NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 2

Čís. 5401.

Obžalovaný, zproštěný obžaloby proto, že se mu podařil důkaz omluvitelného omylu (§ 6, odst. 2, písm. b) zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n.), jest oprávněn domáhati se zmateční stížností, aby jeho zproštění bylo založeno na provedeném důkazu pravdy (§ 6, odst. 2, písm. a) cit. zák.).
Pisatel, referující v tisku o průběhu spolkové schůze, na níž byly částí přítomných předneseny o soukromém žalobci skutečnosti zakládající skutkovou podstatu pomluvy, odpovídá za závadnou zprávu jako rozšiřovatel (odpovědný redaktor pak za přestupek opominutí povinné péče); k jeho beztrestnosti stačí důkaz omluvitelného omylu.
(Rozh. ze dne 16. října 1935, Zm IV 300/35.)
Nejvyšší soud, přezkoumav trestní věc proti I. R. a spol., obžalovaným pro přečin pomluvy, zmateční stížnosti soukromého obžalobce Dr. Š. P. a obžalovaných I. R. a Dr. N. D. z části odmítl, z části je zamítl.
Z důvodů:
Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byli obžalovaní zproštěni obžaloby pro důvod vylučující trestnost podle § 6, odst. 2, písm. b) zák. č. 108/1933 Sb. z. a n., totiž pro důkaz omluvitelného omylu, a nebyly jim přisouzeny jejich útraty trestního řízení, podali zmateční stížnosti: 1. hlavní soukromý žalobce na základě § 385, č. 1 a), c) tř. ř.; 2. oba obžalovaní na základě § 384, č. 9 a § 385, č. 1 a), c) tr. ř.
Nejvyšší soud obíral se nejprve formální otázkou, zda obžalovaní mohou napadnouti v tomto případě zprošťující rozsudek soudu druhé stolice zmateční stížností, jež směřuje k tomu, aby jejich osvobození bylo založeno na provedeném důkazu pravdy. Nejvyšší soud řešil tuto otázku kladně na základě těchto úvah:
Podle § 383, odst. II a) a prvního odst. § 31 por. nov. může obžalovaný podati zmateční stížnost ve svůj prospěch. V případě zproštění z důvodů provedeného důkazu pravdy má obžalovaný nárok na náhradu útrat trestního řízení; v případě zproštění pro omluvitelný omyl však obžalovaný takového nároku proti žalobci nemá. Proto v případě jako je tento, že totiž obžalovaní byli zproštěni toliko pro omluvitelný omyl a žádají o zproštění na odlišném právním základě, totiž pro důkaz pravdy, a o přiznání útrat trestního řízení, zmateční stížnost je v jejich prospěch. Z tohoto důvodu nejvyšší soud uznal zmateční stížnost obžalovaných za přípustnou a přezkoumal ji.
Důvod zmatku podle § 385, č. 1 c) tr. ř. byl uplatňován oběma stranami, při čemž hlavní soukromý žalobce namítá, že nebylo tu ani důkazu omluvitelného omylu, obžalovaní však namítají, že byl proveden důkaz pravdy a že měli býti zproštěni na základě § 6, odst. 2, písm. a) zák. č. 108/1933 Sb. z. a n. Avšak ani námitky soukromého žalobce, ani námitky obžalovaných nejsou v tomto bodě opodstatněny a hledíc ke zjištěním odvolacího soudu, dlužno přisvědčiti jeho právnímu názoru. Hlavní soukromý žalobce cítil se uražen těmito slovy článku:
»Lid ... protestoval panu F. do očí proti schismatické propagandě, proti verbování kandidátů do Bělehradu.« Především se podotýká, že slovo »lid:« (nikoliv »národ«, jak nesprávně bylo dotčené rusínské slovo přeloženo v rozsudku první stolice), hledíc na smysl a obsah části článku, znamená v tomto případě přítomné obecenstvo nebo jeho část. Podle toho zažalovaný výrok znamená, že přítomné obecenstvo (nebo jeho část) protestovalo panu F. do očí proti schismatické propagandě, proti verbování kandidátů do Bělehradu.
Při posuzování, zda pravdivost obsahu tohoto výroku byla dokázána, je třeba vžiti v úvahu tato skutková zjištění odvolacího soudu: 1, že více přítomných protěžovalo proti Dr. F. a že podkladem toho bylo, že byl podezříván, že je stoupencem' pravoslaví; 2. že svědci potvrdili, že ve spolku Duchnoviče, jehož čelným představitelem byl soukromý žalobce, byly dávány informace o studiu pravoslavného bohosloví v Bělehradě a že svědek J. M. též potvrdil, že Dr. F. doporučoval toto studium.
Porovnání uvedených skutkových zjištění s obsahem a smyslem výroku nelze uznati, že Skutková zjištění dokazují, že soukromý žalobce dělal schismatickou propagandu a že verboval kandidáty do Bělehradu, jak právě jemu zažalovaným výrokem bylo vytýkáno, když se uvádělo, že lid proti tomu protestoval soukromému žalobci do oč í, tedy to předhazoval právě jemu osobně. Je-li dokázáno pouze, že soukromý žalobce v jednom případě doporučoval studium pravoslavného bohosloví a že nezabránil, aby ve spolku někdo jiný nedával v tomto směru informaci, neměla tato jeho činnost pouze v jednotlivém případě, resp. pouhé opominutí případné nějaké povinnosti ve spolku, takového dosahu, jaký je obsažen v pojmu propagandy a verbování, tedy v činnosti nejen aktivní, nýbrž i velmi intensivní. Proto nelze tu důvodně mluviti o zdařeném důkazu pravdy a je zmateční stížnost obžalovaných v tomto bodě bezdůvodná.
Pokud však zmateční stížnost soukromého žalobce uplatňuje důvod zmatku podle § 385, č. 1 c) tr. ř. námitkou, že se obžalovaní nemohou dovolávali ani důvodu omluvitelného omylu, poněvadž se nepřesvědčili, zda informace jimi poskytnuté zakládají se skutečně na pravdě, je bezdůvodná, neboť vzhledem ke shora uvedeným skutkovým zjištěním mohli se obžalovaní domnívati, že podezření části obecenstva, že soukromý žalobce mohl agitovati pro pravoslaví, je opodstatněno, když mu to i veřejně bylo řečeno u příležitosti schůze spolku, jehož byl čelným funkcionářem a v němž se podle zjištění vrchního soudu informace o studiu pravoslavného bohosloví v Bělehradě udělovaly. To v souzeném případě k důkazu omluvitelného omylu stačí tím spíše, že obžalovaní nebyli přímými původci urážlivého tvrzení, ale jen o něm podle průběhu schůze .referovali. I když jako rozšiřovatelé urážky za ni ovšem odpovídají, lze za těchto okolností uznati zjištěné předpoklady důkazu omluvitelného omylu za plně postačující.

Citace:

č. 5677. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 921-923.