NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1252.

Ustanovením testamentu, že »zemře-li zůstavitelova dcera bez přímých právních dědiců, připadne pozůstalost zůstavitelovým sourozencům nebo jejich dědicům«, zřízena sice substituce ve prospěch sourozenců zůstavitelových, nikoli však ve prospěch přímých dědiců jeho dcery.
(Rozh. ze dne 19. října 1921, R I 1260/21.)
Poslední vůlí ze dne 18. listopadu 1920 odkázal zůstavitel veškeré své jmění z polovice manželce Marii P-ové, a z polovice dceři téhož jména a ustanovil mimo jiné, že kdyby jeho dcera jeho manželku smrtí předešla, aniž by zanechala po sobě právních dědiců, připadne její polovice matce (odst. 2), dále, že tato musí odevzdati dceři dědictví jí připadlé, pokud to stav jmění dovoluje, nezkrácené (odst. 3) a konečně že v případě, že by obě držitelky pozůstalosti zemřely, a dcera jeho přímých právních dědiců nezanechala, připadne celá pozůstalost jeho sourozencům, blíže vyjmenovaným, nebo jejich právním dědicům (odst. 4). Pozůstalostní soud ustanovil po rozumu § 612 obč. zák. a § 2 čís. 4 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. opatrovníka dosud nenarozenému potomstvu Marie P-ové mladší, vycházeje z právního názoru, že zůstavitel zřídil v uvedené poslední vůli substituci ve prospěch dosud nenarozeného potomstva své dcery Marie P-ové. Rekursní soud usnesení prvého soudu zrušil. Důvody: Podstata substituce záleží v tom, že zůstavitel povolává k dědictví dědice náhradního pro případ, že dědic, původně ustanovený, dědictví nastoupiti nemůže nebo nechce (obecná substituce dle § 604 obč. zák.) anebo že ustanoví někoho za dědice s příkazem, aby po své smrti nebo v jiných určitých případech odevzdal pozůstalost osobě jiné jako dědici náhradnímu (fideikomisární substituce dle § 608 obč. zák.). Pojem substituce — ať obecné či fideikomisární — jako zařízení výjimečného, jež osobu dědice v právu volného rozhodování a nakládání se zůstaveným jí majetkem omezuje, přináší s sebou, že musí býti výslovně nařízena; výjimku činí zákon jen v případě § 610 obč. zák., ač výjimka ta je jen zdánlivou, poněvadž i zákaz, učiniti poslední pořízení o pozůstalosti, který prohlašuje zákon za fideikomisární substituci, se nemůže státi samozřejmě mlčky. Právní povaha substituce přináší dále s sebou, že v případě po- chybném musí býti vykládána ve prospěch dědice, totiž tak, aby byl tento v právu volného nakládání s dědictvím co nejméně omezen (§ 614 obč. zák.). Poslední vůle, kterou zůstavitel pořídil o svém majetku, je úplně jasná a její obsah nezavdává nejmenší příčiny k pochybnostem. Zůstavitel ustanovil totiž za dědice rovným dílem svou dceru a svou manželku a nařídil, že, kdyby dcera zemřela před matkou, nezanechavši dědiců, podědí ji tato matka, dále, že jmění, jež odkázal své manželce, musí býti zachováno, pokud možno, ve stavu neztenčeném jeho dceři, a konečně, že, kdyby obě zemřely a »dcera přímých právních dědiců nezanechala«, má připadnouti dědictví jeho sourozencům nebo jich právním dědicům. Tím nařídil zůstavitel celkem tři substituce, z nichž poslední vzhledem k tomu, co svrchu uvedeno, nepřipouští jiný výklad než ten, že sourozenci zůstavitelovi, po případě jich dědici mají býti povoláni k dědictví jen v nejzazším případě; totiž jen tehdy, nebude-li na živu ani manželka ani dcera zůstavitelova ani nikdo z dědiců této, rozhodně nelze však substituci tu vykládati v ten rozum, že má býti dcera zůstavitelova omezena ve volném nakládání se jměním zděděným ve prospěch svých dětí. Pro takovýto výklad neskýtá znění poslední vůle zůstavitelovy nejmenšího základu. Nebyla-li však zůstavitelem nařízena substituce ve prospěch potomstva zůstavitelovy dcery, pak nebylo důvodu, aby prvý soudce pro toto potomstvo zřizoval po rozumu ustanovení § 274 obč. zák., §§ 27 a 77, odstavec třetí cís. pat. z 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. opatrovníka.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
V celé závěti zůstavitele ze dne 2. března 1919 jest obsaženo jen dvojí ustanovení, jež by se na potomstvo zůstavitelovy dcery Maric P-ové vztahovati dalo a to: v odst. 2. toho znění, že, kdyby dcera jeho Marie P-ová manželku jeho smrtí předešla, aniž by zanechala po sobě právních dědiců, připadne její polovice její matce Marii P-оvé, a v odst. 4. toho znění, že kdyby obě držitelky pozůstalosti jeho (roz. obě dědičky Marie P-ová vdova a Marie P-ová dcera) zemřely a dcera jeho přímých právních dědiců nezanechala, připadne celá pozůstalost jeho (zustavitelovým) sourozencům a jich právním dědicům, již se v dalším jmenují. Avšak v žádném z těchto ustanovení nelze shledati ani nejmenší stopy nějaké substituce neb i jen jakéhokoli jiného pořízení ve prospěch zmíněných »právních dědiců« nebo »přímých právních dědiců dcery zůstavitelovy Marie P-ové, a tedy také ne ve prospěch jejího potomstva. Neboť naopak se tam ustanovuje substituce ve prospěch matkу její (vdovy zůstavitelovy odst. 2), pokud se týče ve prospěch sourozenců zůstavitelových (odst. 4) ve smyslu § 608 obč. zák. a možné úmrtí dceřino bez právních dědiců pokud se týče »přímých právních dědiců« se tam uvádí jen jako případ, v kterém substituce ta nastati má, takže, zemřela-li by dcera se zanecháním takových dědiců, substituce ta nastati nemá a dcera, umírajíc za zanechání takových dědiců pokud se týče pro případ úmrtí se zanecháním jich může volně dědictvím po otci pořizovati. Že by zůstavitel byl ji chtěl omeziti v pořizování tom anebo vůbec v nakládání zděděným majetkem také v zájmu jejích právních pokud se týče přímých právních dědiců, neplyne z ustanovení těch nikterak, a kdyby tedy substituce ve prospěch matky a sourozenců zůstavitelových jakož i právních dědiců těchto odpadla, na př. platným vzdáním se, mohla by zděděným majetkem i mezi živými i na případ smrti volně nakládati, bez ohledu na tyto právní pokud se týče přímé právní dědice své, tedy i bez ohledu na své potomstvo, vyjímaje ovšem, pokud, nehledě k závěti otcově, zákon sám jí v tom meze klade. Také z odstavce 5., v němž zůstavitel vylučuje příbuzenstvo manželky své z veškerého vlivu na dceru a její majetek, a z odstavce 6, v němž dceři ukládá, aby po dosažení plnoletosti neb po provdání se jmění své v manželství sama spravovala a příjmu z něho po případě na výdaje společné domácnosti užívala, neplyne docela nic ve prospěch jejího nenarozeného potomstva, nýbrž leda v neprospěch příbuzenstva manželky zůstavitelovy (odst. 5) a v neprospěch budoucího muže dceřina (odst. 6).

Citace:

č. 1743. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 603-605.