Čís. 6797.

Úmluva mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, podle níž zaměstnanec (závodvedoucí) přejímá zodpovědnost za veškeré škody, které by vzešly zaměstnavateli jeho disposicemi jakéhokoliv druhu, zavazuje, vztahujíc se pouze na škody zaviněné, k náhradě škody. Na základě takové úmluvy uzavřená další úmluva, že zaměstnavatel jest oprávněn činiti srážky ze služného zaměstnancova, nepříčí se dobrým mravům.
(Rozh. ze dne 15. února 1927, Rv I 1068/26.)
Žalobce byl zaměstnancem žalovaného. Byv žalovaným ze služby propuštěn, domáhal se na něm zaplacení služebních požitků. Žalovaný namítl proti žalobnímu nároku vzájemné pohledávky na náhradu škody, ježto žalobce se služební smlouvou zavázal, že ručí za veškeré škody nesprávnými disposicemi žalovanému způsobené. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby a neuznal uplatňované pohledávky po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uvedl ku konci důvodů: Co se týče potvrzení ze dne 10. října 1921, jímž se žalobce zavázal žalovanému, že mu nahradí způsobené škody, vzal první soudce na základě výpovědí žalobce jako strany zjištěno, že žalobce prohlášení to podepsal z toho důvodu, že byl v peněžní tísni, a že bylo podepsání onoho závazku učiněno podmínkou vyplacení peníze žalovaným žalobci dlužného. Toto skutkové zjištění v odvolání napadeno nebylo a jest dle §u 498 c. ř. s. pro odvolací soud závazným. Ujednání takové však nejen jest protizákonné, neboť nárok žalobce na vyplacení služného byl pohledávkou splatnou a likvidní, kdežto nároky žalovaného proti žalobci na náhradu škody byly nezjištěné, nelikvidní a nesplatné, takže mezi pohledávkami takovými jest dle §u 1439 obč. zák. započtení nepřípustným, nýbrž ujednání to příčí se také dobrým mravům, jelikož by zaměstnance vydávalo úplně libovůli zaměstnavatele a ujednání to bylo uzavřeno žalobcem toliko následkem jeho peněžní tísně a jest proto dle §u 879 obč. zák. neplatné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) spatřuje dovolatel v tom, že písemné ujednání ze dne 7. července 1921 a ze dne 10. října 1921 bylo prohlášeno, pokud obsahuje závazek žalobcův nahra- — Čís. 6797 —
273
diti žalovanému, jako zaměstnavateli veškeru škodu, jež by vzešla tomuto činností žalobcovou v oboru jeho působnosti v závodě, za příčící se dobrým mravům a tudíž podle §u 879 obč. zák. za neplatné a prohlášení ze dne 10. října 1921 nad to vzhledem k tomu, že prý bylo žalobci před výplatou řečeno, že bez jeho podpisu mu služné nebude vyplaceno za vynucené a tudíž neplatné dle §§ů 870 a 875 obč. zák. Prvým prohlášením ze dne 7. července 1921 prohlásil zaměstnavatel (žalovaný) vůči žalobci, že ho ponechá v závodě i na dále jako závodvedoucího, že mu, počínajíc 1. červencem 1921, zvyšuje plat na 2.500 Kč měsíčně a přiznává mu mimo to i roční remuneraci ve výši měsíčního platu proti tomu, že odpadne jeho provise z obratu, kterou mu až do té doby poskytoval, že však ho činí úplně zodpovědným za veškeré škody, které by mu vzešly jeho disposicemi jakéhokoliv druhu, takže mu musí škody tím vzniklé nahraditi, a že doufá, že od nynějška zamezí zvýšenou pozorností škody jakéhokoliv druhu. Na znamení souhlasu podepsal žalobce prohlášení toto, a prohlášením ze dne 10. října 1921 projevil žalobce souhlas s tím, by mu jakékoliv srážky ve smyslu smlouvy byly odečteny ze služného. Z prvního prohlášení jest zřejmo, že se jím žalobce zavázal hraditi všecky škody, které by vznikly nedostatkem zvýšené pozornosti (tedy nedopatřením) při jeho disposicích, které v závodě učiní jako závod vedoucí, tedy škody jím zaviněné jako odborníkem (§ 1299 obč. zák.) a nelze vykládali úmluvu tu v tom smyslu, že ručiti chtěl za škody vzniklé vinou osob třetích nebo za škody nahodilé. V tom směru vykládá obsah smlouvy odvolací soud správně a dlužno jeho náhledu přisvědčiti. Výklad ten lze opříti o větu, že doufá (zaměstnavatel), že žalobce od nynějška svou zvýšenou pozorností veškerých škod se vyvaruje (§§ 1332, 1324 obč. zák.), že tudíž žalobce bude zodpověděn za nedostatek této zvýšené pozornosti, za nedopatření. Podle §u 1295 obč. zák., jest každý oprávněn požadovati náhradu škody, kterou mu pachatel svou vinou způsobil, ať se tak stalo porušením povinnosti smluvní, nebo bez ohledu na smlouvu. Když takto občanský zákon zavazuje pachatele k náhradě škody, kterou zavinil, lze zajisté i smlouvou týž závazek stanovití. Oba nižší soudy vyslovily právní názor, že smlouva ze dne 7. července 1921 příčí se dobrým mravům a jest podle §u 879 obč. zák. neplatnou jen potud, pokud by stanovila žalobcovo ručení za škody nahodilé neb škody jím nezaviněné. Vzhledem však k tomu, že smlouva ta má, jak shora dolíčeno, na mysli pouze škody zaviněné, netřeba se dále názorem tím obírati. Že si smlouvu tu v tomto směru vykládá i dovolatel, plyne z jeho vývodů, dle nichž uplatňuje, že za vyšší služné si mohl též vymíniti lepší výkon, zvláštní bedlivost a zvláštní výkonnost, k níž se žalobce hlásil (§ 1299 obč. zák.). Dle toho měl ručiti žalobce podle smlouvy za nedostatek této bedlivosti a nedostatek slíbené výkonnosti, nikoli však za škody jím nezaviněné, způsobené osobou třetí, neb vzniklé náhodou. Podle §u 1295 a násl. obč. zák. musí však ten, kdo o náhradu vzešlé mu škody žaluje, dokázati nejen škodu, nýbrž i odpůrcovo zavinění. V tom směru však učinily nižší soudy na základě důkazu znaleckého zjištění, že se žalovanému nezdařil důkaz zavinění žalobcova na škodě. Pokud jde o právní názor odvolacího soudu, že právní ujednání ze dne 10. října 1921 se příčilo
Civilní rozhodnutí IX. 18 — Čís. 6800 —
276
9. srpna 1925 byli dědicové, kteří se dovolávali dědického narovnání, přímo na pořad práva poukázáni a bylo pozůstalostní řízení až do právoplatného rozhodnutí sporu přerušeno. Jest tu tedy podklad pro žalobu určovací, neboť žalobce má zájem na brzkém určení právního poměru mezi dědici, a nemohlo žalováno býti o plnění, poněvadž pozůstalost dosud ani projednána, ani odevzdána nebyla. Vývody odvolatelky, že její prohlášení bylo by slibem darovacím, k jehož platnosti nedostává se formy notářského spisu, jsou mylné, poněvadž jedná se tu o zvláštní narovnání dědické po rozumu §§ 1380, 1381 a 1383 obč. zák. Pokud se týče tvrzení odvolatelky, že dne 7. prosince 1924 obsah závěti stranám znám nebyl a že nemohly platného narovnání dle §u 1383 obč. zák. uzavříti, stačí poukázati na správné a věci odpovídající důvody napadeného rozsudku, že strany obsah závěti znáti mohly.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §u 503 čís. 4 c. ř. s. není opodstatněn, neboť soud posoudil věc po stránce právní zcela správně. Při tom ovšem nutno vycházeti ze skutkového zjištění soudů nižších stolic, že strany uzavřely dne 7. prosince 1924 porovnání, tvrzené žalobcem, a že jim podstatný obsah posledního pořízení zůstavitelova již tehdy byl znám. Pokud dovolatelka brojí proti tomuto zjištění, napadajíc ocenění důkazů odvolacím soudem, nelze se zabývati dotyčnými jejími vývody, poněvadž ocenění důkazů nelze napadati žádným z důvodů dovolacích, výčetmo uvedených v §u 503 c. ř. s. Odvolací soud vystihl zcela správně, že dohodu dne 7. prosince 1924 dlužno považovati za narovnání ve smyslu §u 1380 násl. obč. zák., a nikoli za smlouvu darovací, a že tudíž nebylo potřebí k jeho platnosti spisu notářského. Neprávem se tedy dovolává žalovaná ustanovení §u 1383 obč. zák., že o obsahu posledního pořízení nelze učiniti před jeho vyhlášením narovnání. Jak lze seznati z Zeillerova komentáře mělo býti tímto zákonným předpisem zabráněno tomu, by účastníci porovnání o poslední vůli neznámého obsahu nebyli nějak zkráceni ve svých právech. Podle smyslu tohoto ustanovení nemůže tudíž býti dotčena platnost narovnání, byl-li obsah poslední vůle účastníkům znám, byť i tato ještě u soudu vyhlášena nebyla. Komentář Stubenrauchův, jehož se žalovaná dovolává, jest ovšem názoru opačného. Avšak jíž Winiwarter »Das österreichische Bürgerliche Recht« svazek 5 str. 49 zastává názor, že ve smyslu §u 1383 obč. zák. nemůže nedostatek soudního vyhlášení posledního pořízení býti na úkor platnosti narovnání, dozvěděli-li se účastníci o jeho obsahu způsobem jiným, a tento názor zastávají též Krainz § 148, Hasenöhrl »Obligationenrecht« II. str. 315 a Mayr »Bürgerliches Recht« I. str., 315. a i soud dovolací s ním souhlasí.

Citace:

Čís. 6797. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 300-302.