Č. 3207.

Zabírání budov: I. Vlastník budovy nemůže se záboru jejímu podle zák. č. 304/1921 vyhnouti ani poukazem na jinou budovu k záboru vhodnou, ani poukazem na to, že by při záboru jiné budovy vznikly menší náklady adaptační. — II. O pojmu »jediný trvalý byt vlastníka« podle § 1, odst. 3, č. 3 zák. č. 304/1921.
(Nález ze dne 4. února 1924 č. 1797.)
Věc: Vilém R. v Š. proti ministerstvu veřejných prací o zabrání budovy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-li, bydlícímu ve vlastním domě v Š., byl k žádosti obce Š. rozhodnutím žup. úřadu v Nitře ze 4. září 1922 na základě § 1 zák. z 12. srpna 1921 č. 304 Sb. zabrán pro veřejný účel, a to pro umístění státní měšťanské školy, druhý jeho dům v Š. z těchto důvodů:
Stížnost do tohoto rozhodnutí žal. úřad zamítl.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto: Pokud v poukazu stížnosti na dům t. zv. G-ský jest spatřovati námitku, že k záboru st-lova domu nebylo lze přikročiti, poněvadž v Š. jest jiný vhodnější dům pro umístění státní měšťanské školy, jest stížnost na omylu, domnívá-li se, že by okolnost tato, i kdyby odpovídala skutečnosti, mohla podle § 1, odst. 1 zák. č. 304/21 býti překážkou pro zábor domu; neboť slovům »pokud není vhodných místnostk cit. § 1 rozuměti sluší jen tak, že zabrání jest přípustno, jestliže nejsou vhodné místnosti k disposici toho účelu, pro nějž se zabrání má státi. Že by pak obec Š. měla již k disposici vhodné místnosti pro státní měšťanskou školu, pro niž došlo k zabrání st-lova domu, ani stížnost netvrdí ani ze spisů nevychází. St-1 sleduje tudíž svou námitkou toliko účel, převaliti břímě, jež zák. č. 304/21 majiteli budov ukládá, na osoby jiné, k čemuž však podle zák. oprávněn není. —
Namítá-li pak st-1 mimo to, že dům G-ský by se dal menším nákladem upraviti pro školské účely než dům zabraný, snaží se jako důvod pro vyloučení domu ze záboru uplatňovati zájem veřejný. Ochrana zájmů veřejných jest však svěřena výlučně úřadu, a není st-1, jemuž na ochranu veřejných zájmů nepřísluší nijaká ingerence, ke stížnosti v tomto směru vůbec legitimován.
K ostatnímu obsahu stížnosti zaujal nss toto stanovisko:
Již v řízení správním uplatňoval st-1, že dům koupil proto, aby se do něho nastěhoval, poněvadž ho nutně potřebuje pro sebe, neboť jednak byt v druhém domě o 3 pokojích a kuchyni nepostačuje pro jeho rodinu, sestávající z osmi dospělých členů, jednak je nucen obchodní místnost, které dočasně v druhém domě používal, na základě starší smlouvy ponechati svému nájemníku Leopoldu Ď. a že se do domu zabraného hodlal nastěhovati, jakmile se uvolní odchodem dosavadního nájemníka Morice G., což se mělo státi 1. září 1922. Uvedl tedy st-1 v podstatě, že jeho byt v druhém domě není jeho bytem trvalým, nýbrž že ho užívá jenom dočasně. Námitku tohoto obsahu učinil st-1 již ve svém odvolání proti rozhodnutí první instance a činí ji i nyní ve stížnosti.
Tato námitka, není však důvodná.
Zákon č. 304/21 vylučuje ovšem v § 1, odst. 3, č. 3 ze zabrání jediný trvalý byt vlastníka, ale za trvalý byt může se pokládati jedině ten, ve kterém někdo skutečně bydlí, anebo byt, jenž jest jediným, ve kterém jest mu následkem jeho právní situace možno bydleti, čili byt, na nějž jest někdo výlučně odkázán.
Toho v daném případu není. Druhý dům jest také majetkem st-lovým a st-1 i v domě tomto za trvání záborového řízení skutečně bydlel, i jest tedy jeho jediným trvalým bytem jeho byt v nezabraném domě a nikoli v zabraném domě.
Bylo tedy zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3207. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 503-504.