Čís. 439.Rozhraničení zločinu loupeže a vydírání záleží v tom, zda měl pachatel úmysl, by se cizí věci násilím nebo výhrůžkou ihned a bezprostředně zmocnil čili nic. Stačí, je-li skutek obžalovanému za vinu kladený ve hlavní otázce individualisován; specialisace jeho není třeba.Není vadou, zakládající zmatečnost, byly-li do otázky pojaty skutky, jichž spoluobžalovaný sice sám nepředsevzal, za něž však dle zásad o spolupachatelství jest spoluzodpovědným.(Rozh. ze dne 9. května 1921, Kr I 340/21.)Nejvyšší soud jako soud zřušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako porotního soudu v České Lípě ze dne 10. března 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže dle §§ 190, 192, 194 tr. zák. — mimo jiné z těchtodůvodů:Zmateční stížnost uplatňuje především zmateční důvod § 344 čís. 5 tr. ř., poněvadž nebylo vyhověno obhájcovu návrhu, by dána byla porotcům eventuální otázka na zločin vydírání. Jelikož v tomto případě jde bez ohledu na to, zda učiněn byl zvláštní návrh obhájcův čili nic, vlastně o otázku porušení předpisu § 318—323 tr. ř. o kladení otázek, jež opodstatňovala by zvláštní důvod zmatečnosti čís. 6 § 344 tr. ř., je na snadě, že všeobecného důvodu § 344 čís. 5 tr. ř. neprávem jest se dovoláváno, že spíše zkoumati sluší věc výhradně s hlediska zvláštního důvodu zmatečnosti čís. 6 § 344 tr. ř. Ani tohoto zmatku zde však není. Podmínky povinnosti soudu, dáti porotcům otázku eventuální, upraveny jsou §em 320 tr. ř. v ten smysl, že otázku takovou dáti jest tehda, byly-li tvrzeny skutečnosti, kryjící skutkovou podstatu jiného trestného činu. Toho však zde ohledně zločinu vydírání zřejmě nebylo. Tak, jak obžaloba na základě svého pojetí výsledků předběžného řízení skutkovou podstatu konstruovala, nemůže býti pochyby, a sama zmateční stížnost nevyslovuje pochybnosti o tom, že může jednati se jen o zločin loupeže. Obhajoba všech obžalovaných nesla se však při porotním přelíčení jen ve směru společné úmluvy, by František H. byl sbit, což by opodstatňovalo po případě skutkovou podstatu přestupku proti tělesné bezpečnosti neb urážky na cti. Obhajoba, pokud se týče též zmateční stížnost odvozuje eventualitu pouhého zločinu vydírání ze skutečnosti, že spoluobžalovaný Jindřich K., za jehož provedení činu obžaloba činí na základě předchozí úmluvy a spolučinnosti zodpovědnými všechny obžalované jako spolupachatele, tašku s penězi H-ovi ani násilím nevytrhl ani nějakou výhrůžkou vydání její nevynutil, nýbrž, že ji jen od H-a převzal, když mu ji tento se slovy: »Však já vím, co ode mne chcete, vy chcete peníze« sám vydal. Než okolnost, že František H., by předešel dalšímu násilí, sám tašku s penězi útočníku vydal, nemůže posunouti skutek útočníkův s hlediska loupeže pod hledisko vydírání. Neboť nikoli v tom, že útočník neměl potřeby, by věc samu přímo násilně odejmul, nýbrž v úmyslu, by se cizí věci násilím nebo vyhrůžkou ihned a bezprostředně zmocnil, spočívá hlavní rozlišující moment loupeže vůči vydírání. Jen tehdy, kdyby pachatelovi šlo o to, by násilím nebo výhrůžkou vyvolal v odpůrci vůli, by nějakým konáním, nezáležejícím v okamžitém vydání věci, jíž bezprostředně zmocniti se pachatel nezamýšlel, hrozícímu jemu zlu předešel, mohlo by přijití pouhé vydírání v úvahu. Takové jednání však ze žádné strany nebylo vůbec naznačeno, nadtož přímo tvrzeno a nebylo zde tudíž podmínek § 320 tr. ř., jenž též nepoložením otázky eventuelní nemohl proto býti porušen.S hlediska § 344 č. 6 tr. ř. shledává dále zmateční stížnost zmatek pro porušení předpisů § 318 tr. ř. v úpravě hlavní otázky ohledně stěžovatele, jež zní na přímé použití násilí stěžovatele proti Františku H-ovi, kdežto ve skutečnosti prý stěžovatelova činnost záležela jen v přípravě provedení umluvené prý loupeže, která mohla by nanejvýše opodstatniti spoluvinu na loupeži v I. hlavní otázce vylíčené. Především není správným názor stížnosti, jakoby § 318 tr. ř. vyžadoval specialisovaní skutku obžalovanému za vinu kladeného, naopak § 318 tr. ř. vyžaduje toliko individualisaci, t. j. pojetí oněch zvláštních okolností činu dle místa, času, předmětu a pod. toliko potud, pokud toho k určitému poznačení činu jest zapotřebí. Tomu požadavku však znění otázky plně vyhovuje. Obžaloba proti Josefu K-ovi a soudruhům zněla, shrnuvši společnou činnost všech v jeden odstavec, ohledně každého na spolupacha- telství zločinu loupeže, stojíc na správném stanovisku, že za výsledek společné, na vzájemné úmluvě spočívající a vzájemně se doplňující činnosti za týmž společným cílem, zodpovídati jest stejně každému ze spolupachatelů, ať již jeho individuelní spolučinnost byla dále neb méně daleko sahající. Této obžalobě přizpůsobeny jsou, jak předpokládá to § 318 tr. ř. hlavní otázky ohledně každého z obžalovaných. Ovšem tím, že společná obžaloba rozdělena byla přímo mechanicky za účelem kladení otázek na jednotlivé spolupachatele, stalo se, že do ní ohledně jednotlivých obžalovaných dostala se též činnost, která sice právě tím neb oním z nich nebyla provedena, však každým spolupachatelem musí býti stejně trestně zodpovídána. Vadě té bylo by se dalo při opatrnější a méně doslovně o znění společně obžaloby se opírající úpravě otázek vyhnouti. Než, že se tak nestalo, a že porotcové následkem toho přisvědčili zdánlivě ku činnosti jednotlivých obžalovaných, jež právě jimi ve skutečnosti předsevzata nebyla, nečiní rozsudek dle § 344 čís. 6 tr. ř. zmatečným. Otázky znějí, je-li ten který obžalovaný v uvedeném směru vinen, což znamená, je-li za uvedenou činnost trestně zodpovědným, k čemuž bez odchylky od skutečnosti mohlo býti porotci přisvědčeno, uváží-li se právě rozsah shora vylíčené trestní zodpovědnosti spolupachatelů. Ostatně tímto zdánlivě od výsledků hlavního přelíčení se odchylujícím zněním otázek mohl se cítiti ohroženým a stiženým jen veřejný obžalobce pro možnost, že by porotcové, lpějíce na doslovu otázky, byli se viděli pohnuti, zodpověděti ji záporně. Žádným způsobem nejde o vadu otázky, jíž by obžalovaným mohlo se býti proti kladnému výroku porotců dovoláno.