NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 6461.

Vrácení invalidního důchodu, jejž prý poškozenec neprávem vybíral, nemaje nároku na důchod pro vyšší svůj příjem z činnosti hospodářsky samostatné, nemůže se erár domáhati pořadem práva.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1926, R II 325/26.)
Žalobu eráru proti válečnému poškozenci o vrácení neprávem prý vybraného invalidního důchodu 3 672 Kč procesní soud prvé stolice k návrhu žalovaného rozsudkem pro zmeškání zamítl, ježto žalobce byl zastoupen pouze berním úředníkem, nikoliv finanční prokuraturou nebo advokátem. Rekursní soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud z podnětu dovolacího rekursu zrušil napadené usnesení i rozsudek prvého soudu a řízení mu předcházející a odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva.
Důvody:
Ačkoli se nižší soudy zabývaly jen otázkou, zda mohl úředník berního úřadu jako zmocněnec finanční prokuratury zastupovati stát při prvním roku u okresního soudu, nutno se na prvém místě z moci úřadu — Čís. 6461 —
1631
obírati otázkou, zda jest pro tento spor pořad práva přípustným, neboť, kdyby tomu tak nebylo, musil by podle §u 42 j. n. nejen soud první stolice v každém období řízení, nýbrž i soud vyšší stolice, k němuž věc přípustným opravným prostředkem došla, vysloviti zmatečnost řízení a odmítnouti žalobu. V tomto případě pořad práva skutečně přípustným není. Řádným soudům náleží podle §u 1 j. n. rozhodovati jen o právních poměrech, které jest posuzovati podle předpisů práva soukromého. Žalující erár domáhá se na žalovaném vrácení invalidního důchodu, jejž prý žalovaný za dobu od 1. května 1920 do 31. ledna 1924 neprávem vybíral, ježto prý neměl na důchod nároku pro svůj vyšší příjem z činnosti hospodářsky samostatné podle zákonů ze dne 20. února 1920, čís. 142 a ze dne 25. ledna 1922, čís. 39 sb. z. a n. Nezáleží tu na zevní formě, do níž byla žaloba oděna, nýbrž na pravé právní povaze nároku. Přihlíží-li se však k podstatě žalobního nároku, jest patrno, že jeho vznik kotví v právu veřejném, totiž v zákonech shora uvedených, které jednají o požitcích válečných poškozenců ze státní pokladny a ustanovují zejména v §§ 1—5 zák. čís. 142/1920 a čl. I. zák. čís. 39/1922 (také v čl. I. zák. ze dne 10. dubna 1924, čís. 79 sb. z. a n.) předpoklady nároku na invalidní požitky v tom případě, má-li válečný poškozenec jiné příjmy. Stát při poskytování invalidních důchodů nevystupuje jako právní podmět na roveň postavený jinému právnímu podmětu (válečnému poškozenci), nýbrž jako nutný společenský svazek, nadaný výsostným právem vůči svému členu, jde tedy o společenské vztahy povahy veřejnoprávní. Proto také provádění uvedených zákonů je svěřeno správním úřadům, totiž ministerstvu sociální péče a jemu podřízeným zemským úřadům a okresním úřadovnám pro válečné poškozence (zákon ze dne 8. dubna 1919, čís. 199 a vlád. nař. ze dne 25. října 1919, čís. 561 sb. z. a n.). Zemský úřad může zastaviti důchod zejména
také tehdy, jestliže odpadly nebo změnily se podmínky, za nichž byl důchod přiznán nebo vyměřen, anebo jestliže se objevily okolnosti, z nichž je patrno, že podmínky ty neodpovídaly skutečnosti (§ 31 prvý odstavec písm. a) zák. č. 142/1920 ve znění čl. I. zák. čís. 39/1922).
Jakým způsobem mají býti vymáhány bezprávně vybrané požitky, zákon nestanoví; toliko výnos ministerstva sociální péče čís. 12.913/B-1921 ustanovuje, že takové bezprávně vybrané požitky jest od příjemce zpět požadovati, případně i soudně vymáhati a byl-Ii zjevným podvodný úmysl, i cestou trestní proti němu zakročovati. Tento výnos ovšem není pro řešení otázky přípustnosti pořadu práva směrodatným (§ 102 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n.). Tvrdí-li žalující erár, že žalovaný vybíral invalidní důchod neprávem a nechce přeplatky vrátiti, a odvolává-li se takto – ne sice výslovně, ale zřejmým poukazem – na předpis §u 1431 obč. zák. o placení nedluhu, nelze z toho vyvozovati, že jde o nárok soukromoprávní, což plyne z této úvahy: Zákon, mluvě v §u 1431 o omylném plnění věcí (jimiž jsou zajisté také peněžní platy, jako věci zastupitelné podle §§ 285 a 301 obč. zák.), na něž příjemce neměl práva, má a může míti na mysli jen soukromoprávní poměry po rozumu §u 1 obč. zák. Rozhodnutí tohoto sporu záviselo by však na rozhodnutí otázky, zdali žalovanému podle zákona příslušel vůči státu nárok na invalidní důchod a případně v jaké výši mu příslušel, neboť jen tak možno rozhodnouti, zdali a kolik vybral neprávem, zdali a kolik mu bylo státem plněno omylem a zdali a kolik jest povinen vrátiti. To však jsou vesměs otázky čistě veřejnoprávní, o nichž podle zmíněných zákonů nepřísluší rozhodovati soudům a jež nelze učiniti soukromoprávními tím, že se žaloba oděje ve formu kondikce podle §u 1431 a násl. obč. zák. Případný poukaz na § 190 c. ř. s., podle něhož mohou si soudy k cíli rozhodnutí soukromoprávního sporu samy rozhodnouti i veřejnoprávní otázky předurčující, nebyl by na místě, neboť nejde tu o pouhou otázku předurčující, nýbrž o otázku, která je sama přímým předmětem sporu. Vrácení peněžní sumy vybrané bez zákonného nároku jest jen rubem vyplacení sumy, kterouž otázku nelze žádostí za vrácení přeměniti v otázku soukromoprávní, je-li o sobě veřejnoprávní. Nelze také postupovati tím způsobem, že by úřady správní rozhodovaly způsobem pro soud závazným jen o povinnosti ke vrácení přeplatku, kdežto soud by rozhodoval jen o výši přeplatku (jak tomu jest na př. v § 37 čes. ob. řádu ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 z. z.) nebo dokonce by vydal jen formální rozsudek, neboť pro takový postup není v zákoně opory. Sporné řízení provedené nižšími soudy jest tedy zmatečné podle §u 477 čís. 6 c. ř. s. a bylo žalobu podle §u 478 prvý odstavec c. ř. s. odmítnouti.

Citace:

č. 6461. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 594-596.