Čís. 16507.

Domovník (zák. č. 82/1920 Sb. z, a n.) se může po skončení domovnického poměru účinně vzdáti nároku na vrácení toho, co zaplatil za domovnický byt, nebo jinak se o svém nároku dohodnouti s majitelem domu.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1937, Rv I 2096/36.) Žalobce, který konal v domě žalovaného stavebního a bytového družstva smluvené domovnické práce, se na žalovaném, majiteli domu domáhá žalobou vrácení 2200 Kč přísl., jež zaplatil v době od 1. ledna 1932 až do konce října 1933, kdy se domovnický poměr skončil. Proti žalobě namítlo žalované družstvo mimo jiné, že žalobce dne 23. listopadu přijal 800 Kč na vyrovnání všech nároků, které mu proti žalovanému přísluší z jakéhokoliv právního důvodu. Soud prvé stolice zamítl žalobu. Odvolací soud uznal podle žaloby, vycházeje z názoru, že narovnání ze dne 24. listopadu 1933 je neplatné pro nicotnost původní smlouvy o placení nájemného.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Není sporu o tom., že žalobce dne 24. listopadu 1933 ujednal se žalovaným. družstvem dohadu, podle níž přijal na vyrovnání (úpravu) všech požadavků ze svého poměru k žalovanému družstvu za dobu svého působení v jeho domech, t. j. od 1. ledna 1932 do 30. listopadu 1933 částku 800 Kč, pokud se týká po odečtení dluhu na nájemném 300 Kč, ve zbytku 500 Kč a prohlásil, že přijetími této částky jsou jeho nároky proti žalovanému »úplně a navždy« vyrovnány.
Podle zákona č. 82/1920 Sb. z. a n. má domovník, kterým byl prý žalobce podle žalobních údajů, nárok na bezplatný byt domovnický (§ 8) uved. zák. a toto právo nemůže ani ujednáními býti vyloučeno nebo omezeno (§ 15 dotč. zák.). Jestliže tudíž byl žalobce domovníkem v domě žalovaného družstva a družstvo s ním sjednalo, že zaplatí za byt mu poskytovaný nájemné 200 Kč měsíčně, byla by tato smlouva nicotná podle § 879 obč. zák. a žalobce mohl se domáhati na žalované firmě vrácení toho, co splnil z této smlouvy (§ 1431 obč. zák.). Tím však není ještě řečeno, že domovníku po ukončení domovnického poměru nelze sjednati dohodu o nároku na vrácení toho, co plnil mylně jako nedluh. Nemůže se ovšem vzdáti nároku na bezplatný byt při dojednání domovnického poměru a za jeho trvání, ale to jen proto, poněvadž je chráněn zákonem, aby nebyl vykořisťován zaměstnavatelem, a že je pokládán za osobu hospodářsky slabší, na zaměstnavateli závislou, a proto za osobu potřebující ochrany zákona. Ukončením tohoto poměru, které v souzeném případě nesporně nastalo, zanikají však dotčené důvody a vzešel-li domovníkovi nárok na vrácení určité peněžité částky, jest uvedený nárok jako každý jiný soukromoprávní nárok ve volné disposici a domovník může se ho vzdáti nebo se o něm jinak dohodnouti. Mylně pokládá tudíž odvolací) soud hořejší dohodu žalobce se žalovaným družstvem za nicotnou a neplatnou. Naopak nastala dotčenou dohodou novace žalobcových nároků proti žalovanému družstvu a původní nárok na vrácení zažalované částky jíž není po právu. Žaloba není tudíž odůvodněna již z tohoto důvodu, pročež bylo dovolání vyhověno a obnoven rozsudek prvého soudu.

Citace:

č. 16507. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 619-620.