NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2599.

»Shluknutím« (§ 283 tr. zák.) jest seskupení se většího počtu lidí, jež jest podle své povahy způsobilým ohroziti veřejný klid a pořádek.
Výzvou k rozchodu ve smyslu § 283 tr. zák. jest i příkaz jednotlivci, by nešel směrem jím zamýšleným, při jehož zachování zůstal by delší nebo kratší dobu na místě rozháněného shluknutí, nýbrž by odešel z místa toho určitým jiným směrem. (Rozh. ze dne 23. prosince 1926, Zm I 468/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 24. června 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem shluknutí podle § 283 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Podstatou přečinu § 283 tr. zák. jest, jak naznačuje záhlaví tohoto §u, neposlušnost vůči úředníku nebo stráži při shluknutí. Rozumí-li se shluknutím seskupení se většího počtu lidí, jež jest podle své povahy způsobilým ohroziti veřejný klid a pořádek, jest účelem ustanovení § 283 tr, zák., pokud se týče onoho bezvýhradného zákazu neposlušnosti, by bylo zabezpečeno naprosté a co nejrychlejší uskutečnění oněch příkazů, jimiž odstraňují činitelé bezpečnostní služby způsobem obecenstvu poznatelným nebezpečí, k němuž shluknutí poukazuje. Nebezpečí to trvá, pokud není dav lidí rozptýlen ve zlomky tak nepatrné a tak od sebe vzdálené, že jest pro dohlednou dobu vyloučena možnost, že se spojením a seskupením se zlomků těch utvoří znova shluknutí davu. Je-li nebezpečí pro veřejný klid a pořádek napovězeno výlučně nebo současně i povahou místa, kde se lid shlukl, trvá ono nebezpečí, pokud není záruky, že na tomto místě nedojde znovu ke shluknutí ani ze zlomků rozháněného davu na tomto místě zbylých. Vzhledem na onen účel § 283 požívají zvláštní ochrany tohoto §u i příkazy úředníka nebo stráže, které čelí k tomu, by místo shluknutí bylo obecenstvem úplně vyklizeno. I příkazy dané jednotlivcům, by nešli směrem jimi obmýšleným, při jehož zachování zůstali by delší nebo kratší dobu na místě rozháněného shluknutí, nýbrž by odešli z místa toho určitým jiným směrem jsou, sloužíce ku provedení povšechné výzvy к rozchodu, i samy o sobě výzvou k rozchodu po rozumu § 283 tr. zák. a jednotlivec jest pod následky tam stanovenými povinen jich uposlechnouti, pakliže ví, že stráž jimi provádí a uskutečňuje svou vůli vytlačiti a rozptýliti dav z místa shluknuti neboli svou výzvu, by se dav rozešel. Proto nelze souhlasiti s názorem stížnosti, že slovo »rozejití« vyžaduje rozchod davu takřka radiální, a nutně předpokládá přítomnost více lidí. Rozhodným jest naopak i pro výklad tohoto slova podle smyslu a účelu dotčeného ustanovení zákona, k čemu směřovala vůle stráže projevená při shluknutí způsobem pachateli poznatelným a zda pachatel byl v době tohoto projevu — ať sám nebo ve skupině jiných lidí — na místě, na němž mohlo podle zvláštních poměrů konkrétního případu dojíti k obnově shluknutí. Po stránce té zjišťují rozhodovací důvody prvé stolice, že se při rozhánění davu část demonstrantů ukryla v domech a po odchodu policie zatlačující dav z Havlíčkova náměstí opětně na ulici vybíhala a na onem náměstí hloučky tvořila, že obžalovaný věděl o tom, že lid je rozháněn, ale ubíral se od Žižkova směrem na ono náměstí, že byl sice osamocen, leč nejbližší hlouček stál asi 5—6 kroků od něho, a že neuposlechl strážníka T-а, ač byl jím dvakráte vyzván, by se obrátil a šel zpět. Nešel-li takto stěžovatel směrem stráží mu přikázaným, nýbrž směrem opačným, jednal proti příkazu, o němž věděl, že jest vydán za účelem rozhánění shluknutého lidu a proto jedním z projevů, jimiž kázala stráž při shluknutí, by se lid rozešel, a propadá pro tuto neposlušnost — spáchanou na místě shluknutí v době, kdy nebezpečí jím napovězené ještě nepominulo — trestu podle § 283 tr. zák. Stížnost popírající tuto trestnou povahu zjištěného skutku jest neodůvodněna i bylo ji proto zavrhnouti.

Citace:

č. 2599. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 810-812.