NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7412 —
Čís. 7412.

Jde o jednatelství bez příkazu, upotřebil-li otec výtěžků z matčiny pozůstalosti ku výživě dětí, ač nebyl soudem pověřen správou pozůstalosti. Pozůstalost jest oprávněna domáhati se na otci, by jí nahradil, co odňal z jejího jmění, na něm pak jest, by prokázal, že náklad, učiněný za pozůstalost, byl učiněn nutně a účelně. Otázku tuto jest řešiti procesnímu soudu ve sporu o náhradu odňatých výtěžků a nelze žalobu pro tentokráte zamítnouti, ježto otázka ta nebyla dosud rozhodnuta pozůstalostním a poručenským soudem v řízení nesporném.
(Rozh. ze dne 15. října 1927, Rv I 1066/26.)
Pozůstalost po Karle H-ové domáhala se na Antonínu H-ovi mimo jiné náhrady 344 Kč za šatstvo a zásoby masa a vařiva, žalovaným prý zcizené, a zaplacení 2 500 Kč, ježto prý neprávem vybral činži. Procesní soud prvé stolice zamítl ohledně 344 Kč žalobu vůbec, ohledně 2 500 Kč pro tentokráte. Odvolací soud nevyhověl dovolání žalobkyně. Důvody: Zjistil-li prvý soudce, že sporné předměty byly vlastnictvím žalovaného, jest správný jeho závěr, že pozůstalost na tyto předměty nároku nemá a že žalovaný je zciziti mohl, a proto žalobu jako neodůvodněnou zamítl. Pokud se týče vybrané činže, ani tu se žalující straně křivda nečiní, když se žaloba zamítá pro tentokráte z důvodu, že pozůstalostní a opatrovnický soud dosud nerozhodl, zda žalovaný byl oprávněn použíti vybrané činže ku výživě svých dítek. Je sice pravda, že otec má v prvé řadě povinnost, by své dítky živil, avšak, je-li nemajetný, přechází tato povinnost na matku (§§ 141 a 143 obč. zák.). A tu tvrdí žalovaný, že vybrané činže použil ku výživě svých dítek, poněvadž sám neměl příjmů ani jmění. Okolnost tu potvrzuje i svědkyně Milada H-ová. O otázce, zda byl žalovaný oprávněn tento peníz, pocházející ze jmění matky dítek použíti k jich výživě, oprávněn jest rozhodovati jedině nesporný soudce. A pokud jím tato otázka, která pro rozhodnutí tohoto sporu je důležitou, rozhodnuta nebude, nelze se v tomto sporu o náhradě tohoto peníze do pozůstalostního jmění vysloviti.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl. — Čís. 7413 —
Důvody:
Dovolání nelze upříti oprávněnost, pokud napadá rozhodnutí o náhradě 344 Kč za věci, uvedené v rozsudku prvé stolice pod d), a za zásoby masa a vařiva pod e), a o náhradě vybrané činže 2 500 Kč. Žalovaný se brání tím, že činži, vybranou z domů do pozůstalosti patřících, upotřebil na výživu dětí, poněvadž sám příjmů a jmění neměl, a že proto pozůstalost matky dětí byla podle § 143 obč. zák. v té době povinna nésti náklad na jejich výživu. Tomu-li tak, jednal žalovaný, ježto nebyl soudem pověřen správou pozůstalosti, za ni jako jednatel bez příkazu. Vzhledem k předpisu § 1039 obč. zák. byla pozůstalost sice oprávněna, nikoliv však povinna, žádati na žalovaném, by složil účet, avšak byla i oprávněna podle § 1035 obč. zák. domáhati se toho, by jí nahradil, co z jejího jmění odňal. Věcí žalovaného bylo, by prokázal, že náklad, jak tvrdí, za ní učiněný byl učiněn nutně a účelně. Otázka, zda a jak žalovaný vybrané činže užil v zájmu dětí a zda byl oprávněn ji použíti k jejich výživě, jest tudíž důležitou pro rozhodnutí sporu. Nelze však přisvědčiti mínění nižších soudů, že o této otázce jest povolán rozhodnouti toliko pozůstalostní a opatrovnický soud v řízení nesporném, a že žaloba jest předčasná, dokud se tak nestalo. Neboť soudce rozepře jest oprávněn rozhodovati o každé předurčující otázce, pokud v zákoně není ustanoveno jinak (§§ 190 a 191 c. ř. s.). Nižší soudy neuvádějí zákonného předpisu, který by v tomto případě nařizoval výjimku, a není ani takového předpisu. Odmítly tudíž neprávem, rozhodovati o zmíněných předurčujících otázkách a proto i neprávem zamítly žalobu pro tentokráte, to tím spíše, když pozůstalostní soud pravoplatně zmocnil opatrovníka pozůstalosti k podání žaloby. Co bylo řečeno o náhradě za vybranou činži, platí též o náhradě za šatstvo a prádlo uvedené v rozsudku prvé stolice pod d) a o náhradě za vařivo a maso uvedené pod e). O těchto věcech tvrdil žalovaný též, že byly spotřebovány ve prospěch dětí. Ošacení a stravování dětí patří však k jejich výživě. Byly-li tyto věci, patřící do pozůstalosti, též upotřebeny na výživu dětí, bude rovněž rozhodnouti o tom, zda se tak stalo právem vzhledem k tomu, komu náležela povinnost, děti živiti. Bylo tudíž ohledně 2 500 Kč a 344 Kč s přísl. dovolání vyhověti, rozsudky obou nižších soudů zrušiti (§§ 496 čís. 3, 513 c. ř. s.) a věc vrátiti soudu prvé stolice (§ 510 c. ř. s.), by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.

Citace:

č. 714. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 598-599.