Č. 5870.

Státní zaměstnanci: O povinnosti vrátiti požitky, které po zákonu příjemci nenáležely, třebas byly přijaty bona fide. Administrativní řízení: Rozhodnutí právní moci schopné nebo pouhá poukázka.
(Nález ze dne 15. září 1926 č. 18656.)
Prejudikatura: Boh. 2199, 3006, 3220, 4022, 5285 adm. a j.
Věc: Josef B. v Ch. proti ministerstvu spravedlnosti stran pensijních
příspěvků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dekretem presidia vrch. soudu zem. v Praze z 3. prosince 1924 byl st-li vyměřen pensijní příspěvek vzhledem k tomu, že dnem 9. dubna 1920 nabyl nároku na plné výslužné 1. počínaje 1. lednem 1923 ze zvýšení pens. základny postupem do 2. plat. stupně V. hodn. třídy, tedy z rozdílu Kč 28404 a Kč 13212 (pens. základny ke dni 9. dubna 1920) tedy ze zvýšení Kč 15192, 2. počínaje 1. lednem 1925 ze zvýšení pens. základny postupem do 3. plat. stupně V. hodn. třídy, tedy z rozdílu Kč 32286 a Kč 13212, tedy z Kč 19074.
Rekurs st-le do tohoto výnosu byl nař. rozhodnutím zamítnut.
Stížnost nenamítá, že obnosy vypočtení pens. příspěvku za základ položené jsou nesprávně vypočteny, nýbrž namítá pouze a) že právní názor, že uvedeným dekretem byly pouze opraveny početní chyby dřívějších dekretů, jest nesprávný, b) že rovněž nesprávný jest názor pokládající za bezvýznamnou okolnost, že st-l přijímal požitky dle dřívějšího výnosu mu poukazované bona fide.
Nss založil rozhodnutí o této stížnosti na následující úvaze:
St-l má za to, že dekretem z 9. května 1923, kterým k 1. lednu 1923 bylo vysloveno, že jest povinen platiti 8% pens. příspěvek ze zvýšení pens. základny per 12192 penízem Kč 97536, byla povinnost jeho k placení pens. příspěvku na určitou dobu určena a že dekret ten nelze změniti. Mezi stranami nebylo sporno, že pens. základnou od příspěvku pens. osvobozenou jest základna ke dni 9. dubna 1920, kdy st-li mohlo býti započteno 35 služebních let pro vyměření odpočivného. Dle spisů byly st-li o této povinnosti vedle napadeného dekretu vydány ještě dekrety z 2. ledna 1923, 8. května 1923 a zmíněný dekret z 9. května 1923. Ze žádného z těchto dekretů nelze seznati, že byl vydán na přihlášku, žádost nebo odvolání st-le, kterou týž nějakou právní otázku vyměření pens. příspěvku se týkající vznesl na spor, nýbrž vychází z těchto dekretů, že všechny vydány byly úřadem z vlastního podnětu; st-l také ani netvrdí, že výpočet pens. příspěvku kdy vznesl do sporu a že bylo kdy judikátně uznáno, že pens. základna od placení 8% pens. příspěvku osvobozená činí Kč 16212. Pak nelze však uvedené dekrety a to ani dekret z 9. května 1923 pokládati za rozhodnutí správního úřadu právní moci schopné, nýbrž jen za pouhé poukazy k výplatě služ. požitků, které správní úřad vždy mohl odvolati a změniti, jakmile seznal, že jsou účetně nesprávné. Nelze proto shledati, že názor nař. rozhodnutí, že dekretem z 3. prosince 1924 byly pouze opraveny početní chyby dřívějších dekretů, jest nesprávným.
Pokud st-l dovolává se okolnosti, že požitky o menší pens. příspěvek zkrácené pobíral bona fide, jest stížnost rovněž neodůvodněna. Dle § 45 služ. pragmatiky má úředník definitivně ustanovený nárok na platy, které mu podle platných zákonů a jeho hodnosti příslušejí, leč by mu příslušný úřad nad tuto míru nějaké výhody výslovně přiznal. Důsledkem toho může úředník přijímati bona fide pouze požitky, na které má právní nárok. Důsledně stojí dosavadní zákonodárství republiky čsl. na stanovisku, že náleží částky, které státní zaměstnanec na požitcích služ. bez oprávnění přijal, vraceti, anebo že se částky ty při výplatě příštích služ. požitků zaměstnance sráží, i když bona fide byly přijaty. (Srovnej předpis § 6 —IV odst. zák. z 20. prosince 1922 č. 394 a § 9 odst. 2 zák. z 22. prosince 1924 č. 287 Sb.). I tehdy — když st-l přijal větší obnos služ. požitků bona fide, jest okolnost ta pro zákonitost nař. rozhodnutí bez významu, když není normy veř. práva stanovící, že příjemce služ. požitků neoprávněně vyplacených jest vrácení jich sproštěn, když je přijal bona fide.

Citace:

č. 5870. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 279-280.