O náhradě škody, vzniklé za dopravy, se zvláštním zřetelem k dopravě poštovní, železnic. a automobil. v Československu.

Píše JUDr. Frant. Vážný. minist. místotajemník.
Literatura: Dr. Pavlíček, Über die Haftung für den unverschuldeten Schaden. Mataia, Das Recht des Schadenersatzes vom Standpunkte der Nationalökonomie. Randa, Die Schadenersatzpflicht; Über die Haftung der Eisenbahn-Unternehmungen; O významu vyšší moci v právu rakouském (Právník 1913). Unger, Handeln auf eigene Gefahr. Canstein, Handelsrecht. Staub-Pisko, Komentar zum deutschen Handelsgesetzbuche. Pollitzer, Handelsrecht. Hodáč, Úvahy k otázce náhrady škody. Eger, Das deutsche Frachtrecht. Meili, Die Haftpflicht der Postanstalten. Mittelstein, Beiträge zum Postrecht. Schulz, Die Haftpflicht der Eisenbahnen. Heilfгоn,
6* Grundriß des Handelsrechts. Rundnagel, Die Haftung der Eisenbahnen. Dr. Katz, O ručení pošty. Vážný, O poštovním právu rakouském. Tinsсh, Postanweisungen. Wolcke, Das Postrecht. Dr. Köstler, Postgesetz und Postordnung. Dr. Müller, Die rechtliche Natur der österr. Postvorschriften. Kosel, Postvorschriften. Dr. Niggl, Das Postrecht. Dr. Natter, Die Haftpflicht der Postanstalten bei Fehlbestellungen. Wachtel, Komentar zum Eisenbahnhaftpflichtgesetze. Werner, Das österr. Gesetz über die Haftung für Schäden aus dem Betriebe von Kraftfahrzeugen. Aschenborn, Postgesetz. Endemann, Komentar zum Handelsgesetzbuch. T. C. Gianini, Trattato di diritto postale. Dr. Eger-Gordan, Post-Telegraphen und Telefonrecht. Krainz, System des österr. allgemeinen Privatrechts (das Recht der Schuldverhältnisse). Dr. Herrmann-Otavský, Die höhere Gewalt im Wechselrechte. Scholz, Öffentliches Post- und Telegraphenrecht im Grundriß, Nawiasky, Postrecht. Meili, Internationale Eisenbahnverträge. Automobilrecht. Haas, Weltpostverein. — Sammlung von Zivilrechtlichen Entscheidungen des obersten Gerichtshofes (Pfaff, Schay, Krupský) roč. 1912, 1914, 1915, 1917, 1919.
Obsah: Kapitola 1. Význam otázky náhrady škody v dopravě s hlediska všeobecných úvah.
Kopitola II. Ustanovení obchodního zákoníka o náhradě škody při smlouvě dovoznické.
Kapitola III. Specielní ustanovení o náhradě škody.
§ 1. Pošta. § 2. Železnice. § 3. Automobily.
Kapitola I.
Při řešení otázky náhrady škody naskýtají se četné sporné body a pochybnosti, zejména, zda má býti brán zřetel pouze na zavinění, případně jaký druh tohoto a jaká výše jsou směrodatný pro přiznání nároku na náhradu škody (v těchto případech posoudí skutečnost i míru viny zpravidla soudce dle svého volného uvážení), či může-li býti od vlastního zavinění abstrahováno (tu jsou směrodatný skutečnosti, positivním způsobem v zákoně stanovené, k jejichž nastoupení se automaticky pojí i ručení); s tím úzce souvisí i další otázka, platí-li ručení za škodu pouze za vlastní jednání zavázaného, či také za jednání osob třetích, a dále jaký má vliv konkurence zavinění poškozeného samého. Konečně jest důležito, jaká škoda — majetková či také ideální — tu přichází v úvahu.
Nejdůležitější jest arci rozhodnouti, kdo má povstalou škodu nahraditi, na čí vrub jde událost, škodu způsobivší, případně může-li tato povinnost, ponejvíce citelnou majetkovou újmu znamenající, býti přenesena na jiný subjekt právní, jejž pak stihne vlastní povinnost, škodu nahraditi.
Že ten, kdo sám škodu zavinil, musí tuto nahraditi, jest zásada snadno pochopitelná a odůvodněná. Se zásadou »damnum ex culpa fit« nelze však vystačiti; setkáváme se s druhou zásadou »damnum sine culpa fit«. A zvláště pro předmět zde projednávaný, pro dopravnictví, jest posléz uvedená zásada akutní, ba můžeme říci, otázka »ručení za výsledek« jest tu významu stěžejního. Jak bude dále naznačeno, nelze v dopravnictví, zvl. pokud jde o dopravní prostředky tuto projednávané, s principem zavinění naprosto vystačiti.
Z řečeného jest patrno, že nejdůležitější body při řešení otázky náhrady škody, vzniklé při dopravě, jsou: škoda zaviněná — škoda nahodilá; ručení za vlastní jednání, ručení za jiné osoby; výměra náhrady škody — škoda bezprostřední, škoda nepřímá.
Pravidlo jest, že nikdo není povinen nahraditi škodu, které nezavinil, byť i ji přímo, neb nepřímo způsobil (princip zavinění). S tím úzce souvisí další pravidlo, že náhrada škody stihne normálně pouze toho, kdo byl osobně účasten na jednání, škodu způsobivším. Kdo pak škodu zavinil, jest povinen plně a zcela, nikoli pouze částečně ji nahraditi.
Náš občanský zákoník stojí v otázce náhrady škody v zásadě na principu zavinění: že ručí se pouze za zaviněné jednání, jest v občanském zákoně pravidlem (srov. ustanovení 1. odst., § 1295 obč. zák.). Pojem zavinění předpokládá protiprávní jednání nebo opomenutí; škoda vzniklá může býti v souvislosti s porušením určité smluvní povinnosti, může ale také ležeti mimo jakýkoli vztah ke smlouvě. Vždy však musí býti kausální souvislost mezi jednáním (opomenutím) a škodou: kausální souvislost jest tu tehdy, byl-li jednáním dán jeden z předpokladů, za kterých došlo ke škodě. 1
Korektiv pojmu zavinění nalézáme v § 1297 obč. zák.; škoda ve smyslu občanského práva jest totiž zaviněna netoliko, jestliže ji někdo vědomě positivním jednáním způsobil, nýbrž i když ji způsobil ze zaviněné nevědomosti nebo z nedostatku náležité pozornosti nebo píle. Neboť platí domněnka, že každý, kdo má zdravý rozum, dovede užíti tolik pozornosti a píle, kolik lze při obyčejných schopnostech. Stanoviti míru pro to, jest questio facti (při obchodních jednáních žádá se na př. péče »řádného kupce«).
Z principu zavinění vyplývá též ustanovení § 1296 obč. zák., s čímž pak souvisí otázka, kdo musí dokázati, že v daném případě jde o zavinění. Dle toho musí pravidelně dokázati, kdo žaluje o náhradu škody, že škoda byla zaviněna určitou osobou. Jde-li o plnění smluvního nebo zákonného závazku, musí žalobce provésti důkaz, že určitá osoba závazek tento převzala. Tvrdí-li však osoba zavázaná, že jí nebylo lze bez její viny splniti závazek smluvní nebo zákonný, pak nese — dle výslovného ustanovení § 1298 občan. zák. — sama břímě důkazní.
Případy, kdy stihá povinnost ručení i přes to, že nelze zavázanému přičísti zavinění, jsou v občanském právu výjimečné. Sem spadají 1. případy ručení za vlastní sice jednání, ale jednání nezaviněná, 2. ručení za jednání třetích osob, a posléze 3. ručení za náhodu.
ad 1. Sem spadá ustanovení § 1310 obč. zák., který — v souvislosti s ustanovením § 1308 obč. zák. v nové redakci (§ 158., III. Nov.) — doznal jistého rozšíření, pokud jde o osobu škůdcovu.
ad 2. Sem spadají ustanovení §§ 1318 a 1316 (v nové redakci) obč. zák.; ustanovení § 1313 a obč. zák. v nové redakci (Nov. III., § 159) o ručení při plnění závazku, jakož i §§ 1314 a 1315 obč. zák. v nové redakci jsou ručením zaviněným (culpa in eligendo) a tudíž sem nespadají. Pokud se zejména ustanovení § 1316 týká, panující názor (Randa, Pavlíček, Hodáč, Krasnopolski) rozeznává, pokud jde o ručení v úvahu přicházejících podnikatelů, ručení quasi ex delicto, jež jest právě upraveno v cit. § 1316 obč. zák., a ručení ex contractu, jež jest upraveno v § 970 obč. zák., který však v nové redakci (§§ 127 a 128 Nov. III) více neuvádí mezi osobami, na něž příslušné ustanovení míří, plavce a povozníky: smluvní poměr a z toho vyplývající závazky upraveny jsou způsobem, jaký tato odvětví podnikání vyžadují, ve specielních předpisech. Jinak nezná náš obč. zákon všeobec. pravidla, dle něhož ručí zaměstnavatel za jednání svých zaměstnanců. Přesto se shle- dáváme v teorii i v praksi často s všeobec. právní zásadou, že při porušení smluvní povinnosti ručí zaměstnavatel za své zaměstnance.
Bezpodmínečné ručení podnikatele za jeho zaměstnance jest ručení bez viny; toto ručení neomezuje se na závazky ex contractu, nýbrž se vztahuje i na závazky ex delicto. Podle Ungra rozhoduje tu veřejný zájem (utilitas publica) a příslušný závazek jest karakterisován jako »obligatio ex lege« (takovým jest na př. ručení železnic podle zák. z 5. března 1869, č. 27 ř. z.). Jak známo, stálo v tom ohledu římské právo zásadně na principu zavinění (rozhodovala tu culpa in eligendo vel inspiciendo); přes to již tu shledáváme se se sporadickými výjimkami. Nová doba nemohla vystačiti s tímto stavem a výjimek těchto stále přibývalo, ovšem ponejvíce ve zvláštních předpisech. Sem patří především stále se vzmáhající doprava, a to pozemní i námořská, v posledních dobách i doprava vzdušná, kromě dalších důležitých odvětví živností a průmyslu.
Zejména u velikých dopravních ústavů jest otázka ručení podnikatele za jeho zaměstnance obzvláštního významu, a to netoliko pro osoby třetí, vydané zvláštnímu nebezpečí, jež s sebou každá doprava nese (třeba jen vzpomenouti, jak komplikovaná a problematická byla by v procesu o náhradu škody úloha žalobcova, kdyby musil vždy dokazovati zavinění netoliko podnikatelovo, nýbrž i jeho zaměstnanců), nýbrž i pro podnik sám. Jak jinak bude se tu říditi volba zaměstnanců, budou se vytvářeti potřebné instrukce a vůbec celý organismus dopravy, kde zaměstnanci jsou součástí celého podniku. 2
ad 3. Dle ustanovení § 1311 obč. zák. pouhá náhoda škodí tomu, jehož jmění nebo osobu postihla; kdo však zavinil, že došlo k náhodě, kdo porušil zákonný předpis, daný proto, aby bylo zabráněno nahodilým škodám, nebo kdo se vmísil do cizí záležitosti, do které mu ničeho nebylo, ručí za veškerou škodu, která by jinak nebyla vznikla.
Pojem náhody není v občanském právu přesně vymezen. Ustanovení § 1294 obč. zákona, jež mluví povšechně o příčinách, z nichž vzchází škoda, rozlišuje a) mezi činěním nebo opomenutím proti právu, což opět může člověk učiniti buď chtě, nebo nechtě (bezděky) — škoda, způsobená chtě, zakládá se buď na zlém úmyslu, když jest učiněna vědomě a schválně, nebo na nedopatření, když jest zaviněna nevědomostí nebo tím, že nebylo si počínáno jak náleží pozorně a pilně (v obojích posléz uvedených případech jde o provinění), — b) mezi náhodou.
Ze souvislosti ustanovení §§ 1294 a 1311, příp. § 1306 obč. zák. bylo by lze dovozovati, že nahodilým je každé nezaviněné způsobení škody, aí byla přivoděna přímo nebo nepřímo, jednáním některé osoby (Randa, Schadenersatzpflicht 1913, str. 137 а n.).
Poněvadž však obč. zákoník rozeznává zvláště jednání mimovolná, nejsou tudíž protikladem »náhodě« pouze jednání a opomenutí zaviněná, nýbrž také jednání a opomenutí, upravená §§ 1306 a n. obč. zák., a jde tudíž — vice versa — při nahodilém způsobení škody o jednání vědomá, při nichž vůbec nebylo úmyslu poškoditi, i byla zachována dbalost člověka obyčejných schopností (Hodáč, Úvahy str. 117), bylo by pod pojem náhody ve smyslu civilněprávních ustanovení o ručení za škodu subsumovati každou událost (scil. způsobivší škodu), s kterou se sice v normálním životě setkáváme, jíž však nedalo se in concreto vyvarovati ani zabrániti přes rozumná jednání a použití normálních ochranných opatření.
Pod pojem náhody spadají jednak jednání třetích osob, jednak přírodní úkazy (v teorii tak zv. vnější náhoda) a contr. vlastních jednání event. zavázaného (též na př. fungování jeho dopravních zařízení) a jednání jeho zaměstnanců (tak zv. vnitřní náhoda).
Případy vlastního ručení i za náhodu nacházíme — nehledíc k ustanovení § 1321 občanského zákoníka — ve specielních ustanoveních zvláště dopravy se týkajících. Tu jest tento rozsah ručení plně odůvodněn, zvl. kde jde o veliké dopravní prostředky, hledíc k nebezpečí, jež doprava s sebou přináší pro celé okolí. Statisticky jest prokázáno, že pravidelně přihází se v dopravě škoda jak lidem, tak i majetku. S tímto zjevem třeba v dopravnictví vždy počítati, přes to, že technické vymoženosti hledí rozsah škod zmenšiti. Nelze ale žádati, aby dopravní podnik byl veden na úkor bezpečnosti.
Z dopravních prostředků, jejichž provoz jest spojen s nebezpečím pro dopravované osoby i pro okolí, nejdůležitější jsou železnice a automobily; zákony, příp. nařízení, jež tu přicházejí v úvahu, jsou hlavně tyto: Minist. nařízení ze dne 14. září 1854, ř. z. č. 238, týkající se udílení koncese soukromým železnicím, upravuje ručení za škody, jež povstaly na veřejném i soukromém (nemovitém) majetku stavbou železn. zařízení a vůbec provozem železnic; ručení se vztahuje i na movité věci, jež se nacházejí na nemovitosti a nepřímo i na osoby. Ručení za usmrcení a poranění lidí při železničním provozu upraveno jest v zákoně z 5. března 1869, ř. z. č. 27, který doznal rozšíření zákonem ze dne 12. července 1902, ř. z. č. 147; ručení toto platí pro všechny železnice, k jejichž pohonu jest použito elementárních sil. Ručení za škody, způsobené na lidech nebo na věcech silostroji (automobily, motocykly, motor, vlaky a pod., kde dotyčná vozidla se nepohybují po kolejích), doznalo úpravy v automob. zákonu ze dne 9. srpna 1908, ř. z. č. 162.
Ručení za škodu, vzniklou na dopravovaných věcech (kde jde o dovoznickou smlouvu), jest — nehledíc k všeobecným předpisům obchodního zákona (čl. 390—421 obch. zák.) — upraveno, pokud jde o poštu, hlavně v poštovním řádu z r. 1916 3 (nařízení z 22. září 1916, č. 317 ř. z.), pro železnice dopravním řádem železničním, jenž byl vydán vládním nařízením ze dne 13. května 1921, č. 203 Sb. z. a n., změň. vládním nařízením z téhož dne, č. 204 Sb. z. a n.
O jednotlivostech bude pojednáno v příslušných ka-
7 pitolách. Přísné ručení za náhodu není však ani tu provedeno do všech důsledků, totiž v tom směru, že by dotyčný právní subjekt, jejž stihá závazek náhrady škody, ručil naprosto za každou náhodu.
V jistých případech přestává ručení dopravních podniků, tuto projednávaných, prokáží-li, že škoda nastala zcela mimořádnou a neodvratnou událostí (vyšší moc, vis maior).
Podle Randy odpadá tu jinak povinné ručení za náhodu, a opět se uplatňuje všeobecné pravidlo ručení za zavinění (srov. Randa Schadenersatzpflicht str. 138). Tento názor naráží však na překážku, pakli stojíme na stanovisku» že »ručení za výsledek« i tu dále trvá, a tedy otázka zavinění vůbec nepřichází v úvahu a pouze jest positivně stanovena ze všeobec. ručení jistá výjimka, která však s otázkou zavinění nemá ničeho společného. 4 Že se к zavinění přihlíží při stanovení rozsahu ručení (při dolus a culpa lata hradí se plná škoda i ušlý zisk), na principu ručení za výsledek ničeho nemění.
Jak známo, liší se, pokud jde o vymezení pojmu »vis maior«, hlavně dvě teorie, subjektivní a objektivní. Dle subjektivní, též »relativní« teorie jest pod tento pojem zahrnovati všechny mimořádné události, jichž nelze odvrátiti přes to, že bylo použito nejpečlivější opatrnosti; vyžaduje se tedy od event. zavázaného nejpečlivější opatrnosti, i nelze mu — vice versa — přičísti k vině ani té nejmenší nedbalosti (»culpa levissima«).
Objektivní, též »absolutní« teorie se omezuje v zásadě pouze na fakt nastoupení jistých mimořádných událostí (pravidelně zvenčí přišlých), se zvláštními účinky, jimž nedalo se předejíti (zabrániti) přes to, že příslušný podnik (dopravní) byl opatřen zařízeními, jež odpovídají dosažitelnému stavu dopravní techniky i jež lze rozumně, t. j. se zřetelem k hospodářsky možnému provozování podniku, od podniku žádati; (nelze na př. rozumně od železnice žádati, aby na všech místech trati měla výstražná znamení). Jak Randa na jiném místě (viz Právník 1913 »O významu vyšší moci«) poukazuje, netřeba — a také není tento názor positivně odůvodněn — omezovati případy vyšší moci, na náhodu (události) zvenčí přišlou, a contr. tak zv. vnitřních nehod provozu.
Z uvedeného patrno, že vždy podstatným znakem vyšší moci je neodvratnost a mimořádnost v úvahu přicházející události. Při tom vylučují se z vyšší moci jakékoli závady v zařízení podniku neb v jednáni zaměstnanců podniku. Dle Hodáče (Úvahy k otázce náhrady škody, str. 140) jsou vyšší mocí události zvenčí přišlé, jichž ráz a síla zřejmě přesahují náhody, jichž lze v obyčejném životě očekávati (srov. shora uvedený pojem »náhody«). Sám však doznává Hodáč na příslušném místě, že nepřesnosti, jež jest i v této definici, nelze od pojmu vyšší moci vůbec odloučiti, ježto jde vůbec o pojem »nepřesný, mlhavý a těžce upotřebitelný«.
A tak nemůžeme se diviti, že někteří autoři pokládají vůbec pojem vyšší moci za umělý a zbytečný, který jest jen příčinou kontroversí a právní nejistoty a jenž, kdekoli se objeví, natropí jen zlo (srov. Unger, »Handeln auf eigene Gefahr« str. 33. O pojmu vyšší moci ve směnečném právu srov. výstižné pojednání Dra. Herrmanna Otavského »Die höhere Gewalt im Wechselrechte nach dem Gesetze vom 30. November 1912« z r. 1912« z r. 1913).
Má-li již býti použito v dopravě, kde jde zásadně o ručení za výsledek, pojmu »vyšší moci« — a tomu nelze se hledíc k positivnímu právu vyhnouti — nelze de lege lata připustili exkulpасi zavázaného důkazem jakékoli zvláštní opatrnosti a bedlivosti ve smyslu »nezavinění«.
Tam, kde se přihlíží ke »zvl. kvalifikované věcné ostražitosti«, jaké lze se zřetelem k daným okolnostem od příslušného podnikatele požadovati, nejde již o vis maior v technickém smyslu; tak tomu jest dle právního stavu ručení za škody, způsobené automobilovou dopravou.
Někde se upouští i od vis maior, i nastává pak plné ručení ve vlastním slova smyslu. Tak dle dřívějšího řádu
7* pošty povozné ručila pošta za veškeré nahodilé škody. Novější poštovní předpisy, zejména poštovní řád z r. 1916, jakož i Světová smlouva poštovní (naposledy sjednaná v Madridu v r. 1920) připouštějí však opět vis maior jako důvod, který osvobozuje poštu od ručení.
(Pokračování.) Ročník LXII. Právník 1923. Sešit IV.

O náhradě škody vzniklé za dopravy se zvláštním zřetelem k dopravě poštovní, železnič. a automobil. v Československu.

Píše JUDr. Frant. Vážný, minist. mistotajemník.
(Pokračování.)
Kapitola II.
Předmětem smlouvy o dopravě ve smyslu obchodního zákoníka nejsou jednotlivé dopravní výkony samy o sobě, nýbrž celá přeprava zboží jako taková, t. j. výsledek dopravního výkonu. Tím blíží se povahou svou tato smlouva locationi conductioni operis, nikoli loc. cond. operarum. Než s ustanoveními loc. cond. operis nemůžeme vystačiti, zvl. pokud jde o ručení za škodu, vzniklou při dopravě. Tu se shledáváme s přísnějšími ustanoveními, a to obdobnými, jež nacházíme v »receptum nautarum, cauponum et stabulariorum« (srov. Eger, Das deutsch. Frachtrecht, str. 208).
Smlouva povoznická ve smyslu obchodního zákoníka, jest relativním obchodem (čl. 272, bod 3., obch. zák.). 5) Pokud se týče ručení, neručí povozník pouze za škodu, vzniklou zanedbáním péče řádného povozníka, nýbrž pravidelně ručí vůbec za škodu, vzešlou při dopravě, vyjímajíc případy, kdy škoda vzešla vyšší mocí, přirozenou vlastností zboží nebo zevně neznatelnými vadami v balení zboží. Dle čl. 395 obch. zák. ručí povozník za škodu, vzešlou ztrátou nebo poškozením zboží, daného k dopravě, od doby při- jetí jeho k dopravě až do doby jeho doručení, pokud nedokáže, že ztráta nebo poškození vzešly z některého uvedeného důvodu. Ručí tudíž povozník bez ohledu na to, zda škodu zavinil čili nic; proto také nemusí ten, kdo uplatňuje svůj nárok na náhradu škody, dokazovati zavinění povozníka: musí pouze v pochybnosti dokázati, že zboží v bezvadném stavu k dopravě odevzdal, a že ho buď vůbec neobdržel, nebo sice obdržel, ale ve stavu poškozeném a dále, že škoda vznikla v době mezi odevzdáním zboží k dopravě a doručením jeho, správně kdy doručení se mělo státi.
Hledíc k předpisům občanského práva, ve starém textu (před III. Novelou) ručil by povozník (jakož i — jak dále bude vyloženo — ručili by »jeho lidé a jiné osoby, jejichž služeb povozník při provedení svěřeného mu transportu použije«) pouze v případě zavinění; musil by však dokázati, že ani on, ani jeho lidé nemohli zabrániti tomu, že nastala škoda na věcech, jim svěřených. V nové redakci občan. zák. přichází nyní v úvahu — pokud jde o povozníky — pouze ustanovení § 1316 obč. zák. (§ 162-III-Nov.).
Povozník, přejímaje zboží k dopravě, přijímá zároveň povinnost, doručiti zboží v neporušeném stavu. Dle Egera se dá objem ručení povozníka ve smyslu příslušných ustanovení obch. zák. o smlouvě povoznické tříditi na následující kategorie:
1. Ručení za vlastní jednání dovozníkovo.
2. Ručení za jednání jeho lidí.
4. Ručení za výkon dopravních prostředků.
4. Ručení za jednání třetích osob.
5. Ručení za vliv přírodních úkazů (srov. Eger, D. d. Frachtrecht, str. 215 а n.).
ad 1. Ježto jde při smlouvě povoznické o provedení dopravy zboží, ručí dovozník za veškerá svá jednání, jež jsou v souvislosti s provedením transportu, neomezeně, vyjímajíc positivně stanovené důvody, jež jej od ručení osvobozují. Předpokladem arci jest, že zboží bylo odesílatelem v bezvadném stavu k dopravě odevzdáno. V pochybnosti musí odesílatel dokázati, že zboží v neporušeném stavu povozníkovi odevzdal (Staub Kommentar, str. 464; správně uvádí Staub na tomto místě, že není oprávněn názor Cosacka, že má odesílatel dokázati pouze odevzdání zboží i jeho cenu v době odevzdání. Tak daleko nesahá povinnost povozníkova, aby musil vésti zvláštní důkazy, o tom, že zboží bylo neporušené v době odevzdání, i mluví proti tomuto názoru sama stylisace příslušného ustanovení čl. 395 obch. zákona).
ad 2. Význam rušení za jednání zaměstnanců podnikatele byl naznačen v kapitole I.; v čl. 400 obch. zák. došel zvláštního uplatnění.
Dovozník ručí za své lidi i za jiné osoby, jichž použije při provedení svěřeného mu transportu. Neručí tedy pouze za »culpa in eligendo vel inspiciendo«. Jednání těchto jest na roveň postaveno vlastnímu jednání povozníkovu, platí tudíž i tu rozsah ručení, jak jest stanoven v čl. 395 a 397 obch. zákona.
Ručení povozníka za jeho lidi jest přímé, primerní a vztahuje se tudíž do té míry, pokud povozník sám ručí. Obchodní zákon rozeznává mezi »lidmi dovozníka«, t. j. těmi, již v podniku jeho jsou zaměstnání, po případě jimž jsou svěřeny dovozníkem určité výkony (půjde tu o služební poměr vůči dovozníkovi), a »ostatními osobami, jichž povozník k provedení dopravy použije«, již nejsou v trvalém služebním poměru k povozníkovi, nýbrž jsou ad hoc ustanoveni (Staub, Kommentar, str. 475).
Aby nastalo neomezené ručení lidí dovozníkových, jest třeba, aby jejich jednání, jímž byla způsobena škoda, bylo v souvislosti se zastáváním jejich funkce jako zaměstnanců dovozníkových; není ovšem zapotřebí, aby byli právě zaměstnáni prací, jež jim byla dovozníkem svěřena. Nacházejí-li se tedy zcela mimo svůj služební výkon a jde-li o jejich jednání, jež jest zcela mimo okruh jejich služební sféry, ručí povozník tak, jako za jednání osob třetích (toho názoru jest zejména i Eger — d. deutsche Frachtrecht, str. 429 а n.). Poněkud jiný výklad nacházíme u Stauba. Nemůžeme souhlasiti s jeho názorem, že by pouhá skutečnost, že služební poměr dal podnět, příležitost neb usnadnění k jednání, jež škodu zavinilo, zakládala
9* přímé ručení podle čl. 400 ο. z. Tu třeba přesně určiti, jde-li o souvislost ve smyslu shora uvedeném; jestliže tedy na př. výpravčí zboží v náhlé pomatenosti položí v posledním okamžiku, kdy nebylo lze již jeho činu zabrániti, na jízdní dráhu překážku, nemůže proto dovozník absolutně ručiti, ježto tu není souvislosti mezi jednáním a zastáváním funkce dotyčného zřízence, byť i jinak služební jeho poměr vůči dovozníkovi byl mu příležitostí, příp. mu usnadnil provedení činu, z něhož vzešla škoda; v těchto případech nastává ručení v míře, sub. 4 uvedené.
Ručení povozníka za jeho lidi se nevztahuje na jejich samostatná právní jednání (na př. vejdou-li v samostatné závazky vůči odesilateli); neboť přímé ručení povozníkovo se vztahuje pouze na výkony jeho lidí, jež jsou v přímé souvislosti s provedením dopravy, jím předsevzaté, nikoli na samostatné jejich závazky, zrovna tak, jako se nevztahuje jeho ručení v míře, stanovené ve čl. 400 obch. zák. na jednání jeho lidí, předsevzatá před uzavřením povoznické smlouvy nebo teprve po jejím splnění. A posléze se nevztahuje toto přímé ručení na případy, kde příčina škody sice tkví v jednání lidí dovozníkových, souvisejícím s provedením dopravy, ale škoda sama nepozůstává ani ve ztrátě nebo poškození zboží, ani v průtahu v dopravě (Eger, idem str. 433); tu platí ručení dle obyčejných předpisů civilního práva.
Připomenouti jest, že závazek naproti odesílateli z ručení podle čl. 400 obch. zák. nepozůstává nikdy mezi tímto a zaměstnancem dovozníkovým (vyjímajíc, že by šlo o samostatné závazky zaměstnancovy, mimo okruh vlastní dopravy se nalézající), nýbrž jest jedině mezi odesílatelem a dovozníkem. Neboť, jak shora uvedeno, jest ručení dovozníkovo dle čl. 400 obch. zák. samostatné a primerní, nikoli snad podpůrné.
O ručení v případě účasti několika dovozníků na dopravě bude učiněna zmínka zvláště.
ad 3. Jako ručí dovozník neomezeně za svoje jednání i jednání svých lidi, vyjímajíc vyšší moc, vlastní zavinění odesilatelovo nebo těch lidí, za jejichž nedopatření ručí odesilatel, přirozenou vlastnost zboží a zevně neznatelné vady obalu, tak ručí v plné míře i za výkon svých dopravních prostředků.
Zlomí-li se na př. osa u kola, nemůže se dovozník hájiti pouhým poukazem, že stroj byl pevně a důkladně stavěn, neboť ručí i za náhodu.
Jako u lidí dovozníkových, tak i zde »culpa in eligendo« vůbec nepřichází v úvahu.
ad 4—5. Povozník ručí i za jednání třetích osob, t. j. lidí, na dopravě nikterak nezúčastněných, jakož i za přírodní události. Ručí i tu za náhodu, vyjímajíc náhodu zvláště kvalifikovanou, t. j. vyšší moc, již musí dokázati. Kriterium pro posouzení, kdy možno mluviti o vis maior, jest právě jediné, v čem lze rozlišovati mezi »bezpodmínečným« ručením dovozníka ve případech, sub 1—3 uvedených, a »podmínečným« 6 ručením v případech, pod 4—5 uvedených. Platí zde to, co bylo uvedeno o vis maior ve všeobecné části v kapitole I. Dlužno-li pojmouti určitou událost jakožto vyšší moc, nedá se zodpověděti dle určitého měřítka, nýbrž jen dle různosti jednotlivých případů. To platí, i když stojíme při objektivní theorii. Dřívější názor, »že »vis maior« dá se in abstrakto stanoviti, nelze vzhledem k neustálému technickému rozvoji dnes zastávati.
Dovozník ručí.
1. podle ustanovení čl. 395 obch. zák. za škodu, jež povstala ztrátou nebo poškozením zboží v době od přijetí zboží k dopravě až do jeho doručení příjemci (adresátovi). Při tom platí výjimečné ustanovení, že za drahocenné věci, peníze a papíry cenné ručí pouze tehdy, byla-li mu vlastnost nebo cena zboží udána;
2. ručí dle ustanovení čl. 397 za škodu, povstalou zmeškáním umluvené nebo obvyklé lhůty dodací. Vyjímajíc uvedené případy, řídí se ručení povozníkovo podle všeobecných předpisů obchodního, příp. občanského práva. Rovněž ručení odesilatelovo za škody, jež navzájem způsobil dovozníkovi, řídí se dle všeobecných norem civilněprávních (Staub, Kommentar, str. 470).
Na rozdíl od čl. 395 obch. zák. stačí k vyloučení ručení povozníkova ve smyslu čl. 397 obch. zák. dokáže-li týž, že použil péče řádného dovozníka, jest tudíž ručení dovozníkovo za zmeškání mírnější než ručení jeho za ztrátu nebo poškození zboží, kdy od ručení osvobozují ho pouze vyšší moc nebo skutečnost (kterou podobně jako prvý důvod musí dokázati), že škoda vznikla přirozenou vlastností zboží, zejména vnitřním kazem, úbytkem, obyčejným prosakováním, zvětráním a pod. 7 a zevně neseznatelnými nedostatky obalu. (Pokud jde o železniční dopravu, srov. příslušné v kapitole 3., § 2, B).
Dle názoru některých autorů (také Eger) jeví se i námitka, že škoda vznikla přirozenou vlastností zboží, jako zvláštní druh námitky vyšší moci. De lege lata třeba však mezi oběma »exkulpačními« důvody rozlišovati a nebylo zajisté neodůvodněným, proč zákonodárce kromě vyšší moci připustil další důvod, jenž dovozníka od povinného jinak ručení osvobozuje. Nemohloť by býti — hledíc k pojmu vyšší moci — zajisté v mnohých případech, spadajících do kategorie škod, povstalých z přirozené vlastnosti zboží, k cíli osvobození dovozníkova použito excepce vyšší moci, resp. nesetkala by se tato námitka v uvedených případech mnohdy s úspěchem. Nový německý obchodní zákon otázku tuto zjednodušil, pokud se týče ručení povozníkovo v tom směru zmírnil: ve smyslu § 429, 1. něm. obch. zák. ručí dovozník za škodu, povstalou ztrátou nebo poškozením zboží v době od přijeti do doručení, nebo zmeškáním lhůty k doručení, pokud neprokáže, že ztráta, poškození nebo zmeškání spočívá na okolnostech, jež se nedaly odvrátiti, přes to, že bylo použito péče řádného dovozníka. Nese tedy dovozník podle něm. obch. práva pouze »nebezpečí důkazu«.
Také další okolnost, osvobozující dovozníka od náhrady škody, povstala-li totiž tato zevně neseznatelnými vadami v balení, zahrnují někteří neprávem pod vyšší moc; spíše souvisí tato skutečnost s obecně platným principem, kterého však v zákoně není výslovně dotčeno, že dovozník neručí za škodu, ku které dal podnět sám odesilatel. Jeť odesilatel zajisté povinen odevzdati dovozníkovi zboží v takovém stavu, aby bylo způsobilé k dopravě, tudíž i v takovém obalu, který jest s to, aby — předpokládajíc normální poměry — uchránil zboží před poškozením nebo ztrátou jeho. S druhé strany náleží však k povinnostem povozníka, aby — jde-li o zevně seznatelnou vadu obalu — upozornil na tuto okolnost odesilatele, 8 příp. zboží mu vrátil. Tu by v konkurenci zavinění dovozníka a odesilatele — mělo převahu zavinění dovozníkovo.
Osvobození od ručení povozníkova ve případech, právě uvedených, předpokládá, že byla příčinná souvislost mezi přirozenou vlastností zboží, neb vadným obalem a nastalou škodou; zejména přímé zavinění dovozníkovo, jež prokazatelně (důkaz přísluší odesilateli) způsobilo škodu, zbavuje ho shora uvedených námitek.
Ohledně vadného balení zevně neseznatelného, bylo judikaturou rozhodnuto, že vylučuje ručení dovozníkovo i tehdy, jestliže nastalá škoda nebyla sice přivoděna přímo vadným obalem, ale náhodou, která by však, předpokládajíc dobrý obal, nezpůsobila buď žádnou, nebo jen menší škodu. 9
Jak bylo již uvedeno, jest předpis čl. 395, 2. odst. obch. zák. výjimečným. Právní účinek neudání vlastnosti nebo ceny v úvahu přicházejícího zboží, pro které není v zákoně předepsána určitá forma — prohlášení může se vztahovati pouze na generelní označení (na př. skvosty) neb povšechné udání věci jako drahocenné — jeví se tu v tom, že dovozník jest zcela osvobozen od povinnosti k náhradě škody. Jak daleko sahá toto jeho osvobození, jest sporno, zejména naskytá se otázka, zda neručí i v případě zlomyslného svého jednání, jež v ručení povozníka má zvláštní význam (čl. 396, posl. odst.). Z prvního odstavce čl. 396 obch. zák. vysvítá, že ručení, a to i v případě zlomyslného jednání dovozníkova, vztahuje se pouze na případy, uvedené ve čl. 395 obch. zák. Hledíc k této souvislosti nutno vyloučiti ručení dovozníkovo dle předpisů obch. zák. při porušení povinnosti »deklarování« se strany odesilatele také v případě zlomyslného jednání dovozníkova; z toho ovšem nejde, že by odesilatel nemohl nastoupiti proti obmyslně jednajíc mu dovozníkovi pořadem práva z jiného civilně-právního titulu.
Zbývá naznačiti, jak dlouho trvá ručení povozníkovo, jakou škodu musí — v případě, že nastaly předpoklady ručení — oprávněnému nahraditi, a kdo má nárok na náhradu škody z titulu čl. 395 a 397 obch. zák.; dotknouti bylo by se též otázky ručení v případě, že dopravy bylo účastno více dovozníků.
Dovozník ručí »od přijetí zboží do jeho doručení«. Přijetí zboží k dopravě dovozníkem, jímž přechází na něho určitá disposice zbožím, musí se vztahovati k provedení smlouvy o dopravě; není jím tudíž pouhé přijetí zboží k uschování za účelem pozdějšího odevzdání odesilatelem k dopravě (tu platí obecné předpisy deposita). Bylo-li však zboží přijato na základě smlouvy dovoznické, a uschováno dovozníkem zatím na př. ve skladišti, nastává ihned od přijetí zboží přísné ručení dovozníkovo.
Ručení dle čl. 395 obch. zák. pak trvá po celou dobu, tedy bez jakéhokoli přerušení; zejména nepřestává ručení při překládce zboží za dopravy a při zdržení v důsledku celní, policejní a p. kontroly a revise. Bylo-li však zboží po příchodu na místo určení odevzdáno celním úřadům, kde tedy přestává vůbec možnost disposice dovozníkova se zbožím, jemu svěřeným, přestává i ručení dovozníka, pouze však tehdy, jestliže příjemce vyrozuměl i poskytl mu možnost volné disposice zbožím. Nelze zajisté i v těchto případech žádati přísné ručení dovozníkovo, kde dotyčný nemá ani možnosti, aby zboží mohl opatrovati. (dle připrav. osnovy nového poštovního zákona převzetím zásilek celním úřadem přechází ručení na dotyčný úřad; 10 v železniční dopravě přestává ručení při přerušení kritické doby pro ručení tehdy, jestliže železnice po příchodu zboží na místo určení pozbývá možnosti, opatrovati zboží i opatří zároveň příjemci možnost, zbožím opětně disponovati).
Končí tedy ručení dovozníka odevzdáním zboží, příjemci, což jest širším způsobem vykládati v ten smysl, že dovozník poskytne po příchodu zboží namísto určení příjemci možnost, zbožím volně disponovati (nestačí tedy pro skončení ručení dovozníkova, jestliže zboží bylo pouze odevzdáno celnímu úřadu).
Za dopravy může ručení dovozníkovo doznati omezení pouze, byl-li týž nucen provésti určité příkazy se strany odesilatele nebo příjemce, jež měly vliv na škodu (Eger, eodem 234).
Je-li nárok na náhradu škody dovozníkem na jisto postaven (jsou-li splněny pro ručení dovozníkovo veškeré předpoklady čl. 395 obch. zák.), tvoří základ pro výměru náhrady škody obecná obchodní cena zboží: v případě ztráty nahradí se obecná obchodní cena, kterou mělo zboží téhož druhu i téže jakosti na místě dodání 11 v době, ve které mělo býti dodáno, při čemž se odečte částka, ztrátou nákladu na clech a výlohách uspořená. V případě poškození nahradí se rozdíl mezi prodejnou cenou zboží ve stavu poškozeném a obecnou obchodní cenou, kterouž by mělo zboží neporušené v místě a době dodání, při čemž se opětně odečtou částky, shora uvedené. Nemá-li zboží obchodní cenu, vezme se za základ výpočtu náhrady obecná cena zboží (čl. 396 obch. zák.).
Z řečeného plyne, že v normálním případě přichází při náhradě škody dovozníkem v úvahu pouze obecná obchodní cena zboží, nikoli též ušlý zisk, pretium affectionis a p. Z toho činí výjimku: a) nemá-li zboží obchodní cenu, b) může-li býti dovozníku dokázáno zlomyslné jednání při dopravě, jež škodu přivodilo. V prvém případě se nahradí obecná cena zboží (čl. 396, odst. 4 obch. zák.), ve druhém případě pak musí býti nahrazena plná škoda, (čl. 396, posl. odst.), tedy také ušlý zisk, individuelní zájem odesilatele, příp. příjemce na zboží; uplatňuje se tu opět článek
10 283 obch. zák., který jinak pro dovoznickou smlouvu neplatí.
Zlomyslné jednání dovozníkovo nebo jeho lidí musí býti žalobcem (poškozeným) prokázáno.
Zlomyslným jednáním rozumí se nesporně zlý úmysl (dolus) dovozníkův. Podle naší judikatury jest v zlovolném jednání dovozníka implicite obsažena i culpa lata. Z uvedeného pojmu však vyplývá určitá chtěná činnost: buď jde o přímé úmyslné jednání, jehož účinkem jest způsobení škody, nebo o vědomí možnosti, způsobiti škodu, a přes to předsevzetí takového jednání; v posléz uvedeném případě pak nastává zvláště kvalifikovaná hrubá nedbalost, kterou lze právem subsumovati pod. zlovolné jednání (sr. Staub, Kommentar, str. 472, Eger, Deutsches Frachtrecht, str. 332 а n.).
Třeba tu tedy rozhodovati od případu k případu, se zřetelem k celkové situaci.
Ve smyslu ustanovení čl. 397 obch. zák. ručí dále dovozník za škodu, jež povstala překročením smluvené nebo obvyklé lhůty dodací, neprokáže-li, že opoždění nemohl odvrátiti přes použití péče řádného dovozníka.
Ježto zákon mluví pouze o »škodě«, vztahuje se tu na rozdíl od čl. 396, odst. 1—4 obch. zák. náhrada i na ušlý zisk a p. Způsob osvobození od náhrady škody jest však v tomto případě stanoven mírněji, než v případě ručení za ztrátu nebo poškození (srov. shora uvedené).
V žalobě může poškozený uplatňovati též, že škoda, za kterou jinak dovozník ručí podle čl. 395, nastala vlivem opoždění dopravy, dovozníkem zaviněného. Tu přísluší arci důkaz poškozenému. Dokáže-li však tuto souvislost, ručí dovozník, i nemůže se formálně hájiti důvody, vylučujícími jeho ručení ve smyslu čl. 395 (vyšší moc atd.); přísluší mu však důkaz, použití péče řádného dovozníka; v případě, že mu nebude lze důkaz provésti, odpadají implicite i důvody pro odvrácení ručení dle čl. 395 (srovn. Staub, Kommentar, str. 474).
Pro případy překročení lhůty může býti smluvena srážka nebo ztráta dovozmého, příp. konvenční pokuta, jež však v pochybnosti nevylučuje nárok na náhradu škody, skutečně povstalé, převyšující tyto částky (čl. 398, souvise- jící s čl. 284, spec. s odst. 3 tohoto čl. obch. zák.). Ustanovení čl. 399 odpovídá pak výjimce, obsažené v ustanovení čl. 397 obch. zák.
Dovozník ručí ve smyslu uvedených ustanovení zásadně pouze tomu, s kým uzavřel dovoznickou smlouvu, t. j. vlastnímu odesílateli, a sice bez ohledu na to, v jakém poměru jest tento k příjemci a také, zda jest vlastníkem zboží dopravovaného. Souvisí to s vlastní podstatou smlouvy o transportu zboží. Kromě toho ručí dovozník také příjemci tehdy, vstoupil-li tento ve smyslu ustanovení čl. 402, 2. odst. 405 a 406 obch. zák. v příslušný smluvní poměr. Třetím osobám ručí dovozník pouze tehdy, byla-li jim příslušná práva, z dovoznické smlouvy vyplývající, právoplatně postoupena (srov. Eger, Frachtrecht, str. 224).
Dovozník může k provedení svěřeného transportu použíti též jiného dovozníka, příp. jiných dovozníků. O ručení jeho v tomto případě ustanovuje čl. 401 obch. zák. Na rozdíl od čl. 400 obch. zák., kde jde o ručení dovozníka za jeho služebný a pomocný personál, tedy osoby, jež nejednají samostatně, jde tu jednak o ručení dovozníka za tyto další (samostatné) dovozníky, až do doručení zboží, jednak i o vzájemné vlastní ručení (korealní obligace) posléz uvedených za provedení dopravy, pakli po rozumu ustanovení čl. 401, odst. 2 obch. zák. převzali náklad s původním nákladním listem.
Přirozeně se vztahuje ručení dovozníka dle čl. 401, odst. 1 za další dovozníky, jež jest co do rozsahu stejné jako ručení za jeho lidi, pouze na celkovou dopravu, kterou sám předsevzal, i ručí tu dle smluv, závazku odesílateli pouze původní dovozník, nikoli i dovozníci následující. Zda, jak dalece a na které trati převzal dovozník dopravu, jest kvestio fakti. Pakli tedy odesilatel uzavře dopravní smlouvu pro jednotlivé trati zvláště s jednotlivými dovozníky, nepřichází tu ustanovení čl. 401 vůbec k platnosti.
Tím že vstoupili další dovozníci — za podmínek, obsažených v 2 odst. čl. 401 obch. zák. — v dopravu, vstoupili též do příslušného závazku, z této smlouvy vyplývajícího: původní smlouva o dopravě jest jedině rozhodující pro rozsah a výši ručení
10* jednoho každého dovozníka i jde o jediný obligační poměr. Proto ručí v tomto případě další dovozníci přímo odesílateli, příp. příjemci (srov. však též ustanovení § 100. železn. doprav. řádu).
(Pokračováni.) Ročník LXII. Právník 1923. Sešit VI.

O náhradě škody vzniklé za dopravy se zvláštním zřetelem k dopravě poštovní, železnič. a automobil. v Československu.

Píše JUDr. Frant. Vážný, minist. místotajemník.
(Pokračování.)
Kapitola III.12)

§ 1.

Materielní předpisy, týkající se ručení pošty, upraveny jsou v 7. díle poštovního řádu z r. 1916, vydaného nařízením býv. ministerstva obchodu z 22. září 1916, č. 317 ř. z. v základě zmocnění, uděleného §§ 23 a 24 poštovního zákona z 5. listopadu 1837 sb. zák. pol. č. 47 z r. 1838. Podle ustanovení § 1318 občanského zákoníka určují zvláštní předpisy, pokud veřejné ústavy zasílací přejímají povinnost ručení za škodu.
Pošta jako veřejný ústav dopravní ručí dle řečeného právního ustanovení nikoli dle 30 odd. občanského zákoníka, nýbrž pouze pokud jest ručení její normováno specielními ustanoveními, jež vzhledem k jich zákonné delegaci mají povahu netoliko pouze jako »lex contractus«, nýbrž jako objektivní právní norma. Kdo chce použíti pošty, musí se podrobiti jejím předpisům. Rovněž i podle čl. 421 odst. 2 obchod. zák. platí ustanovení 1. oddílu 5. titulu tohoto zákoníka ohledně pošt. ústavu pouze potud, není-li jinak sta- noveno zvláštním zákonem nebo nařízením. Ručení pošty jako dovozníka jest tedy upraveno specielními předpisy; subsidierní prameny právní platí tu jenom tehdy, nejde-li o ručení pošty jako povozníka. Jak bude dále uvedeno, jsou výslovně uvedeny poštovními předpisy případy, kdy, pokud se týče v jakém rozsahu pošta ručí. Pošta ručí na př. pokud jde o dopravu listovní pošty pouze za ztrátu zapsané listovní zásilky. Z příslušného ustanovení § 213, 1, a pošt. řádu v souvislosti se shora uvedeným ustanovením § 1317 občan. zák. a čl. 421 obch. zák. vyplývá, že pošta za jiné škody při dopravě listovní pošty neručí. Kde ovšem nejde přímo o ručení pošty ze smlouvy o dopravě (nejde o »lex contractus«) platí i v pošt. dopravě subsidierní právní prameny, na př. při poukázkách třeba rozeznávati mezi smluvním ručením pošty za vplacený obnos — tu rozhodují příslušné předpisy poštovní — a mezi mimosmluvním závazkem pošty, navrátiti poukázkovou sumu v případě obohacení — zde rozhodují všeobecné předpisy civilně právní o neodůvodněném obohacení.
Objem ručení pošty stanoven jest positivním právem u různých druhů zásilek různě. Tаk u obyčejných listovních zásilek neručí pošta vůbec. U doporučených zásilek listovních ručí pošta pouze za ztrátu, čemuž je na roveň postaveno vydání jich nepravému příjemci, nikoliv však za obsah. U psaní s údajem ceny všeho druhu a u všech balíků ručí pošta za ztrátu, úbytek, neb poškození obsahu. U poštovních poukázek ručí za poukázaný obnos až do výplaty oprávněnému příjemci. U poštovních zásilek na dobírku ručí pošta až do jejich vydání oprávněnému příjemci jako u zásilek téhož druhu bez dobírky, a dále ručí za splnění závazku, že vybere od příjemce při odevzdání zásilky dobírkovou částku a zašle ji odesílateli, nebo tomu, jejž odesílatel určí; byly-li zásilky doručeny, ručí za vybrané dobírkové peníze jako u pošt. poukázek. Vydá-li se příjemci zásilka bez výběru dobírky, ručí pošta odesilateli za vzešlou škodu, samozřejmě nejvýše do částky, na niž dobírka zní. U doporučených příkazních psaní ručí pošta jako u doporučených psaní; za splnění závazku, že vybere od příjemce částku, na kterou zní pohledávková listina a zašle ji odesilateli, ručí v té míře, jako u zásilek na dobírku. U pošt. příkazenek (nedoporučených příkazů) ručí pošta pouze za vybranou příkazní částku jako u poukázek. To jest výpočet všech případů ručení v poštovním právu, pokud jde o dopravu zásilek pošty listovní a povozné, na niž se vztahuje poštovní řád. Případy ručení pošty, právě naznačené, jsou taxativně vypočteny v § 213 pošt. řádu, i nemůže tedy ručení pošty při dopravě listovní a balíků z jiného titulu vzejíti. Pošta má jako veřejný dopravní ústav největší význam v dopravě obyčejného listoví, psaní a dopisnic. Taková hromadná doprava zásilek, s jakou se u jiných dopravních zařízení vůbec neshledáváme, a která též svou lácí jest přístupna nejširším vrstvám obyvatelstva, vyžaduje však pokud možno volnosti, co nejméně formalit a tedy i nutných provozních nákladů, což vše by vedlo ke zdražení porta, a tudíž ke zmaření vlastního účelu této dopravy. Tu jest vyloučeno, aby jednotlivé zásilky byly zvláště zapisovány do podacích knih poštovních, a rovněž tak, aby byl potvrzován jejich příjem. Jak u obyčejného, tak i u doporučeného listoví jde o dopravu písemných sdělení (zpráv), nikoli o převod hmotných statků. Hlavní efekt dopravy těchto zásilek spočívá tudíž v tom, aby došly místa určení; proto není důvodu, aby ručení u doporučených zásilek listovních bylo širší, než za ztrátu. Za jinou škodu, zejména škodu vzniklou průtahem v dopravě, nemůže poštovní ústav převzíti zodpovědnost z toho jednoduchého důvodu, že nemá tu ponejvíce ani přímého vlivu, ježto jest v tom směru odkázán na jiné dopravní prostředky, hlavně železnice.
Jiná jest situace tam, kde jde o vlastní dopravu hmotných statků, t. j. zboží (balíků) a cenných věcí (cenných psaní). Zde nejde pouze o to, aby byla zásilka vůbec doručena, nýbrž i, aby byla odevzdána neporušená i nezmenšená.
Ani tu neručí pošta přímo za průtah v dopravě z týchž důvodů, jež byly shora uvedeny. Poněvadž však ručí případně i za jakost zásilek zboží (balíků), bude přece via fakti v některých případech ručení pošty míti svůj původ — implicite — v průtahu dopravy, bude tedy týž míti na
15* ručení alespoň vliv nepřímý. Případy tyto naskýtají se nejvíce u balíků, a to u věcí denní potřeby, mohou však nastati i jinde, na př. u některých druhů cenných papírů.
Za peníze vplacené na poštovní poukázky, jakož i za peníze vybrané pro odesilatele dobírkových zásilek a poštovních příkazů musí poštovní ústav poskytnouti plné náhrady, nikoli však — jak bude dále naznačeno — nahraditi ušlý zisk, podobně jako u zásilek zboží a cenných věcí hradí pošta jen skutečnou škodu, vyměřenou dle obecné ceny zásilky, a nikoli též zvláštní (subjektivní) cenu, kterou má věc pro stranu, po případě škodu, která vzešla nepřímo. Kdyby tu měla pošta hraditi i škodu nepřímou, musila by značně zvýšiti porto, což by však, jak shora uvedeno, odporovalo vlastnímu jejímu účelu veřejného, všem přístupného dopravního ústavu.
Ručení pošty trvá — jako u kteréhokoli jiného povozníka — od přijetí zásilky k dopravě až do jejího právoplatného doručení. Kdy a za jakých podmínek jest zásilka přijata k dopravě a rovněž, kdy, jak a na koho má býti doručena, určují specielní poštovní předpisy, jmenovitě poštovní řád.
Nesporno jest, že skutečnost odevzdání poštovní zásilky k dopravě musí odesílatel dokázati. Sporno však jest v teorii, kdo — po bezvýhradném přijetí zásilky poštou — má dokázati, že podání zásilky odpovídalo příslušným předpisům poštovním.
Dambach a Laband hájí stanovisko, že odesilateli jest tuto okolnost dokázati, kdežto Meili, Osten a Mittelstein přiznávají poště tuto povinnost. Dle obdoby předpisů obchod. zák. o smlouvě dovoznické, bylo by lze teoreticky stanoviti pro bezvýhradné přijetí zásilky presumpci řádného odevzdání, pokud se jedná o zevně znatelné vlastnosti zásilky, a průvodních papírů, kdežto jinak příslušelo by odesílateli nebo jeho zástupci břemeno důkazní (Mittelstein, Beiträge zium Postrechte, str. 45; srov. však další).
Případy, o nichž jest tu zmínka, budou arci praktickými pouze tam, kde jde o podání zásilky přímo u úřadu, případně u přespolního listonoše nebo poštovného, a vztahují se na zapsané listovní zásilky, cenná psaní, balíky a poštovní poukázky (§§ 38, 39 a 40 pošt. řádu). Podání těchto zásilek musí vždy dokázati odesilatel; k tomu cíli postačí, předloží-li podací lístek. To vyplývá z právní povahy poštovních podatek (t. j. podatek, vydaných podacími poštovními úřady, jakož i přespolními listonoši, případně poštovnými v mezích a za modalit v §§ 38—42 pošt. řádu) jakožto úředních listin, jimiž dosvědčuje poštovní ústav odesílateli, že přijal od něho určitého dne určité poštovní zásilky, příp. poukázkové peníze. Zásilka (poukázkové peníze) musí býti v podatce přesně označena, aby o její identitě nebylo sporu. Poštovní podatka musí býti podepsána poštovním orgánem a opatřena otiskem poštovního razítka. Podání těchto zásilek pak odpovídá předpisům a jest tudíž právoplatné, раk-li místo i doba podání zásilky, jakož i adresa, obal, příp. příslušné listy (nákladní) 13 a obsah zásilky14 odpovídají příslušným poštovním ustanovením. Při podání zásilky přezkouší úředník obal i uzávěr. Přijetí zásilky poštovní bez jakékoli námitky se strany úředního orgánu však dle našeho práva poštovního nezakládá domněnky, že poštovní zásilka vyhovovala jak co do způsobu podání, tak co do její zevní stránky poštovním předpisům (§§ 30., odst. 2, a 34, 2 a poštovního řádu), a jest tudíž v pochybnosti na odesílateli, aby nedostatek těchto vlastností dokázal. V otázce, zda zásilka co do obsahu vyhovovala pošt. předpisům, jest souhlasiti s Nigglem (Postrecht str. 19), že skutečnost tuto musí za všech okolností dokázati odesílatel. Musí-li odesílatel v pochybnosti dokázati správnost vnější stránky zásilky, tím spíše musíme se zřetelem k postavení poštov. ústavu trvati na tom, že musí prokázati i obsah její. To platí ovšem potud, pokud odesílatel reklamuje pro sebe náhradu škody. Naproti tomu v případě, že pošta odepírá nároku odesilateli, z důvodu, že jde o zásilku vyloučenou z dopravy, přísluší jí důkaz, zrovna tak, jako i v ostatních případech, kde pošta uplatňuje důvod, dle něhož neručí. Povinnost pošty k náhradě škody jest všeobecná, což odpovídá zvláštnímu postavení poštovního ústavu jako veřejného dopravního ústavu. Nelze tu ani rozeznávati, zda škoda byla způsobena jednáním nebo opominutím poštovního ústavu a jeho zaměstnanců, čí jednáním neb opominutím osob třetích nebo náhodou. Povinnost pošty k náhradě škody odpovídá principu »ručení za výsledek« a jest vyloučena pouze v případech, jež jsou taxativně uvedeny v poštovním řádě.
Náš poštovní řád v §§ 214, 215 a 216 v té příčině rozlišuje:
1. vyloučení ručení poštovního ústavu,
2. ztrátu nároku na náhradu škody vůči poště,
3. pominutí ručení pošty.
Ad 1. a) Pošta neručí zásadně za věci vyloučené z dopravy. To plyne implicite z toho, že v těchto případech nevzniká vůbec smlouva o poštovní dopravě (§§ 27, bod 3 a 29, bod 3 pošt. řádu; srovn. Köstler, X., Postgesetz und Postordnung (X), s. X.).
b) Povinnost poštovního ústavu k náhradě škody nutno vyloučiti dále tehdy, jestliže škoda, za kterou pošta ručí (ztráta, poškození atd.) vzešla z přirozené povahy věci dopravované (zboží); s podobným ustanovením se shledáváme i v německém a švýcarském poštovním zákonu, jakož i ve Světové smlouvě poštovní z r. 1920.
Zvláště neručí pošta za věci tekuté, křehké a zkáze podrobené, živá zvířata i věci, podmínečně k dopravě připuštěné, povstala-li škoda povahou obsahu, obalu nebo závěru zásilky. Jedná se tu o případy § 25 poštovního řádu a jde vlastně i o jeden z případů, pod c) uvedených.
Z povahy věci plyne, že předpokladem vyloučení ručení ve případech, uvedených pod b) jest, že pozůstává příčinná souvislost mezi škodou, za kterou jinak pošta ručí, a mezi zmíněnou vlastností zásilky, pokud se týče vadností obalu.
Nelze tedy vyloučiti ručení za vykradenou láhev vína z důvodu, že pošta neručí za křehké a tekuté věci (srov. Dr. Katz, O ručení pošty, str. 28).
Při škodě, povstalé z přirozené vlastnosti věci nebo z vadného obalu příp. uzávěry, platí ve smyslu ustanovení § 214, bod 1 pošt. řádu právní domněnka, že vzešla škoda tímto způsobem, mohla-li dle okolností takto vze- jíti (srov. k tomu ustanoveni § 86, 2, dopravního řádu pro železnice Československé republiky); protidůkaz, ve smyslu shora uvedeném jest připuštěn (Köstler, Postgesetz u. Postordnung, str. 64 a 218).
с) Posléze jest vyloučeno ručení pošty, byla-li škoda způsobena vlastním jednáním odesilatele nebo příjemce, zejména když nebylo šetřeno příslušných provozních předpisů (na př. nepřesným udáním neb připevněním adresy) — a vyšší mосí. Až do vydání poštovního řádu z r. 1916 ručila pošta u peněžních psaní a balíků s údajem i bez udání ceny v tuzemské dopravě i v případě vyšší moci, a to bez ohledu, jednalo-li se o dotyčné zásilky s dobírkou nebo bez dobírky. Dle poštovního řádu z r. 1916 jest však ručení poštovního ústavu v případě vyšší moci vůbec vyloučeno; nečiní tedy v tom směru, jak ostatně ze znění § 214 poštovního řádu (závazek pošty k náhradě škody jest vyloučen, jestliže ztráta, zmenšení, poškození atd. povstala...) vyplývá, rozdílu, o jaké zásilky se jedná. Za vyšší moc jest tu pokládati mimořádnou nahodilou událost, jejíž účinkům nelze zabrániti přes to, že byla pošta opatřena všemi prostředky, jichž lze vůbec od takovéto dopravní instituce požadovati. Není tedy vyšší mocí, udeří-li blesk do poštovní budovy a vzniklým ohněm se zničí závěr s doporučenými zásilkami, pakli budova poštovní nebyla opatřena řádně fungujícím bleskosvodem (v tom směru třeba dle našeho názoru vykládati uvedený příklad v pojednání Dr. Katze »O ručení pošty« str. 17).
Jak již bylo naznačeno, musí pošta v případech, kde jde o vyloučení jejího ručení, skutečnost tuto dokázati.
Jest samozřejmé, a není tudíž v příslušném ustanovení uvedeno, že ručení poštovního ústavu jest vyloučeno, dopravuje-li se zásilka na nebezpečí odesilatelovo.
ad 2. Dle ustanovení § 215 poštovního řádu jest poštovní úřad zproštěn jakékoli povinnosti k náhradě, 1. udá-li odesílatel v podvodném úmyslu vyšší cenu, nežli jest cena skutečná a 2. podá-li k dopravě věci, připuštěné k dopravě jen výjimečně, při čemž buď zamlčí obsah zásilky nebo udá jiný obsah, neb hledí jakýmkoli jiným způsobem poštu uvésti v omyl.
Ze slov »v podvodném úmyslu« vyplývá, že nezaniká nárok na náhradu škody, pakli odesílatel udal nesprávně vyšší cenu pouze z neznalosti nebo z omylu; skutečnost tuto musí arci odesílatel dokázati. Oba případy jsou vlastně porušením smlouvy odesílatelem, v důsledku čehož pozbývá také nároku na jakoukoli záruku se strany poštovního ústavu; neztrácí tedy nároku na náhradu z důvodu nesprávně udaného obsahu odesilatel věcí, k dopravě všeobecně připuštěných (Dr. Katz, O ručení pošty str. 30).
ad 3. Kdežto v případech uvedených sub 1—2 není tu právního nároku na náhradu škody, jde v případech tuto uvedených, o existenci nároku vůči poště, který však v důsledku jistých skutečností uhasíná.
Podle ustanovení § 216, 1 a pošt. řádu pomíjí nárok na náhradu škody za úbytek a poškození cenného psaní nebo balíku, byla-li přijata zásilka adresátem. Pošta nemůže se však odvolávati na to, že zásilka byla přijata, jestliže
a) byl úbytek nebo poškození zjištěn při prohlídce zásilky podle §§ 204 a 205 pošt. řádu,
b) požádá-li příjemce pokud možno ihned po zjištění závady, nejpozději však následujícího dne po obdržení zásilky, bydlí-li pak příjemce mimo místo, kde jest poštovní úřad, nejpozději druhého dne po obdržení zásilky, v úředních hodinách u dodacího úřadu o zjištění úbytku nebo poškození.
Příjemci přísluší tu důkaz, že úbytek nebo poškození staly se v době mezi podáním a doručením zásilky jemu nebo náhradnímu příjemci (§ 216, b, 1°, 2° pošt. ř.).
Uvedené nevztahuje se na příp. nárok na doplatek při vyplacení menší částky, než na kterou byla vplacená poštovní poukázka (condictio sine causa). Důkaz, příslušející příjemci, provésti lze výslechem svědků, že zásilka byla podána v řádném stavu, co obsahovala a že škoda nenastala po doručení, tedy nikoli na cestě od náhradního příjemce k adresátovi (končíť smlouva o poštovní dopravě vydáním zásilky náhradnímu příjemci; srov. Dr. Katz, idem, str. 32, Dr. Kostier, Postgesetz u. Postordnung, str. 220).
Každý nárok z důvodů ručení pošty musí býti uplatněn během 6 měsíců po podání osobou, oprávněnou k uplatnění nároku, písemným podáním neb ústním, jejž úřad protokoluje; pouhým uplynutím lhůty nárok pomíjí. Šestiměsíční lhůta počíná se prvním dnem měsíce, jenž následuje po dni podání; tato lhůta staví se podáním poptávky po zásilce, a sice od doby jejího podání do doby úředního oznámení výsledku příslušného řízení (§ 216, 2 pošt. řádu). Jest sporno, zda se toto ustanovení vztahuje též na případy neodůvodněného obohacení při vyplacení menšího poukázkového obnosu, než na který byla poukázka vyplacena. Dle našeho názoru (stejně Köstler, Kosel) tam, kde nejde přímo o smlouvu o poštovní dopravě, třeba »nepřímé« — jak tomu jest právě v případě neodůvodněného obohacení pošty — rozhodují opět subsidierní právní prameny i nepomíjí nárok oprávněného pouhým uplynutím 6ti měs. lhůty. (Jinak rozhod. nejvyšš. soudu z 30. září 1913, č. 6582 cit. sb.; srov. však též rozhodnutí nejvyššího soudu z 24. ledna 1912, č. 5762.).
Podkladem pro stanovení náhrady škody, kterou musí pošta při ztrátě, poškozeni nebo úbytku balíku bez údaje nebo s údajem ceny neb cenného psaní nahraditi, jest obecná cena věci v místě a v den, kdy byla zásilka podána na poštu, u cenných papírů, jejichž záznam jest veden na burse, bursovní cena v den podání. Naproti tomu při ztrátě doporučené listovní zásilky (psaní příkazního) poskytuje pošta fixní náhradu 100 K za jednu zásilku, bez ohledu na cenu (§ 213, 1, a, b pošt. řádu; srov. nyní systemat. sazebník pošt. telegraf. a telef. z r. 1923). Pojem »ztráty, poškození a úbytku« není, na rozdíl od dřívějšího řádu pošty povozné, v pošt. řádu z r. 1916 blíže definován. Všeobecně lze říci, že ztráta nastává, nemůže-li zásilka býti doručena oprávněnému příjemci, ani vrácena odesilateli (Niggl, Postrecht str. 20). Jest však sporno, zda jest »ztrátou« doporučeného psaní, je-li příjemci vydána pouze obálka. Dle Niggla jest za ztrátu doporučeného psaní považovati případ, kdy může býti doručena pouze prázdná obálka; tvoří-li však
16 tato část obsahu zásilky, nebo obsahuje-li písemné sdělení pro adresáta, (na př. zálepka), jde dle Niggla o poškození zásilky, za niž tu pošta neručí. K správnému posouzení věci třeba vyjíti od pojmu psaní, jehož podstatnou vlastností (obsahem) jest písemné sdělení nepřítomné osobě, vtělené v určitý hmotný substrát. Proto bude v případech »ztráty« doporučených psaní rozhodovati obsah věci, mající pro odesilatele podstatný význam (pouhá obálka, a také ne obálka s nějakou písemnou poznámkou tohoto významu zajisté nemá), a v uvedeném případě postupovati tak, jako by šlo o vlastní »ztrátu« psaní.
Pokud jde o zásilky pošty povozné, znamená »poškození« ztrátu hodnoty zásilky, zaviněnou vnějšími nebo vnitřními vlivy, úbytek pak ztrátu části zásilky samé (zejména při vyloupení zásilky).
Obecná (bursovní) cena jest zároveň krajní hranicí, až do které lze poskytnouti náhradu. U cenných psaní a balíků s údajem ceny nelze v žádném případě poskytnouti dle ustanoveni § 213, 1b 1° pošt. řádu náhrady, převyšující údaj ceny, a to i kdyby byla udaná cena nižší nežli obecná (bursovní). Je-li udána vyšší cena, než skutečná, nahradí se pouze skutečná škoda až do výše obecné (bursovní) ceny (byla-li udána vyšší cena v úmyslu podvodném, zaniká, jak bylo uvedeno, nárok na náhradu škody).
Při ztrátě cenných papírů, svědčících majiteli a majících cenu bursovní, nahradí se nejvýše cena kursu zboží, avšak jen s podmínkou, že budou právoplatně převedena na poštu veškerá práva, plynoucí z těchto cenných papírů a poště bude sdělením značek, předáním pomůcek atd. umožněno, aby mohla ztracené papíry dáti prohlásiti neplatnými.
Lze-li nahraditi ztracený cenný papír právoplatně druhopisem nebo odstraniti překážky, jež při ztrátě listiny vadí tomu, aby byla vybrána pohledávka, nahradí se pouze náklady, jichž je třeba k pořízení druhopisu nebo k odstranění dotčené překážky. Nelze-li bez zavinění toho, jenž je oprávněn požadovati náhradu, obnoviti listiny, nahradí pošta škodu, skutečně utrpěnou (§ 213. 1, b, 1° pošt. řádu). U balíků bez udané ceny vyměřuje se náhrada škody dle určitých objektivních měřítek; těmi jest nejspolehlivěji a nejúčelněji váha zásilky (viz stupnici v § 213, 1b 2°, nyní srov. Systematický sazebník poštovní, telegrafní, telefonní a šekový z r. 1923.).
Údaj dobírky se nepokládá zároveň za údaj ceny.
Jak bylo již shora uvedeno, ručí poštovní ústav za peníze, vplacené na poštovní poukázky, a vybrané pro odesílatele dobírkových zásilek a pošt. příkazů, neručí však za ušlý zisk; naproti tomu pozůstává povinnost k náhradě zákonných úroků ode dne doručení žaloby a podle § 13, 2 pošt. řádu k navrácení vybraných poštovních poplatků, v případě ztráty dotyčné zásilky (srov. Köstler, Postgesetz u. Postordnung str. 217).
Nárok na náhradu škody přísluší zásadně odesílateli. Plyne to z vlastní povahy »smlouvy o poštovní dopravě«. Ve smluvní poměr vstupuje tu jedině odesílatel, t. j. kdo s poštou smlouvu uzavře nebo dá uzavříti (poštovní řád rozeznává mezi odesilatelem a podatelem zásilky, užívá však obou výrazů promiscue; za odesilatele třeba ve smyslu předpisů o ručení pošty považovati toho, od něhož poštovní ústav přijímá příkaz k dopravě, nebo jiným službám, a jemuž je za provedení příkazu odpověděn.
Příjemci jest přiznán nárok na náhradu škody pouze výjimečně, v případech §§ 216 1b 2° a 217, odst. 1 poštovního řádu.
Dle Římské Světové smlouvy poštovní měl nárok na náhradu škody odesilatel anebo na jeho žádost příjemce. Dle toho nespočíval právní nárok příjemcův na cessi — nešloť tu o smlouvu mezi odesilatelem a příjemcem, — nýbrž existoval vlastní nárok příjemcův, který však mohl býti realisován teprve tehdy, když odesilatel se vzdal svého nároku (srov. Niggl, Postrecht str. 187). Dle Madridské poštovní smlouvy má však nárok na náhradu škody pouze odesilatel, (k tomuto ustanovení vedly zejména panující valutární poměry se známkou jejich růzností). 15) Řízení o náhradě škody poštovní správou jest zpravidla dosti jednoduché, neboť jest pro jeho řešení dostatečných podkladů v positivních předpisech poštovních. Pro použití subsidierního pramene — obchodního, příp. občanského zákoníka — naskytne se v praksi příležitost pouze po skrovnu, a to jen, při řešení právních otázek všeobecného rázu, nesouvisejících přímo s vlastní smlouvou o poštovní dopravě. K volnému uvážení případu soudcem není tu mnoho příčin a příležitostí. Z toho důvodu jest k vyřizování nároků na náhradu škody povolán v prvé řadě správní úřad, a to v prvé instanci příslušné ředitelství pošt a telegrafů, v druhé ministerstvo pošt a telegrafů, jehož rozhodnutím jest instanční pořad vyčerpán (§ 218 a 219 pošt. řádu). Teprve po skončení dotyčného správního řízení lze nastoupiti pořadem práva. Příslušným jest soud dotyčného ředitelství pošt a telegrafů, a to soud civilní, ježto poštovní fiskus není zapsán v obchodním rejstříku. Věc tuto netřeba spojovati s otázkou, je-li pošta »kupcem« ve smyslu obch. zák. Neboť i když přiznáme poště vlastnost »kupce«, nemůžeme s tím spojovati — hledíc k positivním pošt. předpisům — žádného praktického použití.
(Pokračování.) Ročník LXII. Právník 1923, Sešit VII.—VIII.

O náhradě škody vzniklé za dopravy se zvláštním zřetelem k dopravě poštovní, železnič. a automobil. v Československu.

Píše JUDr. Frant. Vážný, minist. místotajemník.
(Pokračováni.)

§ 2.

A. Ručení železnice v případě poranění neb usmrcení lidí.

(Srov. též Eger: Das Reichs-Haftpflicht-Gesetz, Altenberger, die Haftung der Eisenbahnen v Zeitschrift für Eisenbahnen 1920.)
Vlastní sedes materiae pro řešení otázky ručení v případech, kdy událost v dopravě železnice přivodila poranění nebo smrt člověka, obsažena jest v zákoně o ručení železnic parou hnaných z 5. března 1869, č. ř. z. 27, jehož působnost byla rozšířena zákonem z 12. července 1902 č. ř. z. 147 na všechny železnice, poháněné živelnou silou. Vydání zmíněných zákonů, zejména zákona z. r. 1869, znamenalo pro tehdejší dobu veledůležitou reformu dosavadních předpisů o ručení železnic a přineslo teprve náležitou právní ochranu, pokud se týče přiznání náhrady škody, způsobené na nejdůležitějších statcích lidských, životu a zdraví. Jak Randa ve svém spisu »Ueber die Haftung der Eisenbahnunternehmungen« z r. 1869 poukazuje, jest zvláštní ironií osudu, a opravdu temnou stránkou mnohých zákonodárství a to i kulturních států, že účinněji chrání před škodou zboží, železnicí dopravované, než nejvzácnější statky lidské, život a zdraví. Neboť kdežto železnice ručí při dopravě zboží jako dovozník podle čl. 395 bezpodmínečně za každé poškození zboží, pokud neprokáže, že škoda nevzešla (nikoli snad pou- hou náhodou) vyšší mocí, přirozenou povahou zboží nebo zevně neseznatelnými vadami v balení, může se osvoboditi v případě usmrcení nebo poranění cestujících důkazem pouhé náhody, ano v případě, kde se nejedná o cestující, nýbrž o železniční personál, nebezpečí nejvíce vydaný a o osoby třetí, jež nebyly převzaty k dopravě, jest železnice povinna k náhradě škody pouze v tom případě bylo-li jí dokázáno se strany poškozeného zavinění, jež přivodilo nehodu.
Vzpomeneme-li na složitost železničního provozu i na skutečnost, že stopy po vlastní technické příčině nehody dají se ve většině případů těžko nalézti, můžeme pochopiti těžké postavení žalobce v těchto dobách, s malou nadějí výhry jeho v tehdejším procesu. Při tom ještě zůstala nerozřešena otázka, zda železnice ručí za provinění svých zaměstnanců; se zřetelem k ustanovení § 1313 obč. zákoníka, bývala tato otázka obyčejně řešena ve smyslu záporném (srov. Wachtel, Komentar, str. 2).
Bylo vzhledem k uvedenému nutno reformy a sice jak s ohledem na předpisy materielně-právní, tak i na předpisy formálně-právní.
ad 1. Tu bylo třeba uchýliti se od panující teorie o náhradě škody, jež zásadně negovala ručení bez zavinění, a stanoviti za princip ručení za výsledek, kde by šlo o zákonný závazek železnice, nahraditi povstalou škodu bez ohledu na to, zda škoda byla železnicí zaviněna.
ad 2. Dosavadní předpisy formálně-právní byly naprosto nepříznivé poškozenému. Příslušné spory mohly býti, vzhledem k tehdejšímu způsobu vedení civilních procesů, do nekonečna prodlužovány, žalobce nucen byl uplatňovati své právo pouze u soudu sídla podniku železničního. Zákon z r. 1869 nepřinesl arci v tom směru zásadní reformy. To bylo vyhrazeno reformě soudního řízení. Přes to znamená ustanovení § 3. cit. zákona, upravujícího věcnou a místní příslušnost soudů při procesech o ručení železnice, značnou vymoženost. Třeba jen podotknouti, že místní příslušnost soudů v případě žaloby dle cit. zákona proti státním drahám byla upravena § 75. jurisdikční normy ve spojitosti s § 4 nařízení veškerého ministerstva z 9. března 1898, č. 41 ř. z. Byť i ve skutečnosti došlo ke stanovení zásady, ad 1. uvedené, kterou ručení železnice bylo postaveno na novou basi, přece formální stylisace zákona se přidržela ještě zásady o ručení za škodu zaviněnou tím, že stanovila právní domněnku zavinění železnice a to jako praesumptio juris ac dejure. Nelze však z toho dedukovati — jak činí Werner ve svém pojednání »Das österr. Gesetz über die Haftung für Schäden aus dem Betriebe von Kraftfahrzeugen«« —, že by zákon z r. 1869 stál ještě úplně na půdě ručení za zavinění«. Jak motivy zákonodárcovy jasně ukazují, šlo tu spíše o jakýsi vztah — pouze formálního rázu — k dosud panujícím právním názorům, a stanovením zmíněné právní domněnky mělo býti docíleno zdánlivého podržení dosud panující teorie« (srov. Wachtel, Kommentar str. 5.). 16)
V § 1. zákona o povinném ručení železnic stanoveno: bylo-li událostí při dopravě železnice způsobeno tělesné poranění nebo smrt člověka, platí vždy domněnka, že událost byla přivoděna zaviněním podniku nebo těch osob, jichž podnik při výkonu provozu používá. (Nehledě k ustanovení §§ 46. a 47. zák. z 28. pros. 1887 s č. 1. ř. z., z r. 1888 nevztahuje se zák. z r. 1869 na osoby pojištěné ve smyslu zák. z 20. července 1894, č. 168 ř. z. (zákon, jímž se rozšiřuje pojištění úrazové), změněného zákonem z 21. srpna 1917, č. 363 ř. z. (opravovací zákon) a zákonem ze dne 10. dubna 1919, č. 207 Sb. z. a n. (novela k pojišť. zákonu) přísluší-li dotyčným osobám nárok na odškodné dle citovaného zákona). Ohledně stanovení důvodů, vylučujících ručení železnice, bylo třeba vzíti v úvahu zvláštní povahu železničního provozu. Stanoviti náhodu (sc. obyčejnou, za důvod, železnici od ručení osvobozující, znamenalo by poskytnouti železnici téměř vždy možnost, zbaviti se ručení.
Proto byla zákonně uznána nikoli pouhá náhoda, nýbrž
18* vyšší moc za důvod, železnici od ručení osvobozující kromě dalších dvou důvodů, ručení železnice vylučujících, totiž neodvratného jednání třetí osoby, za níž železnice neručí, a zavinění poškozeného (§ 2. odst. 1. zákona o ručení železnice); všechny tyto důvody musí v pochybnosti železnice prokázati.
A. Železnice ručí, bylo-li tělesné poškození nebo usmrcení člověka přivoděno událostí (scil. mimořádnou) při provozu železnice.
Působnost zákona z r. 1869, příp. zákona z r. 1902 jest dána: 1. událostí při dopravě železnice, 2. určitým poškozením, 3. příčinnou souvislostí mezi posléz uvedenými skutečnostmi.
ad 1. Událost při dopravě železnice bývá často identifikována s železniční nehodou nebo dopravní nehodou. Proti nepřesnosti posléz uvedeného pojmu uvádí věcné důvody Wachtel ve svém »»Komentáři k zákonu o povinném ručení železnice««. Aby mohlo býti mluveno o události při provozu železnice, ve smyslu citovaného zákona, třeba případu povahy mimořádné nebo odchýlení se od pravidelného provozu, zajištěného dopravními předpisy. Že jde o případ povahy mimořádné, vyplývá již ze znění citovaného zákona, dle něhož v těchto případech, což přihází se přirozené nikoli obyčejně a normálně (Wachtel, Kommentar str. 13). Ovšem, nejde tu s druhé strany vždy o události zcela mimořádné (na př. veliké katastrofy živelní a pod.), stačí, že se přihodilo něco, co dle zkušenosti a obvyklého očekávání se v denním životě nepřihází. 17 (jinak částečně Altenberger, »Die Haftung d. Eisenbahnen str. 328.)« Dle § 1, odst. 1. cit. zákona přichází při povinném ručení železnice v úvahu dále jen událost, která se stala při dopravě železnice, tedy, jež je v příčinné souvislosti se zvláštním nebezpečím, jaké s sebou doprava železnice přináší; jde tu o poškození, jež má nepřímo svůj původ ve zvláštním nebezpečí železničního podniku vůbec, i bylo přímo způsobeno mimořádnou událostí (jinak Wachtel). Z toho ale vyplývá, jak někteří autoři dle našeho názoru důsledně dedukují, že právě uznání kausální souvislosti mezi událostí a zvláštním nebezpečím železničního podniku musí míti za následek, že události, jež se staly mimo železniční dopravu, bylo by a priori vyřaditi z oboru působnosti zákona o povinném ručení železnice.
Zákon o povinném ručení železnic má za účel chrániti zvláštním způsobem určité statky, jež jsou provozováním železnice vydány mimořádnému nebezpečí; jde tu o moment ohrožení určitých právních sfér. Rozumí se samo sebou, že spojitost se zvláštním nebezpečím jest v prvé řadě vlastní pojmu dopravy železnice. Myslíme-li na železniční dopravu, myslíme tím implicite i na ono možné nebezpečí (srov. rozhodnutí nejvyššího soudu z 10. dubna 1912 uved. sbírky čís. 5864).
K železniční dopravě patří všeobecně vše, co jest správním i technickým opatřením určeno k tomu, aby sloužilo železnici přímo k provedení jejího závazku, dopraviti osoby v neporušeném stavu na místo určení: doprava osob, k níž se železnice zavázala, končí okamžikem, kdy tyto v neporušeném stavu na místě určení opustily dráhu. Při tom patří jak nastupování tak i vystupování cestujících k dopravě železnice (srov. rozhodnutí nejvyššího soudu z 3. června 1913 uved. sbírky č. 7193; nelze však, jak z dalšího patrno souhlasiti s tamní stilisací, že nebezpečí, spojené s použitím železniční dopravy přestává, opustil-li cestující železniční vůz). »Provozem« železnice dlužno rozuměti všechna zařízení v širším smyslu, jež patří k provozní službě (Wachtel, Komentar str. 30.) a jež souvisí s dopravou osob jen nepřímo; přichází tu v úvahu jak výkonná (manipulační), tak i technická agenda železniční správy ve smyslu příslušných železničních instrukcí. Jest pak věcí železnice a také positivními předpisy provozními jest jí uloženo,18 aby při dopravě osob nepoužívala takových zařízení, jimiž by mohlo býti přivoděno poranění nebo usmrcení lidi, tedy aby pamatovala na všecky možné eventuality, nikoli normálně se vyskytující (»události« ve smyslu § 1. cit. zákona): v případě opačném má se za to, že událost »byla zaviněna« železnicí, resp. jejími orgány, vyjímaje pouze případ, že události nebylo by lze přes použití veškerých prostředků dosažitelných dle nynější techniky zabrániti (případ vyšší moci), to jest, že událost byla způsobena vyšší mocí nebo neodvratným jednáním osoby třetí, za jejíž zavinění železnice neručí, neb posléze zaviněním poškozeného (toto přímé ručení vztahuje se ovšem pouze na tělesné poškození nebo usmrcení lidí při provozu železnice za použití živelných sil, jakož i na poškození pozemků stavbou i provozem takových železnic — Randa, Schadenersatzpflicht, str. 144).
Tam, kde není souvislosti s nebezpečím, spojeným s železniční dopravou, (nachladnutí při nastupování a vystupování, mdloba následkem špatného vzduchu v železn. vozech a p.), nenastává ani ručení železnice dle zákona z r. 1869. Toto stanovisko zastává též v četných případech judikatura nejvyššího soudu (srov. na př. rozhodnutí z 30. září 1913, uved. Sb. č. 6585; jinak Randa, pokud jde o souvislost událostí s nebezpečím železničního provozu — srov. Schadenersatzpflicht, str. 148).
ad 2.) Zákon mluví o usmrcení nebo poranění člověka; škody, povstalé na věcech, nespadají pod působnost zákona z r. 1869. Rozdílu ve stáří, pohlaví, státní příslušnosti tu není, i vztahuje se cit. zákon i na děti, dosud nenarozené, o nichž jest řeč v ustanovení § 22 občanského zákoníka (srov. Altenberger, Die Haftung der Eisenbahnen, str. 289).
»Tělesným poškozením« jest rozuměti každý nepříznivý nebo škodlivý účinek na tělesný nebo »duševní« stav člověka, třebas pouze dočasný i nemající případně zevnějších známek. Sem spadá i nervový otřes vlivem uleknutí. Podstatným jest, aby šlo o takové poranění, jež jest pro postiženého spojeno s bolestí neb neschopností ku práci, neb alespoň vyžaduje lékařského nebo jiného, s náklady spojeného léčení, tedy, jež zakládá právo na náhradu (Wachtel,, Komentar, str. 83).
ad 3. K uskutečnění skutkové podstaty pro ručení železnice ve smyslu § 1 cit. zák. třeba dále kausální souvislosti v širším pojetí (»přivodění«) mezi událostí v dopravě a mezi škodou (usmrcení nebo poranění).
Pro kausální souvislost mezi událostí v železničním provozu a mezi nastalou škodou užívá zákon v § 1, odst. 1, slova »přivoděna« — a contr. ustanovení § 2, odst. 1, tohoto zákona, kde se mluví o »způsobení« události, tedy v případě prvém jest užito pojmu širšího než v případě druhém; stačí tudíž také nepřímé způsobení tělesného poškození nebo usmrcení člověka pro ručení železnice.
Pod ustanovení zákona z r. 1869 nespadají tedy, jak již uvedeno, případy, kde újma ve zdraví byla přivoděna takovou událostí, jež nemá vztahu k nebezpečí s vlastní dopravou spojenému, jako nachladnutí při nastupování nebo vystupování, mdloba následkem špatného vzduchu a pod. Těžkými případy pro rozhodnutí soudcovo jsou nervová onemocnění spec. tak zv. traumatická neurosa.
Kausální souvislost, která — stejně jako existence události v železn. provozu i poškození tvoří základ pro nárok na náhradu škody, musí žalobce prokázati.
В. V každém procesu o náhradě škody dle zák. z r. 1869 musí býti především projednáno, zda škoda byla přivoděna událostí v provozu. Nedokáže-li žalobce tuto skutečnost, nemá vůbec místa žaloba o náhradu škody z titulu cit. zákona: není tu předpokladu ve smyslu § 1. cit. zák. a musí býti dotyčná žaloba zamítnuta. Podobně, dokáže-li žalobce pouze z části příčinnou souvislost, může se příp. ručení železnice dle cit. zákona omeziti pouze na tento prokazatelný nárok.
Teprve po provedení naznač. důkazu žalobcem může železnice uplatniti některé z důvodů, jež ji případně osvo- bozují od povinného jinak ručení, a to v míře, po případě v poměru, pokud skutečností, železnici od ručení osvobozující, byla způsobena »událost«.
Tyto důvody musí železnice přesně dokázati, nestačí dokázati pouhou jich pravděpodobnost.
Kromě námitek, uvedených v § 2, odst. 1. cit. zák., nemůže železnice uvésti žádné jiné námitky, zvláště nemůže pro své osvobození uplatňovati, že snad událost byla přímo zaviněna jejím zaměstnancem. Nehledíc k tomu, že námitky, o něž jde, jsou taxativně uvedeny, jest v § 1, odst. 1 cit. zák. stanoven závazek železnice, ručiti za zavinění všech fysických osob, jichž železnice při výkonu provozu ať přímo nebo nepřímo používá.
K jednotlivým důvodům, osvobozujícím dle § 2. odst. 1. cit. zák. železnici od ručení, bud se zřetelem k judikatuře nejvyššího soudu — uvedeno toto:
ad 1. K pojmu vyšší moc patří mimořádnost i neodvratnost. Nelze tedy považovati za vyšší moc nehody, jež mají pouze svůj původ v nebezpečné povaze železnice nebo v nebezpečné situaci, vytvořené vlivem železničního provozu, s nimiž tudíž se při provozování železnice často můžeme setkati. Neodvratnost nehody vylučuje jakékoli zavinění (nikoli snad jen zavinění trestní) zaměstnanců, jichž železnice používá (srov. k tomu §§ 3 a 17 železnič. provozního řádu) a jakékoli vady ve vlastním provozním zařízení. Nelze mluviti o vyšší moci, pakli se nehoda dala odvrátiti zařízením, jehož lze od železnice rozumně, t. j. s ohledem na hospodářskou a finanční možnost požadovati (srov. na př. rozhod. z 13. února 1912, č. 6711 sbírky Pfaff, Schey, Krupský). Nelze ovšem žádati, aby železnice ohradila veškeru trať zdí, nebo opatřila ji na všech místech hlídači, ježto by k takovým opatřením neměla nikdy finančních prostředků a tudíž nemohla by vůbec za takovýchto okolnosti existovati. Abstraktního měřítka pro posouzení otázky, mohla-li železnice v tom kterém případě býti opatřena ochranným zařízením, není. To mění se s pokračujícím zdokonalováním technických zařízení v železničním provozu (srov. Eger, Das Reichs-Haftpflicht. Gesetz, str. 152). Rozhod- nouti pak, kdy událost bylo lze odvrátiti a kdy nikoli, jest, jak již bylo naznačeno, quaestio facti.
Judikatura nejvyššího soudu uznává po většině živelní bouři nebo orkán za vyšší moc; ovšem v případech, kdy bylo povinností železničního personálu výkonného, zastaviti v takových případech dopravu, neuznává nejvyšší soud při porušení této povinnosti vyšší moc.
Nelze též dle judikatury nejvyššího soudu v četných případech považovati za vyšší moc událost, jež jakýmkoli způsobem souvisí s povinností železniční správy, udržovati stále železniční trať v náležitém pořádku. Sem patří na př. v některých místech leckdy se vyskytující sesouvání se železničního terénu (srov. Altenberger, Die Haftung der Eisenbahnen, str. 397).
Dle Altenbergera (die Haftung d. Eisenbahnen) jest nastoupení vyšší moci vázáno na tyto předpoklady:
1. Příčina události, škodu způsobivší, musí býti založena mimo dopravu (srov. však, co bylo o této věci uvedeno ve všeobecné části při pojednání o vis maior).
2. Tato událost nesmí býti způsobena lidským jednáním (srov. další 2 důvody).
3. Tato událost nesmí býti způsobena zanedbáním ustanovení § 3. železn. provoz. řádu.
4. Musí jíti o takovou událost, jejíž nastoupení i účinky se nedaly ani předvídati, ani odvrátiti i takovými opatřeními, která — dle názoru na dopravu — stojí v rozumném poměru k zamýšlenému výsledku, při čemž třeba použíti měřítka objektivního.
ad 2. Na rozdíl od německého zákona o ručení železnic ze 7. června 1871, č. 25 ř. z., uznává náš zákon o ručení železnice (podobně i švýcarský zákon) neodvratné jednání třetí osoby za další důvod, železnici od ručení osvobozující. V německém zákoně o ručení jest tento důvod obsažen implicite ve »vis maior«. 19 Jako při vyšší moci, tak i při jednání osob třetích, sem spadajících, »neodvratnost« dá se posouditi nikoli dle generálního měřítka,
19 nýbrž od případu k případu, dle určitých objektivních známek. Nemůže tedy záležeti na tom, zda »vůbec a zvláště podle fantasie žalobcovy bylo by myslitelným nějaké zařízení, jímž by mohlo býti každé jednání osoby třetí pro železnici neodvratné«, nýbrž záleží na tom, zda bylo použito ochranných zařízení, jichž, s ohledem na účel a národohospodářské postavení železničního podniku, může býti rozumně od něho požadováno, aniž by došlo k ohrožení existence podniku« (Wachtel, Komentar, str. 219).
Nelze souhlasiti s Ungrem (»Handeln auf eigene Gefahr«, str. 91.), že železnice ručí za jednání třetích osob pouze tehdy, stihá-li při tom podnik aneb jeho lidí zavinění. Jak jsme již shora uvedli, jest ručení železnice dle zákona z r. 1869 ručením bez viny.
Třetími osobami dlužno rozuměti všechny osoby vyjímaje železniční personál — zejména tedy též cestující. Železnice ručí za jednání všech osob zaměstnaných při dopravě osob a věci. Musí ovšem jíti o taková jednání, jež jsou v souvislosti s jejich službou nebo jejich služebními výkony; není-li tu takové souvislosti, nelze též mluviti o jednání železničních zaměstnanců ve smyslu cit. zákona, nýbrž jde o jednání třetí osoby. Jinak nezáleží na tom, zda zaměstnanec jest za vadný výkon služební zodpověděn čili nic, zda jednal úmyslně či pouze z nedbalosti a p. Zejména však nezáleží v tomto případě, zda nesplnění služební povinnosti železničním zaměstnancem spočívá v jednání nebo v opomenutí (srov. Röll, 41-1908, 44-1908). Naproti tomu v případech, pod 2 uvedených, jde hledíc k positivnímu ustanovení, o jednání třetí osoby (slova... byla-li událost způsobena jednáním třetí osoby v § 2, odst. 1 cit. zák. a contr. ustanovení § 1, odst. 2, kde za zavinění zaměstnanců železničních, t. j. jak ve smyslu jejich jednání, tak i opomenutí, ručí železnice — tohoto názoru jest zejména Wachtel, Kommentar, str. 216; jinak Altenberger — Die Haftung der Eisenbahnen, str. 418). ad 3. Způsobena-li je událost v železniční dopravě »vinou poškozeného«, jest železnice osvobozena od ručení; zcela jest tu však železnice osvobozena pouze tehdy, prokáže-li, že zavinění poškozeného bylo bezprostřední a výlučnou příčinou události v dopravě, jinak pouze v míře, pokud událost byla vinou poškozeného skutečně způsobena. To možno posouditi jedině uvážením všech příčin, jež tu přicházejí v úvahu. Prakse soudní vypomáhá si v případech, kde se nedá zjistiti přesně poměr zavinění železnice a poškozeného, použitím ustanovení § 1304 obč. zák. (srov. na př. rozhodnutí z 8. června 1915. č. 7480 cit. Sb.).
Pro tento postup nelze však v zákonu o ručení železnic nalézti opory, pokud se týče odůvodnění. Zapomíná se tu, že otázka náhrady škody, způsobené v železniční dopravě, jest upravena odchylným způsobem od všeobecných norem obč. zákona — specielním zákonem.
Použití norem občanského zákoníka lze pouze tehdy, pokud se na ně zákon z r. 1869 výslovně dovolává (na př. § 1, odst. 1 ohledně výměny náhrady škody).
Sporno jest v teorii, zda zavinění poškozeného má býti posuzováno objektivně či subjektivně, 20 t. j. zda stačí prostě příčinná souvislost mezi jednáním poškozeného a událostí, při čemž se předpokládá, že jednání jest takové, o němž každý normální člověk s obyčejnou pozorností může věděti, 21) k jakým důsledkům může vésti, či zda třeba požadovati, aby poškozený sám byl s to, aby dovedl rozpoznati zlé následky svého jednání, při čemž bylo by vzíti vždy zřetel na jeho stáří, duševní schopnosti, inteligenci a p.
Že subjektivní teorie vede ve svých důsledcích netoliko k neodůvodněnému, ba vlastní podnikání přímo ohrožujícímu výsledku, nýbrž i k jisté nesrovnalosti i nedůslednosti, což vynikne tím spíše, uvážíme-li, že vyšší moc plně osvobozuje železnici od ručení (a jaký jest vlastně de fakto a zejm. hledíc k »ratio legis« rozdíl mezi těmito oběma důvody, osvo- bozujícími železnici od ručení, kdyžtě jde v obou případech o neodvratnost), jest snadno pochopiti.
Správně uvádí Wachtel i Altenberger nesrovnalost, k níž by subjektivní teorie vedla, jevící se v tomto případě: zaviní-li železniční neštěstí osoba nepříčetná, neručila by železnice poraněným cestujícím, neboť událost byla způsobena neodvratným jednáním třetí osoby, ručila by však podle subjektivní teorie poraněnému vlastnímu původci neštěstí, jedině proto, že událost tuto »subjektivně nezavinil« (prve uvedený důvod nebylo by lze na něho vztahovati). Z uvedeného jest patrno, že zavinění poškozeného třeba pojímati v objektivním smyslu, t. j. že nutno železnici od ručení osvoboditi, pakli událost, škodu způsobivší, byla jedině způsobena jednáním (též opomenutím) poškozeného samého, jež lze karakterisovati, jak shora uvedeno; v tom jest právě spatřovati jeho zavinění, že neprojevil ani normální pozornosti a obezřelosti, jež jest dnešní železniční doprava oprávněna od každého požadovati.
Podotknouti sluší, že nejvyšší soud, který původně zastával stanovisko subjektivní teorie, v další době uznal stanovisko teorie objektivní za správné (srovn. rozhodnutí z 12. ledna 1915, č. 7249 lit. Sb. a z 8. června 1915, č. 7480 Sb., kde se posuzuje kriterium »zavinění poškozeného« ve smyslu ustanovení § 1297 obč. zák.).
Povinnost železnice k náhradě škody dle cit. zákona vztahuje se na náhradu výloh, spojených s léčením, náhradu ušlého výdělku, výplatu bolestného i odškodnění v případě zohyzdění při poranění, a náhradu výloh, spojených s pohřbem, jakož i náhradu všeho, čeho pozůstalým, o jichž výživu měl usmrcený se starati, jeho smrtí ušlo, při usmrсení (§ 1, odst. 1. cit. zákona odkazuje stran rozsahu náhrady škody, za kterou železnice ručí, na ustanovení §§ 1325—1327 občan. zák., nyní § 1327 v nové redakci).
Bolestné, i odškodnění v případě zohavení jsou pohledávkami ryze osobními; nárok na náhradu výloh, spojených s léčením, jakož i na náhradu ušlého výdělku může býti uplatňován pozůstalostí, pokud se týče dědici.
K žalobě o náhradu škody dle cit. zákona jest aktivně legitimován poškozený nebo není-li zcela způsobilý k jednáním, jeho zákonný zástupce (otec, poručník, kurator).
Sporno jest, jsou-li vůči železnici oprávněnými i třetí osoby, které buď poskytly poraněnému peněžité prostředky k účelu léčebnému, nebo samy poskytly mu službu, potřebnou pro léčení.
Dle Wachtla (Komentar str. 131) jest tuto otázku řešiti v souvislosti s § 1042 občan. zák.; kromě poškozeného třeba přiznati dle Wachtla nárok každému, kdo poskytl na místě železničního podniku poškozenému pomoci, leda že by tyto služby nekonal za podnik, t. j. v úmyslu, jej zavázati, nýbrž v úmyslu zavázati si poškozeného. Proti tomuto názoru mluví Altenberger (dle Haftung der Eisenbahnen str. 423). Ježto zákon z r. 1869 jako specielní zákon v tomto směru nemá mezery, i neposkytuje tudíž analog, použití občan. zákoníka, třeba souhlasiti s názorem Altenbergerovým. Nárok poraněného přechází, v případě jeho úmrtí během léčení, na pozůstalost, pokud se týče na dědice.
Pasivní legitimace ve sporu o náhradu škody dle cit. zákona náleží »železničnímu podniku«. Podle § 11 zák. z 28. prosince 1887 (o úrazovém pojištění dělníků) jest podnikatelem ten, na jehož účet a nebezpečí se provoz vede. Nesporno jest, že, je-li podnikatelem vlastník železnice, ručí sám. Z uvedeného jest však patrno, že podnikatelem ve smyslu jest i ten vlastník železnice, který její provoz přenechá jinému buď za pevnou odměnu neb za účast na zisku, i na provozu železnice určitý pevný ekonomický prospěch a tudíž na vedení provozu největší zájem. Při provozování podniku více subjekty, ručí všichni solidárně. Při peažní dopravě ručí každá železnice za událost, přihodivší se při její dopravě. Podobné platí při průvozní dopravě. Poskytne-li železnice jinému podniku (továrně) právo používati kolejí, ručí továrna, pakli sama na těchto kolejích si obstarává dopravu.
В. O ručení železnic při dopravě věcí.

(Srov. též von Rinaldini, die Schadenersatzpflicht d. Eisenbahnen nach österr. Frachtrecht.)
Dle ustanovení čl. 456, odst. 1 něm. obch. zák. ručí železnice za škodu, jež povstala ztrátou nebo poškozením zboží v době od jeho přijetí k dopravě až do doručení, vyjímaje případy, že škoda povstala zaviněním nebo železnici nezaviněným příkazem oprávněného, vyšší mocí, zevně neseznatelnými vadami balení nebo přirozenou vlastností zboží, zejména vnitřní zkázou, ubýváním, obyčejným prosakováním a pod.
Při zmeškání lhůty k doručení zboží pak platí dle čl. 466, odst. 1, něm. obch. zák., že železnice ručí za škodu, povstalou zmeškáním dodací lhůty, vyjímaje případ, že zpoždění bylo způsobeno událostí, již železnice ani nepřivodila, ani nemohla odvrátiti. Jsou tudíž dle něm. obch. zák. zvláště upraveny, pokud se náhrady škody železnicí týče, pouze případy, kdy škoda na dopraveném zboží pozůstává ve ztrátě a poškození zboží nebo v zmeškání dodací lhůty: ve všech jiných případech rozhodují obecné předpisy německého obchodního zákoníka o pozemní dopravě (příp. něm. občan. zákoníka) o náhradě škody, tudíž ručí železnice pouze v případě zavinění, musí však nahraditi eventuelně plnou škodu, a contr. shora uvedeného, kde jest — nehledě k případu, že lze železnici přičísti při jejím jednání zlý úmysl nebo hrubou nedbalost, — náhrada omezena zásadně na obecnou cenu zboží (spolu s dopravními výdaji) — § 457 odst. 1. a 2 něm. zák., resp. na výši dovozného.
Obdobná ustanovení obsažena jsou pak též v něm. železničním řádu dopravním z 23. prosince 1908. Ustanovení tato mají zásadní přednost před něm. obch. zákoníkem, mohou tudíž obsahovati i úchylky, vyjímaje případy, kde by šlo o zhoršení postavení obecenstva, železniční dopravy používajícího, tedy spec. případy ručení železnice za ztrátu, poškození a promeškání lhůty (srov. Rundnagel, die Haftung der Eisenbahnen, str. 2 а n.).
U nás obsaženy jsou předpisy o ručení železnice při dopravě věcí v dopravním řádu pro železnice v Československé republice, vydaném vládním nařízením z 13. března 1921, č. 203 Sb. z. а n., ku provedení §§ 2 a 4 zákona z 27. října 1892 č. 187 ř. z. a z. čl. XXV. o provedení Mezinárodní úmluvy ze 14. října 1890 a některých ustanovení, týkajících se železniční dopravy nákladní, jímž zrušeny byly dopravní řád, vydaný nařízením býv. rak. minist. železnic ve shodě s mini- sterstvy spravedlnosti a obchodu z 11. listopadu 1909, č. 172 ř. z. a dopravní řád, vydaný vládním nařízením veškerého královského uherského ministerstva, č. 5592-M. E. 1 z roku 1909, se všemi dodatky a předchozími změnami jednotlivých předpisů těchto řádů.
Uvedený dopravní řád doznal pak některých změn vládním nařízením z 13. května 1921, č. 204 Sb. z. a n. (Dle naší ústavy nepřísluší moc nařizovací v technickém slova smyslu, t. j. pravomoc, vydávati v mezích určitého zákona k jeho provedení podrobnější všeobecné právní přepisy, vížící obecenstvo, jednotlivým ministerstvům, nýbrž vládě jako celku).
Dopravní řád železniční, pokud se vztahuje na dopravu zboží 22 a se shoduje s Bernskou úmluvou, má přednost před obchodním zákonem, spec. jeho ustanoveními v čl. 422-431 (naproti tomu někdejší železniční reglement z r. 1874 platil pouze potud, pokud jeho ustanovení byla ve shodě s obchod. zákoníkem).
Podotýká se, že železniční provozní řád, vydaný cís. nař. z 16. listopadu 1851, ř. z. č. 1 z r. 1852 (mající legis vicem), nebyl železničním reglementem zrušen; ustanovení jeho zůstala v platnosti i po vydání reglementu, pokud jeho jednotlivá ustanovení nebyla zrušena později vydanými zákony, obsahujícími odchylné normy.
Podle ustanovení § 1 zák. ze 27. října 1892, ř. z. č. 187, jest vláda zmocněna, vydati ku provedení mezinárodní úmluvy Bernské ze 14. října 1890 o železniční dopravě potřebná ustanovení cestou nařízení. Dle ustanovení § 2 cit. zák. jest pak dále vláda zmocněna uvésti při stanovení (cestou nařizovací) nebo při změně železničního dopravního reglementu (ohledně dopravy zboží, na niž se shora uvedená úmluva nevztahuje) ustanovení jeho v souhlas se všemi nebo pouze jednotlivými předpisy zmíněné Úmluvy, a sice i tehdy, pakliže se posléz uvedené předpisy odchylují od ustanovení obchodního zákoníka.
Účelem tohoto zákona bylo — jak podotýká Staub ve svém Komentáři (str. 517) — aby vláda mohla dosáhnouti veledůležité shody mezi mezinárodním a tuzemským železničním dopravním právem, а k tomu cíli stanoviti předpisy odchylující se od ustanovení obchodního zákoníka. Zda může reglement měnit i předpisy občanského práva, jest sporno; otázku řeší negativně na př. Pollatschek. Dle Stauba má stylisace § 2 zákona z r. 1892 prostě příčinu v tom, že redaktoři nemyslili, že by reglement mohl změniti obč. zákoník. Tím, že železniční dopravní řád má moc zákona, t. j. pokud se shoduje s bernskou úmluvou, platí jako objektivní právní norma, nikoli pouze jako lex contractus; platí bez ohledu na projev zúčastněných stran. Při výkladu jeho ustanovení platí předpisy o výkladu zákona, nikoli předpisy o výkladu smlouvy. Ježto jest objektivním právem, musí býti k němu při event. soudním nebo správním řízení přihlíženo ex offo (srov. Staub Kommentar, str. 519). Ustanovení o železniční dopravě, jež mají moc pouze jako »lex contractus«, jsou účinnými jen tehdy, byl-li na ně vzat zřetel, výslovně nebo mlčky, při uzavření příslušného jednání o dopravě; na ně se vztahují předpisy obchodního, příp. občanského zákoníka o výkladu smluv. Platí pak jen tehdy, neodporují-li předpisům obch. zák.
Tolik, pokud jde o právní prameny pro řešení otázek, souvisejících s železniční dopravou věcí, spec. též týkajících se náhrady škody, vzniklé na věcech při dopravě železniční. Podotknouti ještě třeba, že ustanovení obchodního zákoníka o ručení železnic čl. 424 a n. — stala se ustanoveními železničního doprav. řádu celkem bezpředmětná; zvláště předpisy o osvobození železnice od ručení jsou nyní zcela odchylným způsobem řešeny: to co dříve platilo jako lex contractus, platí nyní jako objektivní právní norma. 23 I. Přijetím zboží k dopravě 24) zavazuje se železnice, dodati je příjemci v původním jeho stavu (při převzetí). Ručení železnice tedy nastává, nemůže-li zboží řádně odevzdati; ručení železnice není však neobmezené, nýbrž se vztahuje pouze a) na ztrátu, úbytek nebo poškození zboží (§ 84. dopravního řádu pro železnice v českosl. republice) povstalé v době od přijetí zboží k dopravě až do dodání a b) na překročení dodací lhůty (§ 94 doprav. řádu). V § 90 ž. d. ř. jest stanovena právní fikce, protidůkaz vylučující (ne tedy právní domněnka, jak jest uvedeno v označení tohoto paragrafu), za kterých okolností považuje se zboží za ztracené. Železnice ručí zásadně bez ohledu na to, zda škoda bуla jí zaviněna — ručení za výsledek; pouze důvody, v železničním doprav. řádu taxativně vypočtené, osvobozují železnici od povinnosti, nahraditi škodu. Železnice ručí dle tohoto ustanovení i za náhodu, vyjímajíc vyšší moc (liší se tedy v německém právu zásadně ručení obyčejného dovozníka, který dle německého obchodního zákonníka ručí pouze za škodu, jež se nedala odvrátili přes to, že bylo dovozníkem použito péče řádného dovozníka, pokud se týče, že jeho lidé použili této péče, od ručení železnice dle něm. železničního řádu, kde železnice rovněž ručí i za náhodu, vyjímajíc vis maior a některé taxativně uvedené důvody). U nás jest otázka ručení železnice při dopravě zboží upravena celkem v souhlasu se zásadou čl. 395 obch. zákona; podotknouti jest že důvod, ručení vylučující, totiž zavinění osoby k disposici oprávněné jest a contr. příslušného ustanovení obch. zák. verbis expressis vytčen.
Dle ustanovení § 5 ž. d. i ručí železnice za své lidi a za ostatní osoby, jichž při dopravě používá) srov. k tomu také ustanovení § 78, odst. 1 ž. d. ř.).
II. Železniční dopravní právo nahrazuje důvod civilního práva, ručení za škodu osvobozující, scil. náhodu, vyšší mocí (Rundnagel, die Haftung der Eisenbahn). Z všeobecných ustanovení civilně právních dá se vyvoditi další důvod,
20 železnici od ručení osvobozující, totiž skutečnost, že škoda přivoděna byla vlastním zaviněním oprávněného. Tyto dva důvody nepostihly by však v praxi řadu eventualit, kde by železnice jinak musila ručiti, jako na př. povstala-li škoda z nedostatečného obalu zboží, nebo byla přivoděna tím, že zboží bylo dopravováno v nekrytém železničním voze a pod. Naskýtající se pochybnosti v té věci odstraněny jsou positivním právním ustanovením, jež jest obsaženo z části již v obchodním zákoníku, podstatně pak v železničním doprav. řádě: železnice neručí, byla-li škoda způsobena a) přirozenou povahou zboží, zejména vnitřní zkázou, ubýváním a obyčejným prosakováním, nebo nedostatky (vadnost) obalu, zevně neznatelnými, případně nedostatky sice zevně znatelnými, bylo-li však podáno zboží podle prohlášení odesilatelova v nákladním listu ku přepravě nebaleno nebo v obalu nedostatečném, ač podle své povahy vyžaduje obalu na ochranu od ztráty, úbytku nebo poškození při přepravě. Kdežto však prvé dva důvody jsou všeobecnými případy ručení železnice za ztrátu, úbytek nebo poškození, spadá posléz uvedený důvod pod omezené ručení železnice při zvláštním nebezpečí, kde totiž železnice neručí za škodu, která vzejde z nebezpečí, spojeného s tím, že obal chybí neb jest nedostatečný §§ 84, 86, odst. 1, č. 2 železn. řádu).
Železnice neručí dále b) u zboží, přepravovaného ve vozech otevřených podle předpisů dopravního řádu železn. nebo podle tarifu nebo podle úmluvy s odesílatelem, pojaté do nákladního listu, za škodu, která vzejde z nebezpečí, spojeného s tímto způsobem dopravy (tím však není míněn nápadný schodek na váze nebo ztráta celých kusů), u zboží, jehož nakládání a vykládání obstarává odesílatel nebo příjemce podle předpisu železn. doprav. řádu nebo podle tarifu nebo podle úmluvy s odesílatelem, pojaté do nákladního listu.; neručí za škodu, která vzejde z nebezpečí spojeného s nakládáním, vykládáním nebo vadným naložením;u zboží včetně zvířat, dlužno-li mu přidati průvodce podle ustanovení železn. doprav. řádu, podle tarifů nebo podle úmluvy s odesílatelem, pojaté do ná- kladního listu, neručí železnice za škodu, která vzejde z nebezpečí, jemuž zabrániti jest účelem doprovodu; u živých zvířat neručí železnice za škodu, jež vzejde ze zvláštního nebezpečí, s nímž jest přeprava pro ně spojena; u zboží, které svou zvláštní přirozenou povahou jest vydáno zvláštním nebezpečím, že utrpí ztrátu, úbytek neb poškození zejména lomem, rzí, vnitřní zkázou, kromobyčejným prosakováním, vysycháním a roztrušováním, neručí za škodu, která vzejde z tohoto nebezpečí (§ 86. odst. 1, 1, 3—6 želez. doprav. řádu). V případech sub b) uvedených a v případě dopravy zboží, jež bylo podáno podle prohlášení odesílatelova ku přepravě nebaleno nebo v nedostatečném obalu, platí ustanovení, že mohla-li podle okolností vzejíti škoda z některých nebezpečí, uvedených v jednotlivých případech, platí domněnka, že z toho nebezpečí vzešla (§ 86, 2 odst. železn. doprav. řádu). 25 Vzešla-li škoda v případech, sub b) (a v posledním případě sub a) uvedených, vinou železnice (ledy i jejích zaměstnanců) a to i culpa levissima, nemůže dle výslovného ustanovení § 86, 3 odst. želez. doprav. řádu použíti uvedených předpisů ,aby se osvobodila od ručení. Dle toho nemůže býti železnice od ručení osvobozena, pakli její zavinění spolupůsobilo při povstání škody (srov. Rundnagel, Die.Haftung d. Eisenb. str. 74.). Mimo uvedené případy, kdy jde jednak o výjimku z všeobecného jinak ručení železnice, jednak o omezené ručení železnice, neručí železnice za předměty, z dopravy vyloučené neb k dopravě pouze podmínečně puštěné, byly-li podány pod nepravým neb nepřesným označením neb nedbal-li odesílatel bezpečnostních opatření, stanovených pro tyto předměty (srov. §§ 54 a 96 ž. d. ř.).
20* Nejde tu však de facto o vyloučení ručení železnice, nýbrž o propadnutí nároků oprávněného na náhradu škody.
Uplatňuje-li železnice ve svůj prospěch vyšší moc, zavinění oprávněného, přirozenou vlastnost zboží a zevně neznatelné vady obalu, nestačí k exkulpaci její pouhá námitka, že škoda jí nebyla způsobena. Železnice naopak musí konkrétně, t. j. určitými fakty prokázati, že škoda byla způsobena zaviněním oprávněného, vyšší mocí atd. Nemůže se tedy dle řečeného železnice odvolávati na vyšší moc, zůstala-li příčina události, škodu způsobivší, neobjasněna (Schulz, Die Haftpflicht d. Eisenb. str. 74).
Stejně musí železnice dokázati, že zboží utrpělo škodu vlivem přirozené povahy, že vada obalu zboží, jež způsobila škodu, byla zevně neznatelná (obojí arci nutno dokázati).
Zavinění oprávněného 26 jest na př., udá-li železnici odesilatel nepřesnou neb nedostačující adresu v nákladním listu, v důsledku čehož zboží nemůže býti ihned doručeno a se zkazí (Schulz, idem, str. 73.) Příkaz oprávněného musí býti — pakli má jíti o osvobození železnice od ručení — železnicí nezaviněný; nese-li při tom vinu železnice — což jest, jak Rundnagel důvodně připomíná, vztahovati vůbec na události, za něž železnice ručí (scil. bez ohledu na vinu), ručí bezpodmínečně i nemůže býti odsouzena pouze k části náhrady. Pojem »příkazu« oprávněného třeba vykládati v širším pojetí, netoliko snad pouze ve smyslu na př. asignace a p. Zevně neznatelnými vadami obalu zboží, železnicí dopravovaného, třeba rozuměti takové nedostatky, jichž nelze zjistiti zevní zkouškou při řádné manipulaci se zbožím, aniž by bylo třeba použíti zvláštních zařízení, na př. nástrojů a pod. Co se dá zjistiti zrakem, sluchem, čichem, nelze označiti zevně neznatelným (na př. jestliže pytel kávy páchne olejem, nelze mluviti o zevně neznatelné vadě obalu). Zkoušení obalu dle toho jest jen vnější. Dle Rundnagela jest »znatelným ne- dostatkem zboží, nemůže-li býti přehlednut přes použití péče řádného dovoznika«. (Die Haftpflicht d. Eisenbahnen str. 133).
Je-li vada obalu zevně znatelná, ručí železnice vyjímaje případ § 86, č. 2 ž. d. ř. — bez výjimky; sporno jest v literatuře, zda železnice ručí i v těch případech, jednal-li odesílatel při tom obmyslně. Dle našeho názoru i tu železnice de lege lata ručí, může však uplatňovati dle všeobecných norem civilně právních uznání neplatnosti příslušné smlouvy, čímž pak její ručení implicite odpadá.
Byla-li škoda způsobena nedostatky, zevně neznatelnými, jest železnice zcela osvobozena od ručení, i když odesilatele nestihá nijaká vina: ba odesilatel ručí sám dle všeobec. ustanovení civilně právních za škodu, jež vzešla na jiných zásilkách následkem vadného obalu jeho zásilky (srov. Eger. das deutsche Erachtrecht str. 291). V případě, zde projednávaném, přiznává Eger dovozníkovi (a vice versa železnici) vedle specielní námitky zevně neznatelné vady obalu všeobecnou námitku zavinění odesilatele, případně jeho lidí. Jak jsme již poukázali, nezáleží tu vůbec na jakékoli vině odesilatele, stačí pouhý fakt, že obal byl vadný a závada tato nebyla zevně znatelná.
Jako příklady »přirozené vlastnosti zboží« 27 uvádí § 84 železn. doprav. řádu po způsobu ustanovení článku 395, odst. 1. obchod zák. vnitřní zkázu, ubývání a obyčejné prosakování. O této námitce srov. ještě v dalším pod 2a. O »vyšší moci« srov. uvedené v kapitole I. a II. Ježto důkaz vyšší moci musí železnice provésti, nemůže se tohoto »exkulpačního důvodu dovolávati, раk-li příčina škodu způsbivší zůstala vůbec nevyjasněna. (Schulz, Haftpflicht str. 74). Jakékoli zavinění železnice, přímé i nepřímé, při dopravě zboží, jehož se týká, vylučuje vyšší moc; nelze tudíž této námitky uplatňovati, раk-li zboží vinou železnice ocitlo se v situaci, při níž bylo postiženo událostí, jevící se jako vyšší moc.
Všechny pod 1 uvedené skutečnosti musí, jak již uvedeno, železnice náležitě prokázati. Rundnagel nazývá tyto důvody (s jistou výjimkou přirozené vlastnosti zboží) »Die nicht bevorrechtigten Haftausschliessungsgründe« na rozdíl od dalších důvodů, železnici od ručení osvobozujících, jež subsumuje pod název »Die bevorrechtigten Haftausschliessungsgründe«.
2°. Na rozdíl od ustanovení § 84 železn. dopravního řádu, podle něhož železnice zásadně ručí za škodu, vzešlou ztrátou, úbytkem zboží nebo poškozením, vyjímajíc shora uvedené skutečnosti, stanoví § 86 železn. doprav. řádu taxativně případy vylučující ručení železnice: zde — jinak § 84 ž. d. ř. — stíhá povinnost důkazu oprávněného; chce-li týž přes to dosíci náhrady škody, nemá snad dokázati, že nenese na škodě viny, nýbrž musí dokázati že železnice škodu zavinila. (3 odst. § 86 žel. dopr. řádu). Sem patří:
a) jednak vyloučení ručení (železniční dopravní řád užívá slova »omezené ručení) při zvláštním nebezpečí;
b) jednak vyloučení ručení při ztrátě na váze; kromě těchto případů mluví železniční dopravní řád v 85 ještě o »omezeném ručení vzhledem k místu určení«.
Posléz uvedený důvod jest sui generis, s předem naznačenými důvody věcně nikterak nesouvisející. Souvisíť ustanovení § 85 železničního dopravního řádu s všeobecným pravidlem v železniční dopravě, že železnicí dopravované zboží se normálně nedoručuje příjemci, nýbrž se tímto odnáší (na rozdíl od poštovní dopravy, která jest v zásadě organisována jak na podací tak i na doručovací službě. Potud vysvítá též význam poštovní dopravy menších zásilek »pošt. balíků«).
Ve smyslu § 76. odst. 1 ž. d. ř. jest železnice povinna odevzdati příjemci na dodacím místě nákladní list a zboží, zaplatí-li příjemce veškeré pohledávky podle nákladní smlouvy a potvrdí-li příjem. Za dodací místo jest pak s výhradou ustanovení § 70. odst. 1 žel. dopr. ř. pokládati dle odstavce 3 téhož paragrafu odesílatelem určenou stanici určení (výpravnu zboží), nebo pobočnou výpravnu zboží a to i tehdy, je-li v nákladním listu udáno jiné místo určení. Ohledně míst, ležících mimo železnici, stanoví odst. 9 téhož paragrafu, že není-li v místě určení výpravny zboží ani pobočné výpravny zboží, a neučinila-li také železnice žádných všeobecných opatření, aby bylo zboží dopravováno dále na místo určení (78, odst. 1 ž. d. ř.) a nepostará-li se ani odesilatel ani příjemce о bezprostřední další dopravu, má železnice pro další dopravu povinnosti zasílatelovy (speditérovy) (srov. ustanovení § 85 odst. 1. ž. d. ř.).
Pokud arci není ničeho stanoveno ani odesilatelem ani příjemcem o další dopravě zboží, v případě, jde-li o místo určení, kde není výpravny neb pobočné výpravny pro zboží — a tak tomu jest podle § 76, 9 odst. ž. d. ř. — může železnice buď odesílatele vyrozuměti (§ 76. odst. 7. ž. d. ř.) anebo musí převzíti pro další dopravu povinnosti speditérovy. Udal-li odesilatel v nákladním listu takové místo na stanici určení, jest železnice oprávněna odepříti příjem zboží. Neučiní-li tak, ručí dle § 85 ž. d. ř. jako povozník pouze do poslední železniční stanice, nebo pobočné výpravny, zařízené pro vypravení zboží. V dalším pak má povinnost zasilatele, nemá však volby mezi vyrozuměním odesilatele a obstaráním další dopravy (Schulz, die Haftpflicht str. 77). O odevzdání zboží k další dopravě má železnice vyrozuměti odesílatele (Rundnagel, Haftung d. Eisenbahnen 30).
Učiní-li železnice opatření pro další dopravu zboží do takovýchto míst (§ 78 odst. 1. ž. ř. d.) ručí až do místa určení jako povozník (§ 85, 2. odst. 28
(Pokračování.) Ročník LXII. Právník 1923, Sešit IX.

O náhradě škody vzniklé za dopravy se zvláštním zřetelem k dopravě poštovní, železnic. a automobil. v Československu.

Píše JUDr. Frant. Vážný, minist. místotajemník.
(Dokončení.)
Ad a) Nejdůležitější ustanovení § 86 ž. d. ř. obsaženo jest v odst. 2: mohla-li podle okolností vzejíti škoda (poškození neb ztráta — a contr. § 87 ž. d. ř.) z některého nebezpečí, označeného v odst. 1. cit. paragrafu, platí domněnka, že z tohoto nebezpečí vzešla. Železnice nemusí tedy dokázati, z jaké příčiny škoda povstala (nemusí dokazovati přesně kausální souvislost, nýbrž její možnost in concreto), stačí, dokáže-li, že škoda mohla povstati podle okolností z některého nebezpečí. K tomu cíli musí železnice dokázati na př., jakými nedostatky trpěl obal zboží, tedy pouze fakt nedostatku obalu, odesilatelem v nákladním listu potvrzeného, fakt nakládání nebo vykládání zboží odesilatelem nebo příjemcem а p., bylo-li zboží dopravováno v otevřeném voze, musí železnice na př. dokázati, že za dopravy zboží pršelo a pod. Jinak stihá tu vlastní břímě důkazní oprávněného (Schulz, idem str. 79). Vždy však musí jíti o možnost, že škoda vzešla z některého nebezpečí, in concreto, nikoli jen in abstracto. Proti uvedené právní domněnce může oprávněný vznésti protidůkaz; buď totiž může popříti, že škoda in concreto vzešla z nebezpečí, na něž se železnice dovolává, v daném případě jest na železnici, aby dokázala, opak, ježto jinak neplatí zmíněná právní domněnka — nebo může tvrditi, že škodu nezpůsobila skutečnost, na niž se železnice dovolává (nebezpečí), nýbrž že příčina škody tkví jinde; musí arci toto tvrzení náležitě odůvodniti. Kromě to- hoto nemá právní domněnka v § 86, 2 odst. místa a nastupuje opět plné ručení železnice, pakli, jak uvedeno, škoda vzešla ze zaviněného jednání železnice. Důkaz zavinění přísluší oprávněnému, nikoli protidůkaz! — Schulz str. 86).
Mezi zvláštní nebezpečí, za něž železnice neručí, patří též případ v § 86, odst. 1. bod 4. (u zboží, které svou zvláštní přirozenou povahou vydáno jest zvláštnímu nebezpečí, že utrpí ztrátu, úbytek nebo poškození, zejména lomem, rzí vnitřní zkázou a p.). Jak jsme shora uvedli, neručí též železnice podle § 84, byla-li škoda způsobena přirozenou povahou zboží. Než zásadní rozdíl mezi oběma ustanoveními spočívá de lege lata právě v provedení důkazu.
Jak jsme již naznačili, musí železnice positivně dokázati důvod, uvedený v § 84 ž. d. ř. Ustanovení toto odpovídá všeobecnému předpisu čl. 395 odst. 1. obch. zák. o smlouvě povoznické o jednom druhu škody na zboží, vyplývající z vnitřní vlastnosti zboží, za nějž povozník neručí. Ustanovení § 86 ž. d. ř. jest naproti tomu rázu specielního, pouze železnice se týkajícího a jest také, jak ze stylisace bodu 4 odst. 1. cit. paragrafu vysvítá, přesně vymezeno pokud se týče, jde tu verbis expressis o spojitost se zvláštním nebezpečím. Jinak Rundnagel, Die Haftung d. Eisenbahn str. 140 а n.).
Zda jde skutečně o možnost povstání škody z některého nebezpečí ve smyslu § 86 ž. d. ř., lze posouditi hledíc k celkové situaci případu, pokud se týče, jest věcí důkazu znalců. U zboží, dopravovaného v otevřených vozech, stanoví zákon výslovně omezení nebezpečí: nápadný schodek ve váze nebo ztráty celých kusů nelze subsumovati pod nebezpečí, spojené s tímto způsobem přepravy. Jinak bude vždy nejdůležitějším ve všech těchto případech rozhodnouti, nemá-li železnice na škodě nijaké viny (i culpa levis). Patrno, že soudce má tu příležitost zevrubného vyšetření a uvážení.
ad b) Dle § 87 ž. d. ř. jest u zboží, které podle své přirozené povahy utrpí zpravidla za přepravy ztrátu na váze, vyloučeno ručení železnice za ztrátu na váze až do výše těchto přípustných normálních sazeb: do 2% u zboží tekutého, vlhkého a určitých, v železničním dopravním řádu uvedených druhů zboží suchého, do 1% u všeho ostatního su- chého zboží povahy předem naznačené. Jde tu také o právní domněnku ve prospěch železnice. Na rozdíl však od § 86 nemusí tu železnice dokazovati, že škoda mohla in concreto povstati z přirozené vlastnosti zboží.
Vyloučení ručení dle § 87 ž. d. ř. nemůže však železnice uplatňovati, nevznikla-li škoda podle okolností přirozenou vlastností zboží (bylo-li na př. zboží ukradeno); v tomto případě nastupují opětně všeobecná ustanovení o ručení železnice dle § 84 ž. d. ř. Dále doznává zmíněné vyloučení ručení modifikace tehdy, nesrovnává-li se stanovená sazba s uvedenou poruchou zboží nebo s ostatními okolnostmi toho případu; zde bude hlavně záležeti na dobrozdání znalců (Schulz, Haftpflicht 89). Generelně jest omezené ručení železnice při ztrátě na váze vyloučeno v případě ztráty zboží (§ 87, odst. 4 ž. d. ř.); to vyplývá vlastně z toho, co bylo uvedeno o modifikaci ustanovení 1. odst., § 87 ž. d. ř. Význam právní domněnky v § 87 ž. d. ř. spočívá hlavně v tom, že se nežádá vůbec zvláštního důkazu, zda výše úbytku zboží odpovídá in concreto vlastnosti zboží. Pakli arci jest dán předpoklad pro tvrzení, že i další úbytek zboží má svůj původ v přirozené vlastnosti zboží, může se železnice dovolávati právní domněnky v § 86 ž. d. ř., což jest jí ostatně § 87, 5 odst. ž. d. ř. výslovně zaručeno.
III. Výše náhrady škody při ztrátě, úbytku neb poškození zboží.
Nehledíc k ustanovení § 95 ž. d. ř., podle něhož byla-li způsobena škoda železnicí úmyslně nebo hrubou její nedbalostí, musí býti nahrazena ve všech případech plná škoda (§ 95 ž. d. ř. neobsahuje nijakého pravidla pro předpoklad ručení železnice, nýbrž upravuje jen objem ručení pozůstávajícího již dle jiných předpisů — Pisko, Handelsgesetzbuch str. 1019), závisí výše náhrady škody v zásadě na tom, byl-li odesilatelem opověděn zájem na dodání čili nic.
A. Nebyl-li opověděn zájem na dodání, nahradí železnice § 88, odst. 1 ž. d. ř. za ztrátu nebo úbytek zboží hodnotu, již mělo zboží téhož druhu a téže jakosti v místě odeslání a v době, kdy bylo přijato k přepravě (a contr. čl. 396 obch. zák.) a to obecnou obchodní cenu a není-li této, obecnou cenu; mimo to se nahradí, co již bylo zaplaceno neb ještě dlužno za-
22* platiti na clech a ostatních útratách, jakož i na dovozném. 29 Bylo-li zboží poškozeno, jest dle odst. 2., 88 ž. d. ř. dáti náhradu za zmenšení hodnoty, naznačené v odst. 1 cit. paragrafu. K tomu třeba podotknouti: reklamant (§ 99 ž. d. ř.) může požadovati pouze skutečně vzniklou škodu, nikoli i ušlý zisk a p. (jinak v případech §§ 95, 93). Dále může mu býti nahrazena pouze obecná obchodní cena zboží, t. j. průměrná cena, obvyklá v obchodu (maximální cena tržní nebo jinak úředně schválená cena) nebo u zboží, jež nemá obchodní ceny, obecná cena, t. j. cena, jež podle své objektivní vlastnosti jest stejná pro každého (nemusejí tedy býti uvedené ceny v souhlasu s cenou nákupní).
Veškeré částky, které musí železnice nahraditi, zaplatí se při úplné ztrátě zboží v plné výši, při částečné ztrátě vypočtou se pro rata. Při poškození zboží nahradí železnice škodu, kterou zboží utrpělo na své hodnotě. O výši odškodnění zákon blíže neustanovuje; v literatuře panují o té věci různé názory (srov. objasnění k tomu v Schulzově »Haftpflicht d. Eisenbahn, str, 93 a n.); ustanovení o náhradě toho, co bylo již zaplaceno neb ještě dlužno zaplatit na clech či ostatních útratách, jakož i na dovozném, dlužno též vztahovati na případy poškození zboží, byť i železniční dopravní řád se o tom jasně nevyjádřil (judikatura nejvyššího soudu zastává v četných případech uvedený názor — srov. Pisko, Handelsgesetzbuch, str. 1014).
Výše náhrady škody dle § 88 ž. d. ř. může býti — vyjímajíc případ, uvedený v § 95 ž. d. ř. — omezena za podmínek v § 89 ž. d. ř.
B. Byl-li opověděn zájem na dodání, (§ 92 ž. d. ř.), může oprávněný požadovati netoliko náhradu dle odst. A., nýbrž může mimo to požadovati i další náhradu škody, až do výše opovědné částky (§ 93 ž. d. ř.). Deklarovaná částka tvoří hranici, do které může býti další odškodnění požadováno a znamená plus oproti normálnímu odškodnění podle § 88 ž. d. ř.; neznamená tudíž snad celkovou hodnotu zboží (srov. Schulz. Haftpflicht, str. 103). Oprávněný musí doká- zati, že mu vzešla další škoda i její výši (srov. ustanovení čl. 38, odst. 1 mezinárodní úmluvy o železniční dopravě).
IV. Ručení železnice při překročení dodací lhůty.
Dodací lhůtou rozumíme onu dobu, ve které má železnice zásilku příjemci odevzdati (Rinaldini, Schadenersatzpflicht d. Eisenbahnen). Dodací lhůta se skládá z výpravní lhůty a přepravní lhůty; mimo to bývají stanoveny tak zv. přirážky ke lhůtám (§ 75 ž. d. ř.). Dodací lhůty se staví po dobu celního, berního nebo policejního řízení, po dobu zdržení, způsobeného dodatečným příkazem odesilatelovým a po dobu poruchy provozní, železnicí nezaviněné. Kromě toho posunuje se lhůta dodací ještě v případech, uvedených v § 75, odst. 8 a 9.
Situace při posouzení dodací lhůty jest jiná, byla-li přepravní cesta odesilatelem předepsána — v tomto případě má jí železnice dbáti i může použíti jiné cesty jen za podmínek, že
a) provede celní nebo berní řízení, jakož i snad potřebné policejní přezkoušení vždy ve stanicích, označených odesilatelem;
b) že nepožádá vyššího dovozného, než by bylo zaplatiti, kdyby použila cesty, označené v nákladním listu;
c) že lhůta dodací nebude delší, než by byla bývala, kdyby byla přepravena zásilka cestou, označenou nákladním listem — a opět jiná, nebyla-li předepsána přepravní cesta; tu má železnice voliti cestu, jež se jeví býti pro odesilatele nejúčelnější, i ručí za následky této volby pouze, dá-li se jí přičísti hrubé zavinění (Rinaldini, idem, str. 66).
Dle § 94 ž. d. ř., odst. 4, jest ručení železnice za překročení dodací lhůty vyloučeno, byla-li lhůta překročena pro událost, které železnice ani nezpůsobila, ani nemohla odvrátiti.
Osvobozuje tedy železnici od ručení za překročení dodací lhůty, pakli toto bylo způsobeno zaviněním oprávněného nebo příkazem, železnicí nezaviněným, jejž oprávněný ohledně dopravy zboží projevil, dále událostí, jež se nedala odvrátiti — což se nevztahuje snad jen na vyšší moc, nýbrž i na zevně neznatelné nebo v nákladním listu uznané vady obalu, přirozenou vlastnost zboží, pokud uvedené jest v příčinné souvislosti s překročením dodací lhůty, ba lze vzhledem k příslušné všeobecné stylisaci ustanovení odst. 4, § 94 dedukovati, že tu osvobozují železnici od ručení události, jež nastoupily, ač železnice použila veškeré péče řádného povozníka; události, jež spočívají v jakémkoli nedostatku dopravních zařízení, nutno — vzhledem k všeobecným zásadám o ručení železnice — přirozeně z toho eliminovati, stejně jako nemůže uplatňovati železnice osvobození od ručení, pakli nebylo podle předpisu postupováno (jde tu o zavinění ve smyslu porušení dopravních předpisů zaměstnanci železnice). Z toho důvodu musí železnice dokázati, že bylo v daném případě postupováno ve smyslu příslušných předpisů o dopravě.
Výše náhrady škody při překročení dodací lhůty řídí se pak dle toho, vzešla-li škoda, čili nic. V prvém případě řídí se odškodnění dle 1, odst. § 94 ž. ř., v druhém případě dle 2. odst. cit. paragrafu. Náhrada škody dle § 94 ž. d. ř., jest pak opět různá, dle toho, byl-li opověděn zájem na dodání čili nic. Způsobení škody musí oprávněný dokázati. Ustanovením § 94 ž. d. ř. není dotčeno přísné ručení v případech, na něž se vztahuje § 95 ž. d. ř.
Ustanovení odst. 3. § 94 ž. d. ř. jest důležité, zvláště pokud jde o ztrátu nebo úbytek zboží, ježto v tom jest zároveň i obsaženo zmeškání lhůty. (Schulz, Haftpflicht, str. 107).
V. Uplatnění a zánik nároku na náhradu škody.
(1). A. Aktivní legitimace ve sporu o náhradu škody:
K uplatnění nároků na náhradu škody vůči železnici (žalobou neb reklamací) jest oprávněn především odesilatel, a to od okamžiku uzavření dopravní smlouvy; toto oprávnění končí, dojitím zboží na místo určení a odevzdáním nákladního listu příjemci nebo podáním žaloby příjemcem proti železnici na splnění smlouvy a na náhradu škody, a to od okamžiku doručení žaloby železnici. Jest tudíž i příjemce oprávněn k uplatňování zmíněných nároků, a to od okamžiku, kdy mu — po dojití zboží na místo určení — byl odevzdán nákladní list nebo kdy podal žalobu proti železnici a žaloba byla železnici doručena.
Třetí osoby nemají samostatného práva uplatňovati tyto nároky. Uplatňovati může svá práva odesilatel nebo příjemce též zmocněncem. Byl-li vydán duplikát nákladního listu nebo přijímací list, jest uplatnění nároku odesilatelova ve smyslu § 99 odst. 2. ž. d. ř. závislo na tom, že
a) předloží duplikát nebo přijímací list nebo
b) — nemůže-li tak učiniti — dá k tomu příjemce souhlas, leda by dokázal, že příjemce odepřel přijati zboží (čímž třeba rozuměti též odepření práv ze smlouvy povoznické).
B. Pasivní legitimace:
Podobně jako v § 401, 2. odstav. obchod. zák. jest též v § 100 ž. d. ř. upraven případ společného ručení několika železnic (povozníků), resp. založení několika samostatných závazků drah tím, že převzaly k dopravě zboží od předchozí železnice s původním nákladním listem; předpokládá se účast několika tuzemských drah na dopravě.
Podle 3. odst. § 100 ž. d. ř. lze však nároky z nákladní smlouvy — bez újmy vzájemného postihu železnic — uplatniti se žalobou pouze
a) proti dráze odesílací, nebo
b) proti dráze, která poslední převzala zboží s nákladním listem nebo konečně
c) proti dráze, na jejíž trati se škoda stala. Jest tedy uplatňování nároku žalobcem pokud se týká pasivní legitimace obmezeno, neboť jen tři uvedené dráhy jsou pasivně legitimovány. Mezi nimi má žalobce volbu. Právo volby zaniká podáním žaloby (nikoli tedy na př. důkazním zajištěním, opověděním rozepře a pod.). S jakým úspěchem se setká žaloba, jest tu irrelevantní (srov. Rundnagel, Haftung d. Eisenbahnen str. 269). Žalobou navzájem, nebo vzájemným zúčtováním (kompensací), lze uplatniti nároky ze smlouvy nákladní i proti jiné (scil. kromě drah uvedených sub. a—c) dráze, zakládá-li se žaloba na téže smlouvě nákladní (§ 100, odst. 4 ž. d. ř.).
Uvedené platí jen pokud jde o smlouvu povoznickou, nikoli na př. o smlouvu o uschování zboží před nebo po dopravě. Tu mohou býti event. nároky uplatňovány pouze proti dráze, s níž byla dotyčná smlouva uzavřena. (2) Podle § 82 ž. d. ř. má železnice, objeví-li nebo domnívá-li se, že zboží ubylo, nebo že bylo poškozeno, nebo že se ztratilo, neprodleně písemně zjistiti, v jakém stavu fakticky se zboží nachází, výši škody, pokud možno i příčinu úbytku nebo poškození, jakož i dobu, kdy tyto nastaly. Uvedené platí též, tvrdí-li to oprávněný příkazce (jenž ve smyslu odst. 14 cit. paragrafu nese příp. náklady řízení), jemuž se vydá — k jeho žádosti — opis sepsaného zjištění. K zjištění úbytku nebo poškození mají býti přibráni nestranní svědkové, možno-li i oprávněný příkazce a na požádání i znalci. Kromě toho může dle § 83 ž. d. ř. každý účastník navrhnouti též soudní zjištění podle zákonných ustanovení. O otázce, kdo má v tomto případě nésti náklady, se zákon verbis expressis nezmiňuje, odkazuje na všeobecná ustanovení. Tvrzení oprávněného, že zboží utrpělo škodu, neznamená vlastní uplatňování nároku na náhradu škody. Jest to pouze návrh na zjištění úbytku, poškození nebo ztráty zboží a železnice sdělí oprávněnému jen výsledek zjištění, aniž by tím ipso fakto zaujala stanovisko k náhradě škody. Chce-li tuto náhradu oprávněný dosíci, musí svůj nárok uplatňovati »reklamovati«. O mimosoudním uplatňování nároku pojednává § 99 ž. d. ř. Oprávněný může však též, aniž by mimosoudně nárok uplatňoval, přímo železnici o náhradu škody žalovati.
(Za písemné uplatnění platí též protokolární ohlášení nároku — Schulz, Haftpflicht, str. 126).
Jako doklady k reklamaci odesilatelově třeba uvésti duplikát nákladního listu, přijímací list nebo osvědčení stanice odesílací, že taková listina nebyla vydána. Tyto doklady mohou býti nahrazeny prohlášením příjemcovým, že souhlasí s reklamací odesilatelovou. Reklamace příjemcova musí býti vždy doložena nákladním listem. Při postoupení reklamačního práva cessí musí cesionář se vykázati postupní listinou; přirozeně musí se rovněž vykázati doklady, jaké by potřeboval cedent, pakli by sám zásilku reklamoval.
(3) Železniční dopravní řád rozeznává — pokud jde o zánik nároku na náhradu škody ve smyslu širším: 1. Zánik nároků (scil. ve smyslu užším) zaplacením dovozného a odběrem zboží (§ 97 ž. d. ř.), 2. propadnutí nároků na náhradu (§ 96 ž. d. ř.) a 3. promlčení nároků proti železnici ze ztráty úbytku nebo poškození zboží, nebo z překročení lhůty dodací (§ 98 ž. d. ř.).
Ad 1. Ustanovení 1. odst. § 97. odpovídá všeobecným zásadám o smlouvě povoznické. Zánik všech nároků vůči železnici předpokládá: 1. odnětí zboží a 2. zaplacení pohledávek, váznoucích na zboží. Výjimky, jež z uvedeného základního ustanovení platí, naznačeny jsou v odst. 2, bod 1—5; též nároky, které se nezakládají na smlouvě o dopravě, železnicí, nezanikají uvedenými okolnostmi.
Ad 2. Případy uvedené v § 96 ž. d. ř. znamenají vlastně vyloučení ručení železnice v případě, že byly podány k dopravě předměty, jichž přeprava podle zákonných předpisů nebo z důvodů veřejného pořádku jest zapovězena nebo které jsou z dopravy vyloučeny nebo jen podmínečně k přepravě připuštěny, nesprávně označeny, nebo nedbal-li odesílatel bezpečnostních opatření, stanovených pro tyto předměty.
Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že smlouva o dopravě jest jinak platná, tudíž — předpokládajíc normální postup — zakládá nárok na náhradu škody.
Hledíc k tomuto positivnímu ustanovení nemůžeme akceptovati názor, že by v tomto případě byla smlouva vůbec od počátku neplatná, alespoň nemůžeme s tímto názorem pro všechny případy vystačiti (takový názor zastává na př. Rundnagel, který však přes to přiznává železnici v jistých případech povinnost k náhradě škody). Sporno jest v literatuře, zda železnice neručí ani v tom případě, věděla-li při přijetí zboží o nesprávné deklaraci. I kdybychom v tomto případě ručení železnice dle § 96 z titulu nákladní smlouvy vyloučili, nemohli bychom, oprávněného zbaviti právní ochrany z jiného titulu civilně právního, zejména nejednal-li sám obmyslně (jinak jest arci pro vyloučení ručení železnic nerozhodno, zda odesilatel byl přímo vinen nesprávným označením zboží nebo opomenutím bezpečnostních opatření).
ad 3. Nárok na náhradu škody proti železnici ze ztráty, úbytku nebo poškození zboží nebo z překročení lhůty dodací promlčuje se ve smyslu § 98, odst. 1 ž. d. ř. v jednom roce. Arg. a contr. ustanovení odst. 5, citovaného §, kde jest řeč výslovně jen o »úmyslném« způsobení ztráty a p., lze dovozovati, že pouze jednoroční lhůta promlčecí platí i tehdy, dá-li se železnici přičísti hrubá nedbalost (Schulz, Haftpflicht str. 121). Promlčení se počíná: a) u poškození nebo úbytku uplynutím dne, kdy zboží bylo dodáno; b) u ztráty neb překročení dodací lhůty uplynutím dodací lhůty; c) u poškození a překročení dodací lhůty počítá se promlčecí lhůta v každém případě zvláště (Schulz, Idem). Promlčení se staví písemným ohlášením nároku (reklamací) u železnice až do jeho vyřízení; bylo-li toto zamítavé, pokračuje promlčecí lhůta od toho dne, kdy železnice oznámí písemně reklamantovi výsledek a vrátí mu přílohy (§ 98, odst. 3 ž. d. ř.). O přerušení promlčení platí všeobecné zákonné předpisy (§ 98, odst. 4 ž. d. ř.).
VI. Předpisy, jež platí o ručení zboží (v odd. VIII. ž. d. ř.) platí dle § 35 ž. d. ř. —pokud nejsou stanoveny některé odchylky v od. IV. ž. d. ř. — i u zavazadel. Důležitou výjimku, kterou se železniční dopravní řád opět vrací k principu zavinění, obsahuje odst. 3, § 35 ž. d. ř.: ručí totiž železnice za ztrátu, úbytek nebo poškození předmětů, které byly ponechány v přepravovaných vozidlech, jen tehdy, má-li vinu. Podle obdoby všeobecných ustanovení o dopravě musí arci dokázati v exkulpaci, že viny nenese (nese tudíž »nebezpečí důkazu«).
VII. Železnice, které mají v dopravě osob i věcí monopolní postavení ve státě, podléhají tak zv. povinnosti nucené dopravy (»Kontrahierungs und Transportzwang«), t. j. jsou zavázány za určitých předpokladů dopraviti osoby i zboží — posléz uvedené arci jen tehdy, mohou-li je ihned dopraviti. Z monopolního a veřejnoprávního jejich postavení ve státě vyplývají důležité důsledky, pokud se týče stanovení tarifů, sem patří i povinnosti železnice, stanoviti určité minimální podmínky, jež nesmějí býti v neprospěch odesílatelův měněny. Zejména nemohou železnice též vyloučiti smlouvou s odesílatelem ručení tam, kde příslušné předpisy mají ráz »legis contractus« (ius cogens). (Dle § 39, odst. 1 osnovy leteckého zákona může býti v určitých případech omezeno nebo vyloučeno ručení vzducholodi, pokud jde o náhradu z poškození věci.)

§ 3.

I. Když byla dne 22. listopadu 1904 předložena rakouské poslanecké sněmovně osnova zákona o ručení za škody, povstalé dopravou samohybnými vozidly (vozů, mechanickou silou hnaných, nepohybujících se na kolejích), obrátila na sebe pozornost především všech obchodních a živnostenských kruhů, jež měly na řešení této otázky obzvláštní zájem. A v prvé řadě tu šlo opět o stanovení základního principu, na němž by specielní ručení v automobilní dopravě spočívalo. Dosud totiž platila pro náhradu škody, a to i v automobilové dopravě, všeobecná ustanovení občanského zákoníka a tudíž platil i zde princip zavinění: řidič automobilů ručil jenom tehdy, zavinil-li sám nehodu, a zaměstnavatel jeho ručil za zavinění při výběru nezpůsobilých osob ve smyslu § 1315 obč. zák. (culpa in eligendo); rovněž platily v plném znění §§ 1296 a 1306 obč. zák. Důkaz zavinění, který zejména v případě § 1315 obč. zák. jest obtížný, musil dle obecně platných ustanovení civilně právních provésti žalobce, t. j. v daném případě poškozený. A tak pouze se zřetelem k těmto několika momentům — lze snadno pochopiti, že situace poškozeného byla málo záviděníhodná, ba, jak Werner ve svém komentáři k automobilovému zákonu podotýká, bylo téměř nemožným, aby poškozený prosadil svoje právo. 30 Z toho důvodu jevila se reforma ve prospěch poškozených automobilní dopravou právě tak, jak tomu bylo před časem v železniční dopravě, nejvýše naléhavou a bylo v prvé řadě stanoviti úchylku od zásady všeobecného občanského zákoníka, že každý ručí pouze za škodu, jež povstala jeho zaviněním, a že v pochybnosti platí domněnka, že škoda vznikla bez zavinění. Ručení v automobilové dopravě upraveno bylo však v některých směrech odchylným způsobem od ručení železnic podle shora uvedeného zákona. Zákon o ručení železnic z r. 1869, třeba by i v principu stál na zásadě ručení za výsledek, alespoň formálně ještě operuje s pojmem zavinění (srov. slova: má se za to, že událost nastala zaviněním podniku). Naproti tomu zákon o ručení za škody z provozu automobilů stojí i pokud se formální stránky týče, úplně již na principu ručení za výsledek a »zcela strhl tento slabý můstek, spojující ještě zákon o ručení železnice s ustanovením občanského zákoníka o náhradě škody.«
Jak bude dále poukázáno, jest však automobilní zákon — pokud jde o materielně právní stránku — co do rozsahu ručení mírnější než zákon o ručení železnic (Werner, Haftung über Schaden aus dem Betriebe von Kraftfahrzeugen, str. 16). Dle § 1. odst. 1 zák. z 9. srpna 1908 ručí řidič a vlastník vozu nebo každý spoluvlastník v případě, že byl někdo zraněn nebo usmrcen, neb byla-li způsobena škoda na věci (další úchylka od zák. z r. 1869) při automob. provozu, i jsou dotyční osvobozeni — dle ustanovení § 2, odst. 1 cit. zák. — od povinnosti k náhradě škody pouze tehdy, dokáží-li určité, positivně stanovené skutečnosti. Spočívá tudíž na uvedených osobách vždy onus probandi (§ 1, odst. 5), jež se však — pokud jde o prokázané zavinění třetí osoby nebo poškozeného samého — nevztahuje ani na vlastnost nebo vady silostroje, ani na fakt, že bylo použito veškeré předepsané i věcné opatrnosti při řízení vozu (srov. v příslušném ustanovení § 2. odst. 1 slůvko »nebo«). Dle ustanovení § 2, 3 odst. cit. zákona nemůže se však event. zavázaný odvolávati na zavinění třetí osoby, pakli použil jejich služeb při automob. provozu.
Ustanovení § 2, odst. 1 automob. zákona platí — dle výslovné zmínky v odst. 2, § 2 cit. zák. — také pro případy, kdy škoda povstala ze splašení zvířat nebo pozůstává v poškození zvířat, pobíhajících na veřejné cestě bez dohledu. (Jak Werner správně připomíná, jest toto ustanovení celkem zbytečné, ježto dle automobilového zákona stačí k exkulpaci důkaz předepsaného řízení vozu, předpokládajíc bezvadné zařízení a fungování jeho.)
II. V § 1 automob. zákona jest stanoveno povinné ručení řidiče a vlastníka, případně každého spoluvlastníka automobilu na podkladě všeobecného (abstraktního) ručení z a nebezpečí silostroje, řešeného však liberálnějším způsobem než v zákoně o povinném ručení železnice. In konkreto vyloučeno jest ručení toto:
1. zaviněním třetí osoby nebo poškozeného; bylo-li toto jedině příčinou usmrcení nebo zranění člověka, příp. škody na věci, odpadá bez dalšího ručení dle zák. automob. (srov. rozhodnutí nejvyššího soudu z 23. září 1913, č. 6574);
2. vyloučeno jest ručení dle zákona automobilového, nedala-li se událost, škodu způsobivší, odvrátiti přes to, že bylo použito předepsané i dané situaci odpovídající obezřelosti při řízení automobilu a zacházení s ním.
I když však naznačený, od ručení osvobozující důkaz byl podán a uznán, třeba k exkulpaci řidiče nebo vlastníka automobilu případně ještě míti s jejich strany za prokázáno, že škodu způsobivší událost nemá zcela neb alespoň z části svůj původ ve vlastnosti (scil. vadné) silostroje nebo v jakosti, selhání a vadách ve fungování automobilu.
Jak bylo již v kapitole I. naznačeno, jest ručení železnice a automobilu při poranění nebo usmrcení lidí řešeno positivními předpisy v zásadě způsobem odchylným. Kdežto železnice jest od přísného ručení osvobozena, dokáže-li, že událost, škodu způsobivší byla způsobena neodvratnou náhodou (vyšší mocí — vi maiori) — zákonodárce úmyslně tu připojil poznámku vyšší moci — nelze tedy k »exkulpaci« železnice připustiti jako postačující pouhý důkaz, že bylo použito zvláštní opatrnosti a bedlivosti při dopravě, nalézáme takový exkulpační moment v zákoně z 9. srpna 1908, ř. z. č. 162. Arci musí event. zavázaný tu dokázati, že použil veškeré povinné obezřelosti při řízení vozu (a contr. ustanovení § 1296 obč. zákoníka). Mimo to třeba uvážiti, že přes tento »návrat k principu zavinění« (srov. Randa, Schadenersatzpflicht, str. 158) musí event. zavázaný ještě prokázati, že událost, škodu způsobivší, nemá svůj původ ve vlastnosti automobilu nebo ve vlastnosti, selhání nebo vadách jeho fungování, čímž naopak překročujeme hranici »neodvratné události« v subjektivním pojetí. Tím opět se uplatňuje v automob. zákonu princip ručení za vý- sledek, i »spočívá zmíněné ručení na kombinaci principu zavinění a ručení za výsledek« (srov. Randa, idem str. 159; ovšem i tu vlastně jen formálně upouští zákon od principu ručení za výsledek). Původní návrh automobilového zákona uváděl kromě zavinění třetí osoby a zavinění poškozeného samého jako třetí exkulpační důvod pouze neodvratnou náhodu, vyjímajíc událost, jež souvisí s vlastností silostroje nebo řízením vozu proti předpisům a pravidlům, proti čemuž však byl ihned vznesen značný odpor s poukazem na nejasnost řečeného pojmu. Bylo také ihned poukázáno na zbytečnost ustanovení, »že odvolání na neodvratnou náhodu jest vyloučeno, pakli událost, škodu způsobivší, má svůj původ ve vadném řízení automobilu nebo vadném zacházení s nim, neboť takové jednání a priori nemůže býti věcně považováno za »neodvratnou náhodu« v technickém slova smyslu. Hlavní jest, že se v zásadě vyhledává toliko příčinná souvislost mezi zkázonosnou událostí a provozováním vozby. Stanoveno tím přímé ručení, nikoli toliko právní domněnka, že škoda vznikla vinou osob k náhradě povinných.
Kromě uvedeného obsahuje automobilový zákon tato specielní ustanovení o vyloučení ručení pokud se týče rozsahu působnosti zák. z r. 1908.
1. Podle § 5. autom. zákona jest ručení dle §§ 1, 2 a 3 vyloučeno u vozů, které nemohou na rovné silnici jeti větší rychlostí než 25 km za hodinu. Osvobození od ručení má tu formální předpoklad v opatření úředního potvrzení o tom, že automobil nemůže při jízdě překročiti stanovené rychlosti (25 km).
Důkaz přísluší tomu, kdo povinnost k náhradě škody dle automob. zákona odmítá. Nároky na náhradu škody, povstalé provozem takovýchto automobilů, řídí se dle předpisů občanského zákonníka s výjimkou naznačenou v bodě 5.
2. Přísné ručení podle automobilového zákona se vztahuje pouze na provoz na veřejných silnicích a cestách (srov. 1 větu § 1 automob. zákona), neplatí tedy při provozu na soukromých silnicích a cestách. Důvodová zpráva vysvětluje toto ustanovení tím, že účel zákona jest splněn, раk-li dozná řádné ochrany provoz na veřejných silnicích a cestách. Proti tomuto ustanovení bylo právem poukazo- váno na jistou nesrovnalost i do jisté míry nerovnost, jevící se v tom, že soukromé cesty vyňaty jsou z přísného ustanovení tohoto zákona. Též po formální stránce důvodně připomíná Werner ve svém komentáři k automob. zákonu, že citovaný zákon nepodává bližšího vysvětlení, které cesty a silnice pokládá zákon za veřejné, či z jakého hlediska (na příklad: zda výhradně dle správního práva) třeba je považovati za veřejné.
3. Dle § 3 automobilového zákona nevztahují se ustanovení §§ 1 a 2 tohoto zákona ke vzájemným nárokům na náhradu škody z poškození osob, náhradou povinných aneb jejích věcí, jež vzešly touže událostí. Nejdůležitější je tu případ úrazu řidiče vozu. Hledíc k tomuto ustanovení, není řidiči přiznán nárok na náhradu škody proti zaměstnavateli (dle automob. zákona), leda že by týž jednal obmyslně (ručil by dle občan. zákoníka). Tu však nastupuje jiná ochrana řidiče: úrazové pojištění. Důvodová zpráva uvádí k tomu, že uvedené ustanovení bude pobídkou, aby řidiči automobilů nejezdili neprozřetelně a nerozvážně.
Při tom jest lhostejno, zda tato událost nastala z provozu pouze jednoho automobilu či srážkou více automobilů nebo srážkou automobilů s železnicí, na niž se vztahují zákony z 5. března 1869, čís. 27 ř. z. a z 12. července 1902, ř. z. čís. 147 (důvod jest ten, že tu přicházejí v úvahu právní subjekty, ručící fakticky dle téhož principu — principu ručení za výsledek; srov. Werner, idem str. 28). Nároky na náhradu řídí se v těchto případech podle obecného občanského zákoníka. To platí pouze, pokud se týká osob, které za škodu ručí (jež mají ve sporu o náhradu škody pasivní legitimaci). Naproti tomu třetí osoby, které utrpěly škodu událostí, která povstala způsobem tuto naznačeným, mohou uplatňovati své nároky na náhradu proti všem, kdo za škodu ručí, a to podle zákona, který — přihlížejíc k povaze provozu — jest směrodatným pro ručení žalovaného. Pokud týž nárok na náhradu jest odůvodněn proti více osobám, jsou povinny rukou společnou a nerozdílnou (toto solidární ručení odpovídá právnímu titulu »quasi ex delicto«.
4. Podle § 4 autom. zák. nevztahují se ustanovení §§ 1 a 2 autom. zákona: a) na nároky na náhradu z poškození osob nebo věcí, bylo-li použito automobilu k dopravě, vyjímajíc že bylo použito automobilu za úplatu nebo při dopravě osob nebo věcí, provozované po živnostensku 31 aneb ve službě nebo k příkazu osoby, náhradou škody povinné;
b) na nároky vojenské osoby, jež utrpěla škodu provozem vojenského automobilu u výkonu své služby, nebo členů její rodiny proti státu.
ad a) Původní návrh na úpravu § 4 automobil. zákona zněl: »Die Bestimmungen der §§ 1 und 2 dieses Gesetzes finden keine Anwendung auf die Ersatzansprüche solcher Personen, die das Kraftahrzeug mit Zustimmung des Eigentümers oder desjenigen, der nach § 1 an dessen Stelle tritt, benützt haben, vorausgesetzt, das dies weder in seinen Diensten oder Aufträgen, noch gegen Entgelt, noch anlässlich des gewerbemässigen Betriebes von Personen- oder Sachentransport geschah. Diese Ersatzansprüche regeln sich nach dem allgemeinen bürgerlichen Recht. Unberührt von dieser Bestimmung bleiben Schäden, die solchen Personen aus dem Betriebe des Kraftfahrzeuges zugingen, ohne jedoch mit dessen Benützung zusammenzuhängen.«
Přijatý zákon automobilový omezuje tedy mírnější ustanovení o ručení pouze na osoby, jež používají automobilu ku své zábavě, ke sportu а p.;
ad b) S tímto ustanovením souvisí řešení otázky, jaké platí ručení za škodu, раk-li provozuje automobilovou dopravu stát, země nebo obec v určitých veřejných službách.
Železnice, bez ohledu, zda jsou v provozu státním, zemském nebo obecním, nejsou, jak známo, vyňaty z přísného ručení podle zákona z 5. března 1869, č 27 ř. z., resp. zákona z 12. července 1902, č. 147 ř. z.
Pokud se spec. vojenských automobilů týče, bylo v v přípravných jednáních před kodifikací autom. zákona poukazováno na to, že dráhy, nalézající se ve státním a zemském provozování, i pouliční dráhy, nacházející se v obecním majetku, ručí rovněž dle přísných ustanovení za škody, jimi způsobené, ačkoli slouží po výtce veřejným zájmům, a že totéž má platiti také stran silostrojů ve službě vojenské, tím spíše, že i vojenské vlaky na železnicích podléhají stejné povinnosti ručení (srov. Meili, Die Kodifikation des Automobilrechts str. 127). Proti tomuto stanovisku bylo namítáno (Meili), že použije-li stát v důsledku určitého výsostného práva pro vojenskou službu automobilů, nezakládají se tím ani nijaká soukromoprávní práva, ani nijaké závazky se strany vojska nebo obecenstva; u železnic osoby vojenské jsou dle tohoto názoru, pokud jde o podmínky dopravní, spec. též dopravní ceny, na roveň postaveny osobám soukromým. Souhlasíme s názorem Wernera (W. des österr. Gesetz über die Haftung für Schäden aus dem Betriebe von Kraftfahrzeugen str. 10), že by bylo nedůsledné, pakli bychom sice chtěli posuzovati povinnost k náhradě škody uvedených korporací z titulu quasi ex contractu se stanoviska civilněprávního, nikoli však též závazky z titulu quasi ex delicto. Ostatně automobilový zákon v odst. 2 § 1, nečiní výjimky z přísného ručení pro nějakou skupinu automobilů, nýbrž pouze mluví o osvobození určitých osob (scil. vojenských) jako řidičů 32, § 4. odst. 2 aut. zákona pak vztahuje se pouze na úraz vojenské osoby při výkonu její služby (scil. vojenské) provozem vojenského automobilu; v tomto případě posuzují se nároky poškozeného nebo členů jeho rodiny výlučně dle předpisů zákona o zaopatření osob vojenských.
5. Ustanovení o náhradě škody řídí se výlučně dle automob. zákona, jestliže byly nároky vzneseny jedině na podkladě tohoto zákona. Раk-li však uplatňuje poškozený svůj nárok ve smyslu normálních ustanovení civilně právních, může se opírati o všeobecná ustanovení občanského zákoníka (tedy ručení v případě zavinění, nikoli za náhodu). To jest v našem automob. zákoně verbis expressis vytčeno v § 7. I v tomto případě však ručí vlastník automobilu nebo kdo nastupuje dle § 1 aut. zák. na jeho místo, ve smyslu § 8 aut. zák. odst. 1 za zavinění osob, jichž při provozu po-
24 užije, pokud se jedná o jejich služební výkon při provozu automobilů. Více osob ručí tu rukou nerozdílnou. Přirozeně platí normální ustanovení civilněprávní také v těch případech, kde vlastník automobilu (nebo jeho věci) byl za jízdy poškozen třetími osobami (na př. nehoda byla zaviněna nedbalým stavem cesty) — srovn. Meili, Die Kodifikation des Automobilrechts str. 137.
III. Právním subjektem při náhradě škody (pasivně legitimován v příslušném sporu) jest dle našeho automob. zákona řidič vozu a vlastník nebo každý spoluvlastník vozu rukou nerozdílnou (§ 1 odst. 1 automob. zákona).
(I kdyby vlastník automobilu nabádal řidiče k obezřetnosti, ručí stejně, byla-li způsobena provozem automobilu škoda, jsou-li arci splněny ostatní předpoklady pro ručení — srovn. Schey, das allg. bürgerliche Gesetzbuch str. 945). Principielní ručení vlastníka vozu vedle řidiče bylo stanoveno z toho důvodu, aby poškozený mohl uplatňovati svůj nárok netoliko nouze proti osobě často nemajetné, nýbrž též proti majiteli vozu, případně v častých případech přímo proti pojišťovacímu ústavu.
Vlastník vozu ručí jako podnikatel provozu automobilového (Werner Haftung für Schäden, str. 12). To jest verbis expressis naznačeno v 3. odstavci § 1 automobilového zákona. Odst. 4, § 1, citovaného zákona pak stanoví povinnost náhrady škody pro toho, kdo disponuje automobilem, byla-li tato disposice (scil. výlučná) odňata v době události, škodu způsobivší, vlastníkovi (provozovateli).
Nárok na náhradu škody podle automobilového zákona má především poškozený (vyjímajíc případy, shora uvedené, kde nelze uplatňovati nároky podle automobilového zákona), mimo to pak i osoby zmíněné v § 1327 občan. zákoníka.
Automobilový zákon odkazuje vůbec — pokud jde o způsob odškodnění — na ustanovení § 1323 občan. zák. při poškození věcí, §§ 1325—1326 obč. zák. při tělesném poranění a § 1327 při usmrcení. Co do rozsahu náhrady škody neodkazuje sice automobilový zákon na ustanovení § 1324 obč. zák., poškozený může však, dokáže-li zavázanému zlý úmysl nebo zjevnou nedbalost, žádati plné odškodnění ve smyslu ustanovení § 7 automob. zák. Přímé ručení podle automobilového zákona se vztahuje, jak již uvedeno, i na škody způsobené na věcech. U porovnání s obchod. zákoníkem i železničním dopravním řádem jest však ručení v automob. zákoně upraveno odchylně od uvedených právních ustanovení, spec. pokud jde o důvody exkulpační. Zejména není tu zmínky o přirozené vlastnosti zboží, zevně neznatelných vadách obalu a pod. Jest tu — dle našeho názoru — neodůvodněná divergence mezi stejnorodými celkem právními ustanoveními. Také v připravované osnově leteckého zákona (elaborát ministerstva veřejných prací za účasti interesovaných ministerstev) — jež pokud jde o náhradu škody, stojí téměř na stejných zásadách, jaké jsou vytčeny v automobilovém zákoně — se s naznačeným zjevem znovu setkáváme.
Nárok na náhradu škody podle §§ 1, 2 a 3 posled. odst. aut. zák. (pokud tedy nejde o nárok podle obecného práva občanského) se promlčí: a) v šesti měsících ode dne, kterého se poškozený dověděl o škodě a osobě, náhradou povinné; b) bez ohledu na tuto vědomost ve třech letech ode dne, kdy nastala událost, která způsobila škodu. I před uplynutím této lhůty zanikne nárok na náhradu škody, opomenul-li oprávněný svou vinou oznámiti nehodu osobě, náhradou povinné, ve 4 nedělích po dni, kterého se o ní dověděl, leč by mohl dokázati, že osoba, náhradou povinná, dověděla se v oné lhůtě čtyř neděl o nehodě jiným způsobem.
Stejně jako v zákoně o povinném ručení železnic nacházíme i v automobilovém zákoně ustanovení, že žaloby na náhradu škody, která byla způsobena provozem automobilu, mohou býti též podány u soudu, v jehož obvodu nastala událost, škodu způsobivší.

Posouditi tuto skutečnost není věcí abstraktních úvah, nýbrž věcí zkušenosti, »pravidla života« (srov. Hodáč, Úvahy k otázce náhrady škody str. 88 a násl.).
Přísné ručení podnikatele za zaměstnance jest především stanoveno ve zvláštních zákonech, tak v zák. o ručení železnic, v automob. zákonu a pod. Není důvodu, aby příslušné ustanovení automob. zák. nemohlo býti rozšířeno i na jiné dopravní podniky (omnibusy, parolodi, vzducholodi a pod.); neboť podle ustanovení § 8 autom. zák. platí toto přísné ručení i v těch případech, kde platí jinak ustanovení občanského práva.
Podle osnovy nového poštovního zákona, připravované v ministerstvu pošt a telegrafů, jest řešena otázka ručení pošty v základech (půjde o rámcový zákon) v pošt. zákonu.
§ 1 zák. o ručení železnic stanoví povinnost železnice k náhradě škody, jež se podstatně liší od povinnosti k náhradě škody dle občan. zák. a od které může býti železnice osvobozena pouze, jsou-li splněny podmínky, v § 2, odst. 1. cit. zák. taxativně uvedené.
Povozník jest kupcem ve smyslu obchod. zák. (Staub, Kommentar, str. 18). Stát, pokud provozuje poštu nebo železnici, nelze — hledíc k povaze těchto veřejných dopravních institucí — důvodně za kupce považovati. Ostatně nemá dnes tato otázka praktického významu. O této věci blíže pojednávám v »Právní povaze smlouvy o poštovní dopravě« (»Českoslov. pošta, telegraf a telefon« roč. 1922—1923).
Slov »bezpodmínečné« a »podmínečné« ručení užívám po způsobu Egera, nepřikládaje jim však významu, jehož jmen. autor má na mysli, od něhož, jak patrno v pojednání o vis maior v kapitole I., se v jistém směru odchyluji.
Uvedeno příkladmo, nikoli taxativně.
Když by odesilatel přes to žádal dopravu, neručí povozník.
Pošta neručí i při zevně seznatelných vadách v balení; bližší viz v kapitole 3. § 1.
Dle dosavadních předpisů trvá ručení pošty bez ohledu na to, zda škoda se stala za dopravy nebo při celní prohlídce. Pošt. zásilky, při jichž proclívání zastupuje strany pošt. úřad, zůstávají v opatrování poštovním, a pošt. ústav za ně ručí, celní úřad musí však poskytnouti jisté záruky.
Jinak dle § 213, 1 b pošt. řádu, § 88, odst. 1. železn. doprav. řádu rozhoduje místo podání.
Podstatu pošty po stránce veřejnoprávní (jako veřejný dopravní ústav, mající monopolní právo k dopravě určitých druhů zásilek) pokusil jsem se v základech nastíniti v »Národohospodářských a finančních principech pošty a telegrafu (telefonu)«; srov. »Československá pošta, telegraf a telefon«, roč. 1921—1922, po stránce civilně právní pak naznačil jsem tuto otázku v »Právní povaze smlouvy o poštovní dopravě« (»Českosl. pošta«, roč. 1922—1923).
Právní povaha těchto »nákladních listů« jest arci odlišná od nákl. listů ve smyslu dovozní smlouvy podle obch. zákonníka.
Niggl užívá pro obal zásilky označení »vnější« a pro její obsah »vnitřní« vlastnost zásilky.
O právním poměru odesilatele a příjemce ve »smlouvě o poštovní dopravě« a s tím související otázce nároků dotyčných vůči poštovní správě pojednávám obšírněji v »Právní povaze smlouvy o poštovní dopravě« (odbor. časopis »Československá pošta, telegraf a telefon« v roč. 1922—1923), vydávaný ministerstvem pošt a telegrafů).
Jak Unger ve svém pojednání »Handeln auf eigene Gefähr« vystižně uvádí, nelze vyvozovati z toho, že rak. zák. z r. 1869 povinnost ručení železnice »odívá ve falešné roucho právní domněnky zavinění«, žádných důsledků pro výklad jeho. Bylo již v úvodní části poukázáno, že se tu nejedná — ježto jde fakticky o ručení za výsledek — ani o presumpci, ani o fikci viny, a nemůže se — vice versa — železnice osvoboditi průkazem neviny. Povinnost ručení jest bezpodmínečná; jde o obligatio ex lege.
Dle Randy (Schadenersatzpflicht str. 145) nemusí býti událost »neobyčejnou«, ani nemusí míti za následek rušení provozu. S posléz uvedeným souhlasíme, nikoli však též s tvrzením prvým. Jde-li o událost, s níž každý, kdo železniční dopravy chce použíti, musí za normálního stavu počítati, nelze mluviti o události ve smyslu § 1 cit. zák. Na př. upozorní-li zřízenec železniční cestujícího, který se nachází u kolejí, že jede vlak, a týž náhlým leknutím dozná nervového záchvatu, nelze mluviti o události ve smyslu zákona o ručení železnice (srov. rozhodnutí nejvyššího soudu ze 17. listopadu 1914, čís. 7119. ze 14. října 1923 Sb. čís. 6610: viz též rozhodnutí českoslov. nejvyššího soudu ze dne 22. března, č. j. Rv. I, 843/20 i).
Dle § 3 železničního provozního řádu z 16. prosince 1851, ř. z. 1 z r. 1852 musí býti dopravní prostředky stále udržovány v dobrém, k používání způsobilém a plnou bezpečnost provozu zaručujícím stavu. Jedná se tu netoliko o bezpečnost technických zařízení samých, nýbrž i o ochranné prostředky při zvláštních případech, majících vliv na bezpečnost zařízení (na př. při náledí třeba posypání stupátek)
Na důsledky, které pro obor německého práva vyplývají z té okolnosti, že neodvratné jednání třetí osoby není v něm. zákonu o ručení železnice uvedeno jako samostatný důvod' »exkulpační«, poukazuje Wachtel ve svém Komentáři (Komentar str. 214.). Poukázati třeba zde jen na to, že by konec konců mohlo stejně i jednání poškozeného (»zavinění poškozeného«) býti subsumováno pod vyšší moc. Přesnému rozlišování mezi ručením železnice za svoje zaměstnance a za osoby třetí lépe vyhovuje náš zákon.
Mezi zastánce objektivní teorie patří zejména Unger, Krasnopolski Altenberger i Wachtel, mezi zastánce subjektivní teorie pak Rümelin, Tilsch.
Při osobách nesvéprávných třeba požadavek ten vztahovati na osoby, jež jsou pověřeny dozorem a péčí nad těmito (Altenberger, idem str. 400).
Předpisy, týkající se dopravy zavazadel, (jež nebyly předány k dopravě) i uschování zavazadel cestujících, nelze považovati za prováděcí ustanovení zákona z r. 1892.
Že od prvotního vývoje železnic bylo na ochranu obecenstva, této dopravy užívajícího, pamatováno, vysvítá již z toho, že bylo na tyto případy použito přísných předpisů o ručení, jaké byly v římském receptum cauponum et stabulariorum. Než smluvní base těchto předpisů by neměla právního i faktického významu pro publikum. (Meili mluví na příslušném místě ve svém díle »Internationale Eisenbahnverträge«, že »kult smluvní svobody by tu vybočil v právní nihilismus«). Proto v moderních státech byly příslušné předpisy železničního práva vytýčeny jako ius cogens. Břímě důkazní připadlo v nejčetnějších případech železnici. Železnice mají faktický i zároveň po většině právní monopol. Normální ustanovení civilního práva byla by pro ochranu obecenstva nedostačující.
»Přijetí zboží« znamená, že zboží bylo po řádnému odevzdání k dopravě spolu s nákladním listem přijato železnicí. »Dodání zboží« znamená vzdání se opatrování zboží se souhlasem příjemcovým: uskutečňuje se tím, že příjemce vyzvedne si nákladní list a zboží odebéře (Schulz, die Haftpflicht d. Eisenbahnen str. 72).
Mimo uvedené případy, kdy jde jednak o výjimku z všeobecného jinak ručení železnice, jednak o omezené ručení železnice, neručí železnice za předměty, z dopravy vyloučené neb k dopravě pouze podmínečně připuštěné, byly-li podány pod nepravým neb nepřesným označením neb nedbal-li odesílatel bezpečnostních opatření, stanovených pro tyto předměty (srov. §§ 54 a 96 ž. d. ř.). Nejde tu však de facto o vyloučení ručení železnice, nýbrž o propadnutí nároků oprávněného na náhradu škody. Jedná se při tom o vyloučení ručení, nikoli pouze o zavedení právní domněnky ve prospěch železnice. Stačí, aby železnice dokázala, že nebezpečí mohlo in concreto povstati. — Jinak v případech, kde jde o zboží, jež dle své přirozené povahy utrpí zpravidla za přepravy ztrátu na váze.
Oprávněným ve smyslu cit. ustanovení třeba rozuměti — hledíc k §§ 73 a 76 železn. dopravního řádu — pouze odesilatele a příjemce: pouze odesilatel jest »oprávněným« při uzavření smlouvy o dopravě i během dopravy. Pouze příjemce jest »oprávněným« přijetím nákladního listu po dojití zboží na místo určení. Pokud ručí oprávněný za svoje zaměstnance, přichází k jeho tíži i zavinění, resp. příkaz železnici daný posléz uvedenými osobami.)
a contr. § 86, odst. 1, bod 4. ž. d. ř., kde se mluví o »zvláštní přirozené vlastnosti zboží«
Železnice uzavře na př. zvláštní smlouvu s podnikatelem valníkové dopravy. (Rollfuhrunternehmer«).
O zaplacení úroků z náhradní částky železniční dopravní řád se zvláště nezmiňuje, platí tudíž všeobecná ustanovení civilně právní, spec. též ustanovení čl. 288 obch. zákoníka.
Až do vydání zákona z r. 1908 poškozený, i když se mu podařilo zjistiti škůdce, stěží dosáhl uznání nároku na náhradu škody, ježto buď nemohl dokázati zavinění ať již pro nedostatek svědků nebo svoje rozčilení, aneb na chudém řidiči ničeho nevydobyl. Jak motivy k zák. z r. 1908 uvádějí, mělo býti novým zákonem povzbuzeno vědomí odpovědnosti osob, vozidel používajících a zajištěno býti šetření předpisů, pro vozbu platných i opatrností při vozbě doporučených.
»Die Haftpflichtnormen müssen für den Fall zum zwingenden Rechte erhoben werden, als automobile zum gewerbsmässigen Transporte von Personen oder Sachen benützt werden« (Meili, die Kodifikation des Automobilrechts, str. 110.).
Na jednostranné protěžování osob vojenských — na rozdíl od jiných řidičů, kteří jsou rovněž ve veřejných službách — v příslušném ustanovení automob. zákona poukazuje Werner v cit. pojednání (str. 15).

Citace:

VÁŽNÝ, František. O náhradě škody vzniklé za dopravy se zvláštním zřetelem k dopravě poštovní, železnič. a automobil. v Československu. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Právnická jednota v Praze, 1923, svazek/ročník 62, číslo/sešit 3-4-6-7-8-9, s. 103-112, 141-152, 229-240, 273-295, 337-355.