NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 15870.

Keď bolo smluvne vymienené zaplatenie pohľadávky prostredníctvom šekového úradu (poštovnej sporiteľne), a keď dlžník uvedomil veriteľa, že úhradu na pohľadávku smluvne vymieneným spôsobom poukázal, veriteľ mu však neoznámil v trojročnej lehote (posl. odst., § 2 nar. č. 415/1919, resp. § 15 zák. č. 143/1930 Sb. z. a n.), že peniaze nedostal, sám si zavinil, že sa mu nedostalo smluvným spôsobom poukázaného plnenia.
(Rozh. z 11. februára 1937, Rv IV 540/36.)
Žalobník, ktorý dodal v roku 1926 pre Čsl. stát rôzne stolárske a zá-močnícke práce, domáhal sa na žalovanom Čsl. státe zaplatenia zbytku smlúvnej odmeny v sume 15705 Kč 04 h. Súd I. stolice žalobě vyhovel a uviedol v dôvodech svojho rozsudku v podstate toto: Podľa zadávacej smluvy, uzavrenej medzi sporovými stranami dňa 19. septembra 1925, maly sa všetky platby žalovaného Čsl. státu konať prostredníctvom poštového šekového úradu. Podľa predloženého šeku poukázal žalovaný Čsl. štát zo svojho šekového účtu požadovanú sumu žalobníkovi dňa 28. decembra 1927, o tom však, že táto suma bola žalobníkovi skutočne vyplatená, niet dôkazu, lebo poštová sporiteľna (nástupkyňa pošt. šek. úřadu) zničila už doklady o výplatách vzhľadom na to, že doba, po ktorú je povinná doklady tieto uschovať, už uplynula. Vzal preto súd na základe prísažnej výpovedi žalobníka za dokázané, že požadovaná suma mu pošt. šek. úradom nebola vyplatená. — Ustanovenie zadávacej smluvy, že platby sa majú konať prostredníctvom pošt. šek. úradu, neznamená, že žalobník tým určil pošt. šek. úrad za svojho plnomocníka k prijatiu platieb, ale len toľko, že žalovaný Čsl. štát si určil spôsob, ako bude platby prevádzať. Ak tedy žalovaný Čsl. štát platil týmto spôsobom, išlo to na jeho nebezpečenstvo a musel by dokázať, že pošt. šek. úrad poukázanú sumu žalobníkovi skutočne vyplatil. Táto skutočnosť však dokázaná nebola. Odvolací súd rozsudok prvej stolice zmenil a žalobu zamietol.
Najvyšší súd dovolaciu žiadosť zamietol.
Dôvody:
Je sice pravda, že nejen podle obchodního (§ 324 obch. zák.), ale i podle obecného práva soukromého je dlužník povinen poslati peněžní dluh na své nebezpečí a na své útraty tam, kde věřitel při uzavření smlouvy bydlel, ale to platí jen tehdy, nevyplývá-li nic jiného ze smlouvy, z povahy úkonu nebo z úmyslu smluvních stran. Mohla by proto platba na spornou pohledávku, provedená žalovanou stranou prostřednictvím šekového úřadu v Praze (šekovou poukázkou, tedy k dobru osoby, která sama neměla šekového' konta u tohoto šekového úřadu), jíti na nebezpečí žalované strany jen tehdy, kdyby tento způsob výplaty byl býval jí samou zvolen a žalobce o něm ani nevěděl. V souzeném případě však se podle směrodatného skutkového stavu opíral tento poukaz prostřednictvím šekového úřadu v Praze o smlouvu sporných stran (bod 3 zadávacího protokolu ze dne 19. září 1925) a poukázala-li tedy žalovaná strana podle téhož směrodatného skutkového stavu dne 28. prosince 1927 hromadným šekem čís. 44 serie 17 ze svého šekového konta i spornou částku a vyrozuměla-li dopisem — který dne 29. prosince 1927 odeslala a jehož doručení žalobce sám připouští — žalobce o tom, že mu šekový úřad tuto částku vyplatí, učinila zatím úplně zadost své smluvní povinnosti a bylo podle zásady poctivého styku smluvního na žalobci, aby i se své strany spolupůsobil k tomu, aby se mu tohoto, smluvním způsobem provedeného plnění skutečně dostalo, neboť měl znáti řádně vyhlášené zákonné předpisy (§ 2, posl. odst., nař. č. 415/1919 Sb. z. a n. resp. později § 15 zák. č. 143/1930 Sb. z. a n.) a měl si tedy býti vědom toho, že po uplynutí tří let je reklamace poukazu u poštovního úřadu šekového resp. uplatňování náhrady škody proti poštovní spořitelně vyloučena. Měl tedy zavčas žalovanou stranu upozorniti na to, že peněz nedostal, aby ta mohla spolupůsobiti při vyšetření a nápravě závady, co by bylo zajisté její povinnosti vyplývající ze smlouvy. Tu by nešlo o upomínku o zaplacení dluhu, jako to pojímá dovolací žádost, ale za daného stavu věci o urgenci avisovaného plnění. I když k reklamaci u samého poštovního šekového úřadu resp. později u pošt. spořitelny na kterou podle § 39 zák. č. 143/1930 Sb. z. a n. přešla všechna práva i povinnosti poštovního šekového úřadu), byla podle příslušných předpisů legitimována jen žalovaná strana, mohla ji učiniti jen po upozornění žalobcově, poněvadž jinak právem mohla míti za to, že věc je v pořádku. Byla-li tedy žalobcovou vinou promeškána reklamační lhůta, musí si žalobce sám připočítati na svůj vrub, nedostal-li smluveným způsobem poukázané plnění. Otázkou, zda je žalobci něčím povinen poštovní šekový úřad, nemožno se v tomto sporu zabývati, neboť právním nástupcem tohoto úřadu je poštovní spořitelna, která je samostatnou osobou právnickou (§ 3, odst. 2, zák. č. 143/1930 Sb. z. a n.) a není v tomto sporu proti Čs. státu stranou.

Citace:

Čís. 15870. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 256-258.