NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3695.

Do usnesení jest oprávněn stěžovati si i ten, kdo jeho doručení nepřijal.
Nárok proti manželce, by se navrátila do společné domácnosti, jest uplatňovati pořadem práva. Totéž platí o nároku manžela proti manželce na vydání dítěte.
Dle §u 382 čís. 8 ex. ř. lze se domáhati přijetí do společné domácnosti jen, jde-li o manžela ze společné domácnosti vypuzeného, nikoliv však návratu manželky, jež, porušivši povinnosti §u 92 a 93 obč. zák., sama společnou domácnost opustila.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1924, R II 60/24.)
K návrhu manžela nařídil soud prvé stolice manželce, by k zajištění manželova nároku na její návrat i s dítětem se ihned i s dítětem vrátila do manželovy společné domácností. Rekursní soud zrušil napadené usnesení. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Po stránce formální jest sice správným, že manželka dne 29. listopadu 1923 usnesení okresního soudu Nc I 773/23/1 nepřijala, přes to však 6. prosince 1923 proti tomuto usnesení svým vykázaným právním zástupcem stížnost podala. Poněvadž beze sporu manželce právo stížnosti proti usnesení okresního soudu příslušelo a svým vykázaným právním zástupcem, i když přijetí usnesení odepřela, v čas práva toho použila, nelze tvrditi, že stížnost ta jest následkem nedoručení onoho usnesení předčasná, neboť nerozhoduje, jak manželka o obsahu jí nepřijatého usnesení okresního soudu, jehož doručení vzdáti se mohla, se dozvěděla. Stačí proto, že stížnost proti tomuto usnesení v čas, t. j. tak, jako by jí skutečně dne 29. listopadu 1923 bylo doručeno, podala. Soud rekursní proto právem stížnost manželky podrobil věcnému rozhodnutí a dovolací rekurs v tomto směru není důvodným. Ve věci samé sluší návrh stěžovatele, by jeho manželka byla přinucena do jeho domácnosti se vrátiti, posuzovati s hlediska §§ 92 a 93 obč. zák., jak soud rekursní v napadeném usnesení uvedl. Nárok tento však jedině řízením sporným může býti projednán a rozhodnut, neboť jde zde o sporné otázky na poměrech mezi manžely, spočívající na majetkovém rázu, jaké § 50 čís. 3 j. n. má na mysli (bližší viz v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. března 1922, R I 295/22, uveřejněné ve sbírce Dr. Vážný pod čís. 1546). Názor soudu rekursního, že jde zde o věc mimospornou, není správným. Sluší proto přes to, že v napadeném rozhodnutí soudu rekursního usnesení soudu prvé stolice bylo zrušeno, rozhodnutí soudu rekursního podrobiti věcnému přezkoumání tak, jakoby usnesení soudu prvé stolice jím pouze bylo bývalo změněno. Otázkou jest, zda ku zajištění nároku navrhovatele na návrat manželky do jeho domácnosti, možným jest prozatímní opatření ve smyslu §u 382 čís. 8 ex. ř. Ustanovení poslední věty §u 382 čís. 8 ex. ř., že cestou prozatímního opatření domáhati se lze přijetí do společné domácnosti, vztahuje se patrně jen na manžela ze společné domácnosti vypuzeného, nevztahuje se však na manželku, která porušením povinnosti, v §§ 92 a 93 obč. zák. stanovené společnou domácnost sama opustila, a manželem k návratu do společné domácnosti sporem donucena býti má. Jest proto názor stěžovatelův, že předpis §u 382 čís. 8 poslední věta ex. ř. také v tomto případě přiléhá a prozatímní opatření připouští, nesprávným. Však i kdyby tomu tak nebylo a možnost povolení prozatímního opatření ku zajištění nároků §§ 92 a 93 obč. zák. i při návratu manželky se připustila, nebylo by lze rekursu vyhověti a usnesení soudu prvé stolice obnoviti, poněvadž není osvědčeno ohrožení uplatňovaného nároku ve smyslu §u 381 ex. ř., ježto, navrhovatel sám domáhá se rozluky manželství. Pokud jde o navrácení, správně vydání dítěte, patří i tento nárok navrhovatele na pořad práva, poněvadž také zde jde o pouhé okolnosti, spočívající na poměru mezi manžely a otec proti matce, vydáni dítěte odpírající, svůj nárok sporem uplatniti musí (bližší viz ve svrchu uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. března 1922, R I 295/22).

Citace:

č. 3695. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 506-507.