Čís. 1838. Peněžitá pohledávka proti dráze o náhradu za nedodané věci vzniká teprve uplynutím dodací lhůty a tento den jest rozhodným pro posouzení, zda se na ni vztahuje předpis § 10 nařízení ze dne 25. února 1919, čís. 86 sb. z. a n. o příročí. Pouhé ústní požádání zřízence dráhy, by po zboží pátral, není řádnou reklamací, třebas zřízenec slíbil vyhověti. Podstatnou náležitostí reklamace jest ocenění nedodaného zboží (§ 99 (3) žel. dopr. řád).
(Rozh. ze dne 12. září 1922, Rv II 167/22.)
Žalobkyně odevzdala dne 14. ledna 1919 tuzemské dráze 13 vinných sudů k dopravě do ciziny. Dne 19. února 1919 vyzvala odesílatelka přednostu odesílací stanice, by po zásilce pátral, kteroužto výzvu dne 22. března a 10. října 1919 opětovala. Ježto zboží na místo určení nedošlo, domáhala se odesílatelka, podavši před tím dne 17. března 1920 reklamaci na dráze, u níž zásilku podala, náhrady škody. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: Ohlášení z 19. února, 22. března a 10. října 1919 nejsou reklamacemi dle 99 (3) žel. dopr. řádu. Udáváť přednosta stanice, že je považoval za vyzvání k pátrání, že s nimi tak nakládal a že jimi žalobkyně náhrady nežádala. Ostatně první domnělá reklamace, — druhé dvě byly urgencí první — se stala ještě před uplynutím dodací lhůty. Dle toho byla zásilka reklamována, jak tvrdí žalovaný, teprve 17. března 1920. Svědky je dokázáno, že zásilka byla podána 14. ledna 1919 dopoledne. Dle toho skončila dodací lhůta 3. března 1919 v poledne, jelikož 2. března 1919 byla neděle (§ 75 (9) dopr. řád). Byl by tedy dle § 98 (2) žel. dopr. ř. nárok promlčen, nepodala-li by se reklamace nejpozději 3. března 1920 (§ 902 obč. zák.). Dle nař. min. fin. ze dne 25. února 1919, čís. 86 sb. z. a n. nezapočítává se však doba 14denního příročí, nařízením oním ustanoveného, při pohledávkách mezi 27. únorem a 9. březnem 1919 splatných, tedy také při pohledávkách, při nichž promlčení dle výslovného ustanovení zákona (§ 98 žel. dopr. ř.) mezi 27. únorem a 3. březnem 1919 počíná, do promlčecích lhůt. Pohledávka žalobkyně byla dne 3. března 1919, uplynutím dodací lhůty, pohledávkou peněžitou, kterou žalovaný pro právě uvedené příročí nebyl povinen platit a žalobkyně dle § 10 čís. 8 cit. min. nař. oprávněna žalovati. Proto se vztahuje příročí i na pohledávku žalobkyně. Jelikož pak reklamace byla podána 17. března 1920, není nárok promlčen. Cenu zboží žalovaný připustil. Proto byl žalovaný odsouzen k zaplacení zažalovaného peníze 14719 Kč, avšak pouze s úroky od 17. března 1920, poněvadž až tehdy reklamace podána, kdežto žaloba zamítnuta, pokud žádá úrok starší. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Soud prvé stolice v napadeném rozsudku nesprávně vyslovil, že se ustanovení § 10 nařízení ministerstva financí ze dne 25. února 1919, čís. 86 sb. z. a n. o příročí vztahují na uplatňovanou pohledávku žalobkyně. Předpokladem použití tohoto nařízení na zažalovanou pohledávku jest, aby pohledávka tato jako pohledávka peněžitá vznikla již přede dnem 26. února 1919 a aby v době do 26. února 1919 buď byla splatnou, neb aby se v době mezi dnem 27. února a 9. března 1919 stala splatnou. Předpokladů těch v tomto případě není, neboť žalobkyně až do uplynutí lhůty dodací, t. j. do dne 3. března 1919 ba ještě 30 dní po tomto dni měla vůči žalovanému eráru pouze nárok na dopravu zboží dle smlouvy dopravní, nikoliv však nějakou peněžitou pohledávku (§ 90 a 98 žel. dopr. ř.). Žalobkyně měla dle dopravních předpisů teprve 30 dní po uplynutí dodací lhůty právo žádati, by jí žalovaný škodu, vzniklou ztrátou dopravovaného zboží, nahradil, a v důsledcích tobo mohl se teprve po této době státi tento náhradní nárok žalobkyně splatným. V důsledcích toho nevztahuje se na žalovanou pohledávku ustanovení § 10 nařízení ministerstva financí ze dne 25. února 1919, čís. 86 sb. z. a n., jak soud prvé stolice v napadeném rozsudku neprávem vyslovil. Nárok žalobkyně z dopravní smlouvy, touto žalobou jako peněžitá pohledávka uplatňovaný, měl, když, jak mezi stranami jest nesporno, lhůta dodací končila dne 3. března 1919, do 3. března 1920 býti řádně uplatňován aneb aspoň dle § 98 žel. dopr. ř. reklamován, to jest určitým penízem žalovanému oznámen. Když žalobkyně písemné reklamace, jak v železničním dopravním řádě výslovně je stanoveno, do té doby nepodala, zanikl její nárok na náhradu škody, ztrátou zboží utrpěné, dnem 3. března 1920 promlčením. Žalobkyně, podavši, jak soud prvé stolice správně zjistil, reklamaci teprve dne 17. března 1920, reklamovala náhradní nárok proti žalovanému opožděně a nebyla promlčecí lhůta nijak přerušena. Poněvadž, jak soud prvé stolice správně dovodil, a jak soud odvolací považuje zjištěno, žádosti žalobkyně za pátrání po dopravovaných 13 vinných sudech u přednosty dráhy ze dne 19. února, 22. března a 10. října 1919, i když zapsány byly do knihy reklamací, za reklamace ve smyslu § 98 žel. dopr. ř. považovati nelze, nebyla ani lhůta promlčecí zastavena.
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání.
Důvody:
§ 10 nař. min. financí ze dne 25. února 1919, čís. 86 sb. z. a n. praví v odstavci 1, že příročí platí pro soukromoprávní peněžité pohledávky vzniklé až včetně do 26. února 1919, směnečné a šekové. Avšak pohledávka. žalující stranou vymáhaná, nevznikla již před 26. únorem 1919. Dopravní smlouva uzavřena byla sice již 14. ledna 1919, avšak smlouvou tou převzala dráha podle § 61 žel. dopr. ř. pouze zboží k dopravě. Odesílatel neměl v době té a ani ovšem až včetně do 26. února 1919 proti dráze peněžitého požadavku, nýbrž měl pouze nárok, aby zboží bylo řádně dopraveno. Jediný tento nárok trval až do uplynutí lhůty dodací, to jest do 3. března 1919, pokud se týče podle § 90 žel. dopr. ř. mohl náhradní nárok za ztracené zboží býti uplatňován až třicátý den po uplynutí lhůty dodací. Do doby té nutno tedy klásti vznik pohledávky. Lhůtu, do kdy trvá právo, žádati náhradu, určuje § 98 (1), (2) žel. dopr. ř. tím způsobem, že praví, že nároky proti dráze pro ztrátu zboží... pro překročení lhůty dodací promlčují se v jednom roce, že však promlčení se staví písemným oznámením nároku (reklamací) u dráhy. Pro reklamace ustanovuje § 99 (3) žel. dopr. ř., že musí býti podány písemně a opatřeny dokladem o ceně ztraceného zboží. Tento předpis o oznámení požadované ceny ztraceného zboží s dokladem o tom má patrně za účel, aby dráha, návalem podobných nároků přetížená, bez dlouhého pátrání, které by se nesrovnávalo s povinností dráhy k rychlému vyřizování, mohla zjistiti pravou cenu ztraceného zboží a přiměřenost odškodňovacího nároku. Jak napadeným rozsudkem zjištěno, byla reklamace, předepsaným způsobem upravená, podána teprve 17. března 1920, tudíž v době, kdy již nárok podle § 98 žel. dopr. ř. promlčen byl uplynutím více než jednoho roku po 3. březnu 1919, kdy končila lhůta dodací. Pouhé požádání přednosty stanice, učiněné ještě před uplynutím dodací lhůty, aby po zásilce dal pátrati, a neuplatňující náhradních nároků, není reklamací a slib přednostův, že dráha vyřízení žádosti obstará, není také slibem náhrady nebo sproštěním odesílatele z povinnosti, by v čas podal řádnou reklamaci, opatřenou dokladem o ceně ztraceného zboží, za něž náhrada se požaduje.