NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 966.

Lhůta, na kterou byla exekuce vyklizením odložena (nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n.), počíná se dnem, kdy doručeno usnesení, odklad povolující, nikoli teprve dnem pravomoci tohoto usnesení.
(Rozh. ze dne 8. března 1921, R II 102/21.)
Exekuce vnuceným vyklizením z bytu byla soudem exekučním dvakráte odložena. Poprvé stalo se tak usnesením ze dne 5. října 1920 (doručeno 11. října 1920), jež pak bylo nahraženo právoplatným usnesením ze dne 17. prosince 1920 (doručeno 21. prosince 1920), po druhé pak napadeným usnesením ze dne 10. ledna 1921 a to pokaždé na tři měsíce. V usnesení ze dne 10. ledna 1921 bylo vysloveno, že odklad končí dnem 21. června 1921. K rekursu vymáhajícího věřitele stanovil rekursní soud konec lhůty, na níž odklad povolen, dnem 12. dubna 1921. Důvody: Stěžovatelka napadá usnesení prvního soudu potud, že konečná lhůta odkladu exekuce byla stanovena dnem 21. června 1921 a nikoliv dnem 11. dubna 1921 a dovozuje v rekursu, že rekurs proti usnesení, kterým se povoluje odklad exekuce, nemá odkladného účinku. Tento názor stěžovatelky dlužno sdíleti, ježto dle ustanovení § 67 odstavec druhý ex. ř. má rekurs odkladný účinek jen v případech, v zákoně zvlášť poznačených, а k těmto případům rekurs proti usnesení, exekuci odkládajícímu, nepatří. První usnesení o povolení odkladu exekuce bylo povinnému doručeno dne 11. října 1920 a počala tedy tříměsíční lhůta k odkladu exekuce dle ustanovení § 125 c. ř. s. a § 78 ex. ř. běžeti dnem 12. října 1920 a skončila dnem 12. ledna 1921. Při dalším povolení odkladu exekuce na 3 měsíce (§ 1 odstavec druhý nař. ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n.) uplynula tedy lhůta dnem 12. dubna 1921.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení bylo správně odůvodněno a dlužno poukázati stěžovatele k jeho důvodům. Není správným názor stěžovatelův, dle kterého jest počítati odklad exekuce teprve ode dne doručení odkládacího usnesení ze dne 17. prosince 1920, t. j. ode dne 21. prosince 1920, a že tedy odklad končí se teprve dnem 21. června 1921. Vzhledem k ustanovení § 67 odstavec druhý ex. ř. bylo tříměsíční lhůtu odkládací počítati již od 11. srpna 1920, jak to dolíčeno v rekursním rozhodnutí; druhý odklad exekuce končí se tedy správně dnem 11. dubna 1921, nikoliv však dnem 12. dubna 1921, jak soud rekursní mylně za to má, nepřihlížeje k ustanovení §§ 124, 125 odstavec druhý с. ř. s. Ani s hlediska § 124 c. ř. s. není opodstatněn návrh rekursní, aby byla odkládací lhůta stanovena do 21. června 1921, jak to učinil soud exekuční. Opětný návrh na odklad exekuce jest úplně samostatný, neodvislý od předchozího návrhu, což vyplývá také z vysvětlivek ministerstva spravedlnosti čís. 2 k § 128 с. ř. s. Usnesení rekursního soudu ze dne 10. ledna 1921 povolující tříměsíční odklad exekuce končící dnem 21. června 1921 nestanoví, jakým způsobem počítá se povolená lhůta; v případě takovém jest dle § 124 c. ř. s. lhůtu počítati ode dne doručení dotyčného usnesení po způsobu § 125 odstavec druhý c. ř. s. Zmíněné usnesení bylo doručeno stěžovateli dne 12. ledna 1921 a proto končí povolený odklad správně zase 12. dubnem 1921.

Citace:

č. 966. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 212-213.