protějším dveřím pro svoje ruční zavazadlo, při čemž byla obrácena zády k otevřeným výstupním dveřím, a že byla, než jí bylo možno svého zavazadla se dotknouti, v tomto sehnutém stavu sražena ven cestujícími z vozu se hrnoucími. V přípravném spise uvedla, že byla k stupátkům a ze stupátek vozu sražena cestujícími, následujícími jí rychle z postranní chodby a vystupujícími z oddílů, když se po zavazadlu shýbala a chtěla právě vystupovati. Podle toho přivodilo tedy úraz neopatrné a překotné chování se spolucestujících při vystupování z vozu, k němuž nebylo ani pro přeplnění vozu příčiny, poněvadž vlak ve stanici stál pět minut, tedy dostatečně dlouho, by i z přeplněného vozu mohli cestující v čas vystoupiti. Nelze na dráze požadovati, by ke dveřím každého vozu postavila zřízence, by dozíral, aby cestující klidně vystupovali. Jest to povinnost cestujících, aby při známém jich chvatu, opouštějíce železniční vůz, věnovali náležitou pozornost celému svému okolí a vynaložili pozornost a píli, kterou žádá zákon na každém člověku pravidelných duševních schopností (§ 1297 obč. zák.). Názor dovolatelčin, že překotné vystupování cestujících bylo logickým důsledkem přeplnění vozu, nelze sdíleti, poněvadž pro jeho správnost schází skutkový předpoklad. Nedokázalať dovolatelka, že by se byl úraz nepřihodil, kdyby byl vlak býval jen plně obsazen, t. j., že při plném toliko obsazení vozu dovolatelka nebyla by při vystupování spolucestujícími bývala sražena. Dokazovati to bylo věcí dovolatelky, neboť jí náleží břímě průvodní, že přivoděn byl úraz příhodou v dopravě, tedy i že tu je příčinná souvislost mezi příhodou v dopravě a úrazem. Dráha v tomto případě nemůže, jak dolíčeno, býti činěna zodpovědnou za škodu žalobkyně proto, poněvadž tu není předpokladu § 1, že přivoděn byl úraz příhodou v dopravě, a bylo právem uznáno, že žalobní nárok svým důvodem není po právu.

Citace:

Čís. 6955. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 617-620.