NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 16140.

Nebylo-li zasilateli (speditéru) cizozemským prodatelem zboží výslovně přikázáno, aby zboží vydal tuzemskému kupiteli jen, zaplatí-li kupitel efektivně kupní cenu znějící na cizí měnu, byl zasilatel oprávněn vydati zboží, zaplatil-li kupitel takovou částku v Kč, která odpovídala kursu cizí měny v době placení.
Nezavinil-li zasilatel, že se výměna Kč v peníze cizí měny a poukaz těchto peněz prodateli do ciziny protáhly, neodpovídá mu za kursovní ztrátu následkem devalvace KČ mezitím nastalé.
(Rozh. ze dne 28. května 1937, Rv I 1989/35.)
Žalující firma (v Itálii) odeslala v lednu 1934 postupně na adresu žalované zasilatelské firmy tři vagony citronů s příkazem, aby uvedené zboží bylo vydáno zákazníkovi v P. (v ČSR.), zaplatí-li zákazník celkovou částku 11965,50 L it. Žalovaná příkaz ten přijala, ale žalující firmě odvedla pouze 10189 L it., takže rozdíl činí 1776,50 L it. Žalobkyně se proto na žalované firmě domáhá zaplacení rozdílu 1776,50 L it. s přísl. Proti žalobě žalovaná namítla, že jednak v příkazních dopisech žalující firmy není uvedeno, že trhové ceny v lirách uvedené mají býti placeny efektivně, takže podle čl. 336 obch. zák. byla žalovaná povinna přijmouti od odběratele placení jen v zemské měně podle kursu lir platného v den splatnosti, jednak, že sice od zákazníka žalující firmy, a to od firmy Fiorenzo di L. v P. vybrala účtované částky podle kursu lir v den splatnosti platného v československých korunách, avšak přijaté částky v československých korunách nemohla žalobkyni ihned po obdržení poukázati, ježto zasílání peněz do ciziny podléhá devisovým předpisům, podle nichž k takovému placení do ciziny jest třeba devisového povolení. K takovému povolení jest třeba předložení žádosti doložené originálními fakturami a doklady o proclení zboží. V předložení té žádosti však nastal průtah, ježto podle tvrzení žalované nebyly k žádosti včasně předloženy potřebné doklady jednak zaviněním firmy Fiorenzo di L., jednak zaviněním žalující firmy a tím se stalo, že následkem devalvace československé koruny mezitím provedené obdržela žalovaná za československé koruny firmou Fíorenzo di L. zaplacené méně právě o částku, o kterou je žalováno. Žalovaná však nemá na tom viny. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Pro posouzení sporné otázky je rozhodující, zda žalovaná firma, která od žalující firmy obdržela určitý příkaz, aby od žalobkynina zákazníka vybrala za dodané zboží (citrony) určitou částku v italských lirách a žalující firmě ji poukázala, byla jako speditér povinna příkaz ten dodržeti. Na základě důkazu provedeného dopisy žalující firmy soud zjistil, že žalovaná obdržela od žalobkyně příkaz, aby vydala zboží žalující firmou zaslané zákazníkovi, zaplatí-li zákazník trhovou cenu s dovozným a ostatními výlohami. Placení se mělo státi v italských lirách a částky placené měly býti žalující firmě poukázány »prima bankovním šekem na Terst nebo Milán«, jak výslovně řečeno v uvedených dopisech. Dodatek ten svým významem se úplně rovná slovu »efektivně«, jehož užívá čl. 336 obch. zák. k vymínění placení v určité měně a jehož nahrazení právě uvedený článek dopouští jiným podobným dodatkem. Nemůže se tedy žalovaná dovolávat! toho, že příkazu žalující firmy bylo vyhověno tím, že sporná Částka byla vybrána v československých korunách. Při tom právem poukazuje žalobkyně na to, že ustanovení čl. 336 obch. zák. není možno vztahovat! na žalovanou, ježto ta jako speditérská firma byla povinna přesně se říditi příkazem žalobkyně jako komitentky. Co se týká další otázky, zda žalovaná je odpovědna za ztrátu, která vznikla poklesem (devalvací) československé koruny, nutno uvésti, že žalovaná, přijavši příkaz žalující firmy, jak jest uveden ve shora řečených dopisech, aby vybrala kupní cenu zaslaného zboží (citronů) od zákazníka žalující firmy v italských lirách, byla povinna vy říditi příkaz ten ve smyslu ustanovení čl. 282 obch. zák. s péčí řádného obchodníka. Vybrání kupní ceny v italských lirách ovšem v Československé republice nemůže býti uskutečněno jinak než tak, že se od zákazníka vybere příslušná částka v československých korunách, která svou výši odpovídá požadovanému množství italských lir, a za částku v korunách československých vybranou jest pak na burse zakoupeno příslušné množství požadovaných italských lir, které pak jsou odeslány do ciziny. Devisovými předpisy, které omezují vývoz domácí valuty, je postup ten ovšem komplikován a ještě komplikovanějším se stane, padne-li opatřování cizí valuty do doby, kdy je vládou prováděna právě devalvace měnové jednotky. Je pravda, že provádění devalvace měnové jednotky není snad úkaz, který by se často v hospodářském životě států vyskytoval. Přesto však je skutečností hospodářsky tak důležitou, že v dnešní době veřejných diskusí a všeobecného rozšíření novinářských zpráv nemůže býti podobný záměr vlády naprosto utajen. Tak tomu bylo i s devalvací československé koruny. Tomu nasvědčují i výňatky novinářské, které žalující firma ve svém podání uvedla. Možnost nastávající devalvace v době, kdy šlo o vybrání pohledávky žalující firmy žalovanou firmou, nemohla resp. neměla býti ani žalované jako velké speditérské firmě tajností a podle toho měla žalovaná zaříditi svůj postup při vybírání pohledávek svých zákazníků v cizozemské měně. Státi se tak mohlo, jak žalobkyně uvádí, buď tím, že by zákazník žalující firmy poskytl příslušnou bankovní garancii, nebo tak, že žalovaná měla v československých, korunách vybrati od zákazníka částku vyšší, aby byla možná kursová ztráta, nastalá v mezidobí devalvací, uhrazena. Neučinila-li tak, jest odpovědna žalující firmě za újmu, kterou jí tím způsobila. Skutečnost, že žalobkynina zákaznice firma Fiorenzo di L. včasně žalované nevydala faktur s doklady o vyčlení zasílaného zboží, se netýká žalující firmy a nemůže jí býti na újmu. Zavinila-li firma Fiorenzo di L. svým jednáním, že za složené československé koruny nemohly býti včas zakoupeny italské liry dříve, než došlo k devalvaci československé koruny, může po případě z toho průtahu býti činěna odpovědnou — jak to sama žalovaná vyjádřila tím, že majitelce této firmy opověděla spor —, není však povinností žalobkyně, aby se na dotčené firmě hojila, ježto příkaz k vybrání valuty dala žalované, a ta, přijavši ten příkaz, se tím zavázala k přesnému jeho plnění. I když nebylo naprosto jisto, že k devalvaci československé koruny dojde, bylo povinností žalované firmy, aby svého zákazníka zabezpečila proti možné ztrátě některým ze způsobů shora uvedených. Bylo to její povinností jako odborné firmy speditérské a nedodržela-li postupu toho, nezachovala péče řádného obchodníka. Bylo proto rozhodnuto, jak se stalo. Odvolací soud zamítl žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Bylo především na žalobkyni samé, aby zachovávajíc péči řádného obchodníka ve vlastní věci jasně uvedla již v příkazu žalované firmě uděleném, že zboží má býti firmě Fiorenzo di L. v P. vydáno jen tehda, zaplatí-li posléz řečená firma fakturované částky efektivně v italských lirách. Ježto šlo o obchodní jednání podle čl. 272 č. 3 obch. zák., byla žalovaná zasilatelská firma oprávněna také podle čl. 336, odst. 2, obch. zák. vybrati od kupující firmy fakturovanou částku v korunách československých. Žalobkyně ve sporu ani netvrdila, ani neprokázala vědomost žalované o tom, že podle úmluvy žalobkyně s kupující firmou mělo býti. zboží zaplaceno efektivně v italských lirách ani že faktury byly žalované firmě zaslány. Pro žalovanou nebylo tu předpokladu, aby vyžadovala v tom směru nové instrukce od žalobkyně. Nepodařilo-li se včas před devalvací československé koruny vyměniti (převésti) vybraný peníz v Kč na italské liry podle dřívějšího přepočítacího kursu, nýbrž až po devalvaci v jiném přepočítacím kursu, nejde v souzeném případě na vrub žalované, když nebylo zjištěno nějaké zavinění v průtahu na její straně. Byla ovšem povinna odvésti žalobkyni kupní cenu, ale to se mohlo státi podle uděleného příkazu v poukaze šekem na Milán neb Terst teprve až po výměně na italské liry, k čemuž však bylo nutno opatřiti devisové povolení. Potřebné doklady k tomu však byly v rukou kupující firmy. Žalobkyně ve sporu ani netvrdila, že vyčlení zboží přikázala žalované speditérské firmě. Nejde o žádný podstatný rozpor se spisy, vycházel-li odvolací soud z předpokladu, že mezi žalobkyni a kupující firmou nebylo ujednáno, že má touto býti placeno efektivně v italských lirách, když žalobkyně neuvědomila žalovanou o svém ujednáni s kupitelem. Totéž platí, vyslovil-li odvolací soud, že si proclení měl provésti kupitel, neboť tomu nasvědčovala skutečnost, že žalobkyně tuto povinnost neuložila výslovně žalované firmě. Nebylo tedy povinností žalované, aby sama vyclení prováděla, aby tak podle mínění žalobkyně byla s to zažádati v den zaplacení zboží též o poukaz vzájemné hodnoty — kupní ceny v italských lirách na žalobkyni.

Citace:

Čís. 16140. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 729-732.