Čís. 16111.Na odpuštění ve smyslu § 14 c) rozl. zák. mlčky učiněné lze uznati jen tehda, není-li možno dojíti podle okolností případu k jinému závěru než k tomu, že manžel chce bez zřetele na vinu druhého manžela s ním dále žíti v manželském společenství.(Rozh. ze dne 19. května 1937, Rv I 1097/37.)Žalující manžel se domáhal rozluky manželství uzavřeného s žalovanou manželkou jednak pro těžké ubližování a opětovné velmi citelné urážky se strany žalované (§ 13 e) rozl. zák.), jednak pro hluboký rozvrat (§ 13 h) rozl. zák.). Nižší soudy zamítly žalobu mimo jiné též proto, že skutečnosti uplatňované jako důvody rozluky podle § 13 e) rozl. zák. byly žalobcem odpuštěny.Nejvyšsí soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázce, o niž jde, vdůvodech:Oba nižší soudy usuzují, že žalobce odpustil žalované urážky a ubližování tím, že v rozvodovém sporu prohlásil při ústním jednání dne 5. listopadu 1928, že nemůže trvati na svém tvrzení o vině žalované, jak je uvedl v žalobě, a že bere žalobu zpět. Správně vytýká žalobce, že v tom nelze spatřovati odpuštění. Odpuštění ve smyslu § 14 c) rozl. zák. jest prominutí viny, jest to projev vůle, kterým jeden manžel prohlašuje, že odpouští vinu druhého manžela. Uražený musí býti ochoten žíti s ubližovatelem, pokračovati v manželském společenství s provinivším se manželem, zapomenouti mu provinění, jako by se bylo nestalo. Nebyl-li takový projev vůle učiněn výslovně, jest hodnotiti všechny skutečnosti týkající se toho, co se uplatňuje jako projev mlčky učiněný, a jest možné uznati na odpuštění jen tehda, nelze-li dojíti k žádnému jinému závěru než k tomu, že manžel chce bez zřetele na vinu druhého manžela s ním dále žíti v manželském společenství (§ 863 obč. zák.). Posuzuje-li se takto žalobcův projev, který se stal po smíru o majetkových poměrech stran a zároveň s uznáním tvrzení o nadávkách, jež pronesl proti manželce, jest patrno, že šlo o podklad pro rozsudek o rozvodu, tedy pro rozchod manželů, a nikoli pro pokračování v manželském společenství. To odporuje pojmu odpuštění.