Čís. 4819.


Kupec jednotlivec není sice povinen, by к zápisu do rejstříku opověděl i předmět podniku. Učiní-li tak přece, není sice proti tomu závady, ale označeni předmětu podniku musí pak i v tomto případě býti pravdivým.
Podnik lze zapsati do obchodního rejstříku jako »bankovní závod« jen, provozuje-li všechny bankovní obchody a platí-li přiměřeně vysokou výdělkovou daň.

(Rozh. ze dne 18. března 1925, R I 204/25).
Rejstříkový soud zamítl opověď veřejné obchodní společností, by jako předmět podniku byl zapsán: »bankovní závod«. Důvody: Správní komise pro obch. a živnost, komoru v Praze se vyjádřila po opětně provedeném šetření a na základě usnesení své obchodní sekce, že podnik opovídatelky nelze považovati za závod bankovní. Výdělková daň podniku 5000 Kč zdaleka nedosahuje daňové meze bankovních závodů, činící asi 30, 70, 110 tisíc a výše Kč. Živnostenský list, dle něhož opověď firmy, že bude provozovati obchod bankovní, byla vzata na vědomí, jest pouze dokladem, že firma jest oprávněna tento obchod provozovati, nikoliv však, že jej také skutečně provozuje. Uvádí-li se, že o povolení k obchodu valutami a devisami může stěžovatel žádati jen tenkráte, prokáže-li, že jeho podnik je zapsán jako bankovní závod, jest jeho věcí, by to prokázal. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil, poukázav k důvodům prvého soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Proti usnesení rekursního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení prvého soudu, jest v řízení nesporném dle §u 16 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. přípustným dovolací rekurs jen tehdy, je-li usnesení to buď ve zřejmém rozporu se zákonem nebo se spisy, nebo zmatečným. Těchto podmínek v tomto případě není a stačí proto poukázati k důvodům rozhodnutí obou nižších stolic, k nimž se vzhledem k důvodům dovolacího rekursu dodává ještě toto: Rejstříkový soud odepřel zápis změny dosavadního označení stěžovatelova podniku na »bankovní závod« proto, poněvadž dle dobrozdání obchodní a živnostenské komory podnik jednak neprovozuje všech obchodů, spadajících pod označení »bankovní závod«, jednak výdělková daň, vyměřená z něho částkou asi 5000 Kč, z daleka nedosahuje daňové meze bankovních závodů, takže by nové označení podniku nebylo pravdivým. Již dle obecné mluvy poukazuje označení »bankovní závod« k podniku velkého rozsahu a bylo by klamáním obecenstva, kdyby se tohoto názvu mělo dostati vyznačením v obchodním rejstříku podnikům, které nejsou s to, splniti všecky příkazy, jichž provedením se bankovní závod zpravidla pověřuje, jmenovitě podnikům, na jichž omezený rozsah provozu možno usouditi již z poměrně nízké výdělkové daně, jim vyměřené. Dobrozdání obchodní a živnostenské komory padá tím více na váhu, že přes opětné šetření i po stížnosti stěžovatelčině ničeho na něm nemohla změniti. Okolnost, že povolení ministerstva financí k provozování obchodu devisami a valutami jest vázáno na zápis podniku do obchodního rejstříku jako »bankovní závod«, není sama sebou rozhodnou, když celkový provoz toho času označení toho neopodstatňuje. Ostatně bylo by věcí rekurentovou, by své tvrzení náležitě doložil. Kdyby i bylo správným, že rozsah podniku jest nyní větším, než pouhé komisionářství, není tím ještě odůvodněno označení jeho jako závod bankovní. Jest sice pravda, že není předpisů,donucujících kupce jednotlivce, by opověděl k zápisu do obchodního rejstříku také předmět podniku, že to zejména nenařizuje zákon obchodní (čl. 12 obch. zák.). Než zkušenost ukázala, že jest vyznačení předmětu podniku v obchodním rejstříku nejen v zájmu toho, jehož firma má býti zapsána, nýbrž i veřejnosti, jmenovitě, že se tím přispěje k bezpečné identifikaci zapsané firmy. Proto doporučuje nařízení ministerstva spravedlnosti v souhlasu s ministerstvem obchodu ze dne 10. prosince 1901, čís. 40 věstníku min. spr. soudům, aby přijímaly a v obchodním rejstříku provedly také zápisy opovědí předmětu podniku, a zavádí nařízení ministerstva spravedlnosti v souhlasu s ministerstvem obchodu ze dne 26. dubna 1906, čís. 89 ř. zák. za tím účelem v obchodním rejstříku odd. A zvláštní sloupec. Dožaduje-li se tedy strana sama zápisu předmětu podniku do obchodního rejstříku, musí i tato opověď býti pravdivou a nevyhovovalo by ani všeobecnému účelu obchodního rejstříku ani záměru onoho nařízení, kdyby směl býti vykonán zápis předmětu podniku prostě dle udání žadatelova bez ohledu na to, zda jest pravdivým čili nic. Musí proto býti soudům zůstaveno, by i v tomto směru konaly potřebná šetření nebo žádaly vhodné doklady a dle jejich výsledků po případě zápis odepřely.

Citace:
č. 4819. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 556-558.