NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1644.

Vzal-li odesílatel na se povinnost zboží sám naložiti, byl povinen vůz, jejž si k naložení vybral, řádně prohlédnouti.
(Rozh. ze dne 2. května 1922, R I 367/22.)
Při příchodu německého vagonu se zbožím do Podmoklí určil odesílatel dráze, by zboží (rýže) bylo v témž vagonu dopraveno do Prahy. Cestou vnikla za lijáku do vozu voda a promočila rýži. Žalobu příjemce proti dráze na náhradu škody procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Jde tu o dvě samostatné smlouvy dopravní. Prvá týče se tratě železniční Hamburk-Podmoklí, která zanikla dopravením zboží do Podmoklí, pokud se týče přistavením vagonu drahou saskou na kolej Československé státní dráhy (§ 97 (1) žel. dopr. ř.). Druhá týče se tratě Podmoklí—Praha a uzavřena byla nákladním listem v Podmoklí. Nejde tu tedy, jak žalobce tvrdí, o mezinárodní dopravu a důsledkem toho § 27 mezinár. žel. dopr. ř. a ustanovení § 100 (1—2) žel. dopr. ř. tu místa nemá, ano zboží, dopravované Německem nebylo dráze republiky Československé předáno k dopravě s původním nákladním listem, nýbrž uzavřena byla zcela nová, samostatná smlouva dle § 61 (1—3) žel. dopr. ř. a jen tato a to výlučně tvořiti může a tvoří poměr obligační mezi smluvními stranami, pokud se týče tvoří základ pro uplatnění práv z ní (§ 99 žel. dopr. ř. a § 84, 88 (1) žel. dopr. ř.). Jest zjištěno, že zboží nebylo ve stanici podací překládáno, že bylo dráze k dopravě předáno »jako zboží cizozemské« ve vagoně uzavřeném dvěma soukromými zámky a to v tomtéž vagoně, v němž z ciziny došlo. V základě tom zjistil soud, že dráha, s níž smlouva nákladní byla ujednána, odesílateli vůz k disposici nedala, nýbrž on sám určil dráze, aby mu dopravila zásilku ve voze, který jí označil a symbolicky k dopravě předal. Okolnost, že vagon měl býti dále odeslán bez překládání zboží v něm jsoucího, musí se vykládati tak, jako by odesílatel sám nakládal. Tím však, že odesílatel odevzdal dráze zboží k dopravě ve vagoně již naložené, vagon sám uzamčený, odňal dráze možnost prohlédnouti vagon zevnitř a vzal na sebe veškeré nebezpečí s nakládáním spojené a bylo proto jeho povinností, by při tom použil péče řádného obchodníka (čl. 282 obch. zák. a § 1297 obč. zák.). Bylo proto předem povinností odesílatelovou, by vagon důkladně a pozorně prohlédl, zda k účelu, k němuž měl sloužiti, jest úplně způsobilý. Dle čl. 25 instr. čís. 2. pro manipulační službu železniční při dopravě zboží díl 2. bod 3 předepisuje se, že při nakládání odesílatelem má tento dbáti všech ustanovení v čl. 23 obsažených. Čl. 23 bod 4. pod n), pak bod 10 (1, 3) předepisuje, jak si je počínati, aby zboží naložené chráněno bylo před mokrem, a zejména stanoví bod 10 (1) v poznámce, že vozy mají se před naložením prohlédnouti a to tak, že se vstoupí do vozu, ten se uzavře i všechny otvory v něm a pak se pozoruje zevnitř, zda snad se skulinami nesvítí, aby tudy snad mokro nevniklo. Bod 10 (3) pak předepisuje, že zjištěné vady vozu mají se před naložením zboží odstraniti. Stanice podací Podmoklí nedala odesílateli vůbec vozu k disposici, tedy v tomto případě ustanovení čl. 25 (5) cit. instr. tu vůbec místa nemá. Z toho však plyne důsledek, že ten, kdo nakládá, je povinen věnovati vozu větší pozornost při prohlídce ohledně jeho způsobilosti než dráha, poněvadž, vykonávaje přesně tuto svou povinnost, má nakládající možnost vady vozu zjistiti a dráhu na ně upozorniti a žádati nápravu po případě dodání jiného vozu (§ 63 (5) žel. dopr. ř.). Teprve pak, kdyby dráha se zdráhala vady buď napraviti anebo jiný vhodný vůz dáti, mohlo by se o jejím zavinění mluviti. Že by tomu bylo tak v tomto případě, není ani tvrzeno, tím méně prokázáno. Důsledkem toho neměla dráha o tom, že vůz je vadný, žádné vědomosti, neměla žádné pohnutky na něm nějaké opatření činiti a to tím více, když vůz byl jí pouze symbolicky předán s nákladem k dopravě a to uzamčený. Dráha z toho tedy vším právem předpokládati musela, že vůz jest úplně bezvadný, k dopravě zboží úplně způsobilý. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomocí, ve věci dále jednal a ji rozhodl. Důvody: Dle náhledu soudu odvolacího třeba rozlišovati převzetí vagonu jako takového a zboží v něm uloženého. Jak výpovědí svědka Jana S-a zjištěno, převzal on přímo vagon pro dráhu k dopravě, podrobiv jej prohlídce. Nemůže tudíž býti řeči o symbolickém převzetí vagonu. Jinak se to má ovšem se zbožím, které dráha v Podmoklí ani nepřepočetla, ani nepřevážila. Převzetí zboží stalo se tedy symbolicky. Dle § 84 žel. dopr. ř. ručí dráha za škodu, již zboží utrpělo za dopravy, t. j. od přijetí jeho k dopravě až do odevzdání příjemci. Jest tudíž v prvé řadě zjistiti, zda promočení pytlů stalo se za dopravy z Podmoklí do Prahy, jak tvrdí strana žalující. Ježto stanice Podmoklí převzala zboží k dopravě symbolicky, bylo na žalobci, by prokázal, že zboží bylo neporušeno, když dráze v Podmoklí k dopravě bylo odevzdáno. Žalobce dovozuje, že tomu skutečně tak bylo, z výsledků celní revise, jež prý před převzetím vagonu drahou byla v Podmoklí předsevzata. Poněvadž soud prvé stolice oproti popřenému tvrzení strany žalující byl toho názoru, že § 27 mezinár. žel. dopr. ř. a § 100 žel. dopr. ř. v tomto případě místa nemá, ježto jde o novou, zcela samostatnou smlouvu dopravní, kterýžto náhled sdílí i soud odvolací, jest okolnost, v jakém stavu dráha zboží k dopravě převzala, rozhodnou a měl býti žalobce vyzván (§ 182 c. ř. s.), aby nabídl důkaz o okolnosti, že pytle při odevzdání zásilky stanici Podmoklí byly neporušené, jmenovitě aby prokázal, že zásilka v Podmoklí byla vyclena, že se tak stalo před odevzdáním její dráze k další dopravě a že při celní prohlídce pytle ještě poškozeny nebyly a v tomto stavu dráze k další dopravě byly předány. Výpověď svědka Jana S-a v tom směru jest neúplná, neboť svědek jen zcela všeobecně udal, že celní revise koná se před odevzdáním vozu československé dráze nikoliv však, že tomu tak bylo i v tomto případě. Prokázal-li by žalobce, že zásilka byla při odevzdání československé dráze k dopravě neporušená, přišla by teprve v úvahu druhá rozhodná okolnost, byl-li vůz, v němž pytle s rýží byly uloženy, při jeho převzetí drahou úplně v pořádku, či měl-li již poruchy v soupisu skutkové podstaty vyznačené. Vycházeje z mylného předpokladu, že vagon byl drahou v Podmoklí převzat symbolicky, dospěl prvý soudce k úsudku, že dráha neměla o tom vědomosti, že vůz jest vadný a že neměla tudíž pohnutky, by nějaké opatření učinila. Soud odvolací má však za to, že bylo povinností dráhy, aby vůz, který zřízencem svým převzala, náležitě prohlédla, je-li k další dopravě způsobilý. K tomu nepochybně náleží i prohlídka střechy. Skladištní mistr Jan S. — jak výpovědí jeho zjištěno — podrobil také vůz při jeho převzetí prohlídce, opomenul však prohlédnouti střechu. Nebylo tedy vůbec zjištěno, zda střecha vozu byla vadná již při jeho převzetí drahou v Podmoklí, či stalo-li se poškození teprve za dopravy z Podmoklí do Prahy. A přece jest okolnost tato závažnou, neboť, byl-li vagon vadným již před jeho převzetím československou státní drahou a byly-li vady tyto zevně patrny, a připustila-li ho dráha k další dopravě, zodpovídala by za všecky další následky této vady, tudíž i za promočení zboží během dopravy nastalé.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by pomina zrušovací důvod, ve věci dále jednal a rozhodl.
Důvody:
Odesílatel tím, že v Podmoklí sám prohlášením v nákladním listu ze dne 21. srpna 1921 žádal, aby vůz se sto pytly rýže, uzavřený dvěma soukromými zámky, dále zaslán byl, vzal na sebe povinnost naložení zboží sám provésti, aniž by mu dráha nějaký vůz k tomu byla poskytla. Tím převzal odesílatel jakožto samonakladatel i všechno nebezpečí, s vlastním nakládáním spojené, a měl si tedy počínati s péčí řádného obchodníka. Kdyby mu byla dráha sama vůz poskytla, bylo by bývalo jeho povinností, by si vůz prohlédl a zjistil, zda rýže za stavu, v jakém vůz shledal, jest dostatečně opatřena proti škodlivým vlivům deštivého počasí a kdyby tomu nebylo tak, měl by se pak býval obrátiti na dráhu se žádostí za poskytnutí jiného vozu, § 63 (5) žel. dopr. ř., tím spíše měl si tudíž vůz prohlédnouti, když mu odesílací stanicí vybírán nebyl, nýbrž určitý jím samým označený, z Německa došlý vůz k jeho přání poukázán. Žalující nemůže žádati na dráze, by jeho zboží věnovala větší péči než on sám. Dráze bylo by lze jen tehdy nějakou vinu na poškození zboží přičítati kdyby byla přes to, že o to odesílatel žádal, ničeho nepodnikla k odstranění vady vozu, nebo se zdráhala poskytnouti mu jiný vůz. Odesílatel nejenom vozu žádných vad nevytýkal, nýbrž přímo za jeho použití žádal, odevzdav dráze nákladní list s označením německého původu vozu a shora uvedenou poznámkou. Vzhledem k tomu nebylo na dráze, by zjišťovala stav vozu a zboží, odesílatelem samotným nijak nevytýkaný, a, poněvadž povinnosti té neměla, nemusí býti dokazováno, v jakém stavu obé převzala, kdy poškození nastalo a jakého bylo rázu. Je tedy doplnění jednání ve směru tom nařízené zbytečným, výsledky jeho, ať by byly jakékoliv, by na stavu věci ničeho neměnily vzhledem k tomu, co ustanovuje § 86 (1) čís. 3 žel. dopr. ř.

Citace:

č. 1644. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 441-444.