NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 27.

Osvojení si věcí, zapomenutých cestujícími v železničním voze, není podvodem (zatajením nálezu), nýbrž krádeží.
(Rozh. ze dne 22. března 1919, Kr I 33/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Josefa R. do rozsudku krajského jako nalézacího soudu v České Lípě, jímž byl obžalovaný vinným uznán zločinem krádeže dle §§ 171 a 173 tr. zák. — mimo jiné z těchto důvodů:
Obžalovaný uznán byl vinným zločinem krádeže, poněvadž si balíček s předměty v ceně více než 200 K. Marií K. za železniční jízdy v oddělení železničního vozu zapomenutý, přivlastnil. Zmateční stížnost vytýká rozsudku nejasnost, neúplnost a vnitřní odpor, pokud vyslovuje v důvodech, že měl obžalovaný času dost, aby balíček, alespoň mezi 25. až 29. červnem vydal, i kdyby jeho omluva pravdivou byla, že pro onemocnění své dcery tyfem, jež událo se 29. června m. r., jakož i pro pozdější návštěvu svého zetě v K. byl tak rozčilen, že se ku vrácení osvojených si předmětů nedostal, pokud se týče na ně zapomněl. Zmateční stížnost poukazuje totiž na to, že se obžalovaný dovolával krom onemocnění své dcery tyfem též její předchozího onemocnění chřipkou, jež mu i před 29. červnem 1918 bránilo, aby záležitost stran balíčku do pořádku uvedl. Dále vytýká zmateční stížnost, že se obžalovaný neomlouval toliko rozčilením následkem zmíněných událostí rodinných, nýbrž i tím, že jsa zaneprázdněn ošetřováním nemocné dcery a tchána, neměl času, aby balíček vydal, což rozsudek rovněž opomenul. Avšak nehledě k tomu, že se rozsudek s omluvou obžalovaného vůbec zabývá, a netřeba, aby ji v rozsudku doslova uváděl, že též omluva jen, pokud se týče onemocnění tyfem dne 29. června 1918, obžalovaným úředním osvědčením byla doložena, poukazují důvody správně na to, že obžalovaný jako bývalý dlouholetý zřízenec železniční dobře věděl, jak se v případě, o nějž tuto šlo, měl zachovati. Obžalovaný měl nejen během jízdy, ale i také při vystoupení z vagonu, pokud se týče při zpáteční cestě času i příležitosti dost, aby, jak by bývalo na snadě, nález buď službu konajícímu průvodčímu vlaku oznámil, neb balíček na železničním úřadě odevzdal. V den jízdy však jistě překážek obžalovaným na jeho omluvu tvrzených nestávalo. Nejedná ke tudíž o skutečnosti rozhodné, jichž opomenutí v důvodech rozsudku zmateční stížnost uplatňuje, a nelze z tvrzených vad zmatečný důvod § 281 č. 5 tr. ř. odvozovati. Po stránce mentální vytýká zmateční stížnost rozsudku, že obžalovaný neměl býti odsouzen pro zločin krádeže, nýbrž pro zločin podvodu zatajením nálezu. Poškozená od okamžiku, kdy železniční oddělení opustila, nebyla prý více v držbě balíčku a pozbyla své držby nejpozději tehdy, když obžalovaný balíček sebou domů odnesl. Ve směru posléze uvedeném přehlíží zmateční stížnost, že zločin spáchán byl již dříve, než obžalovaný železniční vůz opustil, totiž již tenkráte, když schovav balík do svého koše v úmyslu, aby si jej přivlastnil, v cestě své pokračoval. Až do toho okamžiku byla však poškozená nepochybně v držení svého balíčku. Nejednalo se totiž, jak zmateční stížnost neprávem za to má, o věc ztracenou, nýbrž o věc v oddílu železničním zapomenutou. Že poškozená železniční vůz opustila, zanechavši tam opomenutím balíček, byl sice bezprostřední výkon držby její přechodně zastaven, držba sama však nepominula. Dle železniční instrukce č. ХШ. z roku 1890 § 3 jsou železniční zřízenci zavázáni, aby předměty cestujícími v místnostech železničních neb v železničních vozech zanechané v nejbližší stanici odevzdali. Dle § 4 této instrukce sluší každý vlak, v němž osoby byly dopravovány, po dojití do konečné stanice po zanechaných předmětech spolehlivě prohledati a nalezené předměty na železničním úřadě odevzdati. Předměty tyto, pokud se týče, jedná-li se o předmět rychlé zkáze podléhající, peníz za ně vytěžený prodejem, uschovávají se nejméně tři měsíce ve sběrnách a mohou do té doby majiteli, již se řádně legitimovali, býti reklamovány (§ 11). Instrukce rozlišuje v § 12 výslovně mezi předměty ztracenými a předměty zapomenutými, to jest takovými, jež se na místě reklamantem určitě označeném anebo ku složení dotýčných předmětů určeném nalezly; jen za předměty prvuuvedené dlužno složiti reklamantem 10 proc. nálezné, předměty toliko zapomenuté vydávají se reklamantovi bez nálezného. Z předpisů těchto jest patrno, že byť i majitel zapomenutého předmětu opuštěním železničního vozu v bezprostředním vykonávání své držby byl omezen, přece v držbě své vůlí, jí se nevzdati a předmět zapomenutý u správy železnice reklamovati, se zachovává, poněvadž právě až do reklamace železniční správa jeho jménem držbu vykonává. Nelze tudiž shledati v tom nesprávné použití zákona, když rozsudek v odpor vzatý v přivlastnění balíčku obžalovaným neshledal pouhý podvod, nýbrž je jako zločin krádeže kvalifikoval. Poškozená také v přítomném případě zapomenutý balíček, seznavši své opomenutí, u správy železnice reklamovala, což vedlo ku odkrytí trestního jednání obžalovaného. Bylo tudiž zmateční stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 16341. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 261-262.