NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1475.

Přípustnost pořadu práva pro nárok na náhradu škody za použití pozemku ku stavbě železnice dříve, než pozemek byl vyvlastněn. Ustanovení § 13 min. nař. ze dne 14. září 1854, čís. 238 ř. zák., nevztahuje se k soukromoprávním nárokům na náhradu škody.
(Rozh. ze dne 7. února 1922, R II 31 22.)
Žalovaný měl koncesi ku stavbě a provozu železnice na žalobcově pozemku a počal na něm v roce 1914 stavěti, aniž by byl pozemek ten vyvlastnil. Po vypuknutí války žalovaný ve stavbě ustal. Žalobce domáhal se náhrady škody, ježto žalovaný stavěl na jeho pozemku, aniž si vymohl vyvlastnění, čímž mu byla způsobena škoda, any pozemky ležely po léta ladem a nevydaly užitku. Procesní soud prvé stolice rozhodl o žalobě věcně, odvolací soud zrušil napadený rozsudek i řízení mu předcházevší pro zmatečnost a odmítl žalobu. Důvody: V § 9 nařízení ze 14. září 1854, čís. 238 ř. zák. se stanoví, že koncesionář má se s majitelem pozemku v první řadě o náhradě za pozemek dohodnouti a kdyby se to nezdařilo, že má zažádati u místodržitelství o vydání vyvlastňovacího nálezu. V § 13 cit. nař. se pak stanoví, že veškeré záležitosti, které se vztahují na výkon ustanovení tohoto nařízení, jsou z pořadu práva vyloučeny a přikázány úřadům správním. Stavěl-li tedy žalovaný jako koncesionář na pozemku žalobcově, činil tak v mezích své koncese a může žalobce nároky z toho důvodu, že žalovaný stavbu v roce 1914 započal a dosud ji nedokončil a o vyvlastnění pozemku žalobcova nežádal, takže pozemek po léta ladem ležel a žalobci tím škoda povstala, uplatňovati jediné u úřadu správního ve smyslu citovaných právě ustanovení. Pořad práva je pro tyto nároky vyloučen a bylo proto odvolání uplatňujícímu zmatečnost ve smyslu § 477 čís. 6 c. ř. s. vyhověno a rozsudek, jakož i řízení, mu předcházevší ve smyslu ustanovení §§ 478 a 471 č. 5 c. ř. s. a § 473 c. ř. s. zrušiti a žalobu odmítnouti.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by, nehledě k domnělému důvodu zmatečnosti, odvolání vyřídil.
Důvody:
Rekursu žalobcovu nelze upříti oprávnění. Žaloba jest žalobou o náhradu škody, kterou si žalobce za žalovaným počítá z toho důvodu, že tento jako koncesionář dráhy začal na jeho pozemcích stavěti roku 1914 staniční budovu a jiné železniční stavby, aniž se postaral o vyvlastnění pozemků těch, takže pozemky po léta ladem ležeti musily a nevydaly užitku. Není sporu o tom, že, kdyby žalovaný se byl postaral o vyvlastňovací nález, byl by pořad práva pro žalobní nárok vyloučen (§ 30 zákona ze dne 18. února 1878 čís. 30 ř. zák.). Žalovaný zabral však ony pozemky roku 1914, nepostarav se dosud o jich vyvlastnění. Dle § 10 lit. b) min. nař. ze dne 14. září 1854, čís. 238 ř. zák., jest podnikatel dráhy povinen nahraditi veškeru škodu na majetku veřejném i soukromém, která byla způsobena stavbou dráhy. Dle výnosu ministerstva obchodu ze dne 28. června 1864, čís. 9400, jímž bylo ve známost uvedeno cís. rozhodnutí ze dne 26. června 1864, náležejí spory o náhradní nároky proti podnikatelstvu dráhy, uvedené v § 10 lit. b) citovaného min. nařízení, před řádné soudy. Ale i dle zásad všeobecných patří spory o náhradu škody, jako spory soukromoprávní, před řádné soudy, pokud výjimečnou normou nebyly přikázány na cestu správní, nebo na cestu řízení nesporného (§ 1338 obč. zák.). Výjimku takovou stanoví § 30 zákona ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák., pouze ohledně náhradních sporů, týkajících se pozemků ve prospěch dráhy již vyvlastněných. Tam, kde se vyvlastnění vůbec nestalo a ani zahájeno nebylo, jako v tomto případě, neplatí výjimečná norma § 30 citovaného zákona, nýbrž platí pravidlo, dle něhož spor takový, jako každý náhradní spor, patří na pořad práva (viz Pražák: Spory o příslušnost z roku 1883 díl II. str. 176 až 180). Ustanovení § 13 nařízení ministerstva ze dne 14. září 1854, čís. 238 ř. zák., o příslušnosti úřadů správních, týká se jenom takových opatření, které mají za účel přímé podporování stavby dráhy v zájmu veřejném, týká se předmětů, které dle všobecných zásad o příslušnosti podléhají úpravě úřady správními; nevztahuje se však na soukromoprávní nároky na náhradu škody, jichž uplatňování závisí na svobodné vůli poškozeného a tvoří tudíž záležitost neodvislou od provedení ustanovení zákona o žel. koncesích (rozhodnutí říšského soudu ze dne 20. října 1898, čís 342). Poněvadž jest nesporno, že žalovaný o vyvlastnění žalobcových pozemků dosud nezakročil, patří tato žaloba na řádný soud.

Citace:

č. 1475. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 134-136.