NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 6557.

Domáhali se neplatnosti vkladu podle §u 61 knih. zák. není oprávněn ten, kdo nabyl knihovního práva singulární posloupnosti v době, kdy byl již onen vklad patrným z pozemkové knihy.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1926, Rv 1 642/26.)
Na domě čp. 220, náležejícím tehdy vlastnicky Hedvice Z-ové, bylo vloženo zástavní právo pro pohledávky žalované záložny ze zápůjček v pořadí ze dne 28. června 1919 pro pohledávku 50000 Kč a v pořadí ze dne 27. prosince 1920 pro pohledávku 10000 Kč. Dne 26. Července 1921 bylo vlastnické právo к domu čp. 220 převedeno na žalobce na základě kupní smlouvy, podle níž žalobce převzal ony pohledávky žalované záložny na srážku z kupní ceny. Tvrdě, že Hedvika Z-ová v době uzavření zápůjček, pro něž byla zástavní práva vložena, byla nepříčetnou, domáhal se žalobce, by bylo uznáno právem, že pohledávky žalované záložny nejsou po právu a že žalovaná jest povinna dáti zástavní právo vymazati. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, N e jvyšším soudem z těchto
důvodů: Předeslati dlužno, že jde o žalobu na plnění; první věta prosby žalobní, jež má vnější formu žaloby určovací, jest jen úvodem k petitorní části žalobní prosby. Dovolatel, který podle knihovního stavu jest vlastníkem nemovitosti zatížené zástavními právy pro pohledávky žalované strany 50000 Kč s přísl. a do výše 10000 Kč s přísl., opírá nárok na výmaz těchto práv zástavních o to, že smlouvy, jimiž práva zástavní byla ujednána, jsou neplatný, ježto osobní dlužnice Hedvika Z-ová v čase ujednání smluv byla slabomyslnou. Jest se především obírati podstatou této žaloby. Jak již odvolací soud správně dovodil, žalobce sám popírá, že došlo k převzetí dluhu podle §u 1408 obč. zák., takže dovolatel sám vyloučil možnost, by soud obíral se otázkou, zda lze k nedostatku právní způsobilosti Hedviky Z-ové přihlížeti v rámci §u 1407 obč. zák. Žalobu, kterou dovolatel jako pouhý hypotekární dlužník a singulární nástupce Hedviky Z-ové podává, jest tedy posuzovati jako pouhou žalobu o výmaz podle §u 61 knih. zák. Ježto knihovní soudce, povoluje zápisy knihovní, zkoumá podmínky knihovního zápisu jen po stránce formální, nikoli též hmotné, jest v §u 61 knih. zák. dovoleno tomu, kdo míní, že jest vkladem zkrácen ve svém knihovním právu, by se sporem domáhal neplatnosti vkladu a obnovy dřívějšího knihovního stavu. Podmínkou žaloby o výmaz jest, že žalobce jest zkrácen ve svém knihovním právu. Ale zkrácen ve svém knihovním právu může býti jen ten, jehož knihovní právo již povolením a výkonem knihovního vkladu bylo porušeno, ale není takovou zkrácenou osobou ten, kdo knihovního práva nabyl singulární sukcessí v době, kdy již onen vklad byl z knihy pozemkové patrným. V tomto případě bylo pro žalobce vloženo právo vlastnické v pořadí ze dne 26. července 1921, kdežto vklad práva zástavního pro pohledávky žalované strany stal se dříve, pro pohledávku 50000 Kč s přísl. v pořadí ze dne 28. června 1919 a pro pohledávku do výše 10000 Kč s přísl. v pořadí ze dne 27. prosince 1920. Žalobce nabyl tudíž vlastnictví nemovitosti těmito právy zástavními již zatížené, a nebylo jeho právo knihovní vkladem těchto práv zástavních zkráceno. Již z tohoto důvodu nelze žalobě dovolatelově o výmaz řečených práv vyhověti. Žalobce dovolává se opačného názoru, který zastáván jest v Krainz-Ehrenzweigově systému rakouského občan, zákona díl 1/2. V tomto díle (vyd. 1923 str. 554) jest uvedeno, že majitel hypotéky může uplatniti okolnosti, které zamezily vznik pohledávky, jako nezpůsobilost osobního dlužníka k jednání, bázeň, omyl atd. Týž názor vyslovuje též Mayr-Harting (díl 1. str. 609). Názor Ehrenzweigův jest v souvislosti s jeho názorem vysloveným v témž díle na str. 257 v §u 223, ve kterémž §u jedná se o podstatě důvodu k nabytí vlastnického práva. V tomto §u spisovatel praví, že i singulární nástupce jest oprávněn k žalobě o výmaz, a poukazuje na souhlasný názor Burckhardův. Ale Burckhard ve třetím svazku svého systému (»Die einzelnen Privatrechtsverhältnisse«) na straně 328 v poznámce 39 pouze stručně praví, že k žalobě podle §u 61 knih. zák. není třeba, by knihovní právo bylo vloženo již v době zápisu napadeného práva, a prohlašuje za nesprávné rozhodnutí býv. nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 22. června 1880 Gl. U. čís. 8760 (pocházející z doby před zavedením odpůrčího zákona), v kterémžto rozhodnutí pozdějšímu hypotekárnímu věřiteli, tvrdícímu, že právo zástavní předchozího věřitele jest předstíráno, bylo odepřeno povolení poznámky podle §u 61 knih. zák., »ježto žalobce v čase vkladu ještě nebyl v držbě věcného práva, které prý bylo zkráceno napadeným vkladem.« Avšak týž názor, jako ono rozhodnutí čís. 8760 Gl. U., zastává Bartsch v komentáři ke knih. zákonu str. 624 a Exner v díle »Das österreichische Hypothekenrecht« str. 100, pozn. 4 a na téže zásadě spočívá i rozhodnutí býv. nejv. soudu ve Vídni čís. 5471 Gl. U. n. ř. (Nowackovy sbírky č. 1429). K tomuto názoru přikloňuje se tento Nejvyšší soud, ježto názor tento jest též ve shodě se zásadou veřejnosti v knihovním právu platící a odpovídá duchu a podstatě §u 61 kn. zák. Již z tohoto důvodu nelze dovolatelově žalobě o výmaz přiznati úspěchu, nehledíc ani k tomu, že dle tvrzení žalobce samotného byl by i vklad žalobcova práva vlastnického zatížen hmotně týmž nedostatkem jako vklad napadený a že žalované straně nebylo by lze upírati právo, by proti žalobě namítala tento hmotněprávní nedostatek podkladu žalobního nároku, což rovněž dovoženo v onom rozhodnutí býv. nejv. soudu ve Vídni čís. 5471 Gl. U. n. ř.

Citace:

č. 6557. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 782-784.