Čís. 5120.

V nesporném řízení jest plnou moc prokázati písemně. Nestalo-li se tak a uzavřel-li manžel v pozůstalostním řízení smír za manželku, nevykázav se plnou mocí, jest v řízení pozůstalostním pokračovati bez ohledu na smír. Poukázání na pořad práva dle §u 2 čís. 7 nesp. říz. nemá tu místa.
(Rozh. ze dne 16. června 1925. R I 515/25.) V pozůstalostním řízení byla uzavřena dědická dohoda, při níž dědičku Bertu W-ovou zastupoval její manžel Edvin W. Tvrdíc, že manžel neměl od ní plné moci k uzavření smíru, žádala Berta W-ová na pozůstalostním soudě, by bylo v pozůstalostním řízení pokračováno a ustanoven nový rok k projednání pozůstalosti. Pozůstalostní soud poukázal Bertu W-ovou na pořad práva, rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by v projednání pozůstalosti pokračoval. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dědička Berta W-ová uplatňuje nezávaznost dědického smíru proto, že byl ujednán jejím manželem Edvinem W-em jejím jménem, ačkoli k takovému právnímu úkonu dostačující plné moci neměl (§ 1008 obč. zák.) a žádá proto, by pozůstalost projednána byla bez ohledu na tento smír. Skutečností jest, že plná moc ze dne 11. listopadu 1924 zmocnění k uzavření smíru neobsahuje. Soudce prvý, pokud se týče soudní komisař, nezkoumaje plné moci Edvína W-a, prohřešil se proti příkazu §u 2 čís. 3 pokud se týče čís. 4 nesporného patentu, dle nichž měl ji přesně zkoumati, a ukázala-li se nedostatečnou, Bertu W-ovou samu slyšeti (leda že by potřebná plná moc dodatečně předložena byla), čehož však neučinil a tímto opomenutím zavinil, že smír jest dle stavu spisů pro Bertu W-ovou nezávazným (§§ 1008, 1017 obč. zák.), pročež právem Berta W-ová žádala, by se pozůstalost bez ohledu na toto porovnání podle řádu práva projednala, a právem rekursní soud usnesení prvého soudce tento návrh zamítající zrušil a projednání pozůstalosti nařídil, neboť opravné prostředky jsou dány právě k tomu, by chyba prvním soudcem učiněná byla napravena. Tvrdí-li odpůrce, že Berta W-ová smír dodatečně mimosoudně schválila (§ 1016 obč. zák.), nemůže se nesporný soudce právě vzhledem k předpisu §u 2 čís. 3 a 4 nesp. říz., který mu ukládá, by s plnomocníkem jednal jen na základě plné moci a to písemné (arg. slova »u spisů podržeti« a § 8 nesp. říz.) a jen v rámci pravomoci jí plnomocníku udělené, jinak že má obeslati k jednání stranu samu, otázkou tou zabývati, nýbrž musí to zůstaviti stěžovateli, by si uznání závaznosti smíru pořadem práva vymáhal a má stěžovatel dle §u 18 nesp. říz. právo domáhati se toho, by mu pořad práva vyhražen byl, není však příčiny řádné projednání pozůstalosti z důvodu tohoto tvrzeného dodatečného schválení zdržovati. Prvý soudce neměl, když plná moc neopravňovala k uzavření smíru, v smírné jednání a sepisování smíru vůbec se pouštěti, leda pod podmínkou, že plná moc k tomu opravňující bude v určité lhůtě předložena, nýbrž měl pozůstalost s plnomocníkem a druhou stranou dle řádu práva projednávati: Má-li však na opravný prostředek to, jak řečeno, uvedeno býti v ten stav, v jakém by to bylo, kdyby byl prvý soudce správně před se šel, vyplývá z toho, že tu není případu §u 2 čís. 7 nesp. říz., že tu tedy nejde o spornou otázku, bez jejíž vyřešení soudce pozůstalost projednati nemůže (jako na př. v případě §§ 125—127 nesp. říz., jenž je jen zvláštní případností §u 2 čís. 7) a proto projednání až do vyřešení její přerušiti musí, nýbrž že tu jde prostě právě jen o případ §u 18 nesp. říz., jehož ovšem soudce užije také jen tenkrát, shledá-li, že otázka může se jeviti rozhodnou, v daném případě tedy, že skutečnosti stěžovatelem tvrzené, že Berta W-ová se k jeho manželce vyjádřila, že je se smírem uzavřeným srozuměna, a že od 28. listopadu 1924 proti smíru ničeho nepodnikla, až návrhem ze dne 5. února 1925, o nějž jde — mohou zakládati schválení smíru, k čemuž doložiti dlužno, že prvý soudce, když se postavil na stanovisko §u 2 čís. 7 nesp. říz., měl závažnost tohoto tvrzení uvažovati už nyní, neboť nerozhodné otázky na pořad práva vůbec odkazovati nelze.

Citace:

Čís. 5120. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 51-53.