NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 10540.

Věřitel, jehož pohledávka jest zajištěna zástavním právem na celé nemovitosti, jest oprávněn požadovati zaplacení celé pohledávky, i když byl prodán jen ideální podíl nemovitosti spoluvlastníka.
Exekuční soudí nečiní rozhodnutí ve smyslu § 222, čtvrtý odstavec, ex. ř. z úřadu, nýbrž jen k návrhu oprávněného zástavního věřitele. Návrh na určení náhradního nároku musí býti učiněn před vydáním rozvrhového usnesení.
(Rozh. ze dne 14. února 1931, R I 44/31).
Záložně v H. příslušelo zástavní právo na celé nemovitosti manželu P-ových. K rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou polovinu nemovitosti přihlásila záložna v H. celou pohledávku. Soud prvé stolice ji přikázal. K rekursu zadnějšího knihovního věřitele rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Věřitel, jehož pohledávka jest zajištěna zástavním právem na celé nemovitosti, jest oprávněn požadovali zaplacení celé pohledávky, i když byl prodán jen ideální díl nemovitosti, spoluvlastníku patřící, neboť celá pohledávka vázne na každém ideálním dílu (§ 457 obč. zák.). § 238 ex. ř. ustanovuje, že při prodeji ideálního dílu nemovitosti platí táž ustanoveni exekučního řádu jako při prodeji nemovitosti vůbec. Stav jest tu tedy ten, jako by se prodávala nemovitost, na níž vázne pohledávka simultánní (§ 222 ex. ř.) a věřitel jest oprávněn požadovati zaplacení celé pohledávky hotově. Přikázav na přihlášku zástavní věřitelky záložny v H. z nejvyššího podání celou pohledávku, první soud nepochybil. První soud neměl však důvodu určovati stěžovateli náhradní nárok podle § 222 čís. 4 ex. ř. Exekuční soud nečiní rozhodnutí ve smyslu § 222 čís. 4 ex. ř. z úřadu. Aby tak učinil, musí tu býti návrh oprávněného zástavního věřitele. Tento návrh stěžovatel u prvního soudu neučinil, a stížnost, že první soudce o náhradním nároku nerozhodl, jest proto bezdůvodná (Neumann, koment. k ex. ř. § 222 ex. ř.). Avšak ani rekursní soud ne¬ může v této části rekursnímu návrhu vyhověti, poněvadž návrh na určení náhradního nároku musí býti učiněn před vydáním rozvrhového usnesení, jakž vyplývá z ustanovení § 229 druhý odstavec ex. ř. (rozh. čís. 7648 sb. n. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu, v němž jest odporováno tomu, že napadeným usnesením byla celá pohledávka záložny v H. a nikoli jen její poměrná Část přikázána z prodaného spoluvlastnického podílu povinné strany, a že nebyl zadnějším věřitelům, najmě dovolací rekurentce přiznán náhradní nárok po rozumu § 222 čtvrtý odstavec ex. ř., nelze přiznati oprávnění. Napadené usnesení v obou těchto směrech odpovídá stavu věci a zákonu (§ 457 obč. zák., §§ 222 a 238 ex. ř.) a srovnává se s ustálenou judikaturou (srovnej rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 16. května 1905 rep. nál. čís. 186 Gl. U. n. ř. čís. 3057; rozhodnutí N. s. d., Gl. Un. n. ř. čís. 3629, 7003, 7653, sb. n. s. 4934 — pak rozhodnutí Nowakova sb. čís. 1808, sb. n. s. 3377, 7648 a jiná). Na vývody dovolací rekurentky, kterými se snaží zvrátiti napadené usnesení, stačí, pokud jsou opakováním vývodů rekursu, odkázati na odůvodnění napadeného usnesení, jinak na řečená rozhodnutí.

Citace:

Čís. 10540. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 223-224.