NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 85.

Žaloby na složení vyjevovací přísahy dle čl. XLII uvoz. zák. k c. ř. s. nemůže použíti ten, kdo může žalovati přímo na vydání věcí jemu vlastních, o něž mu jde.
(Rozh. ze dne 12. března 1919, Rv I 121/19.)
Zrušiv společnou domácnost se svou manželkou, zanechal žalobce u této řadu jemu prý vlastních svršků. Když manželka později zemřela, ustanovivši universální dědičkou svého jmění svou sestru, která ji před smrtí ošetřovala, žaloval tuto žalobce, tvrdě, že neví, kam se jeho věci, pokud nebyly z části pojaty· neprávem do pozůstalostního inventáře, poděly, že jest však přesvědčen, že to ví žalovaná, která se u nebožky stále zdržovala, na složení vyjevovací přísahy dle č. XLII uvoz. zák. k с. ř. s., by, předložíc seznám jmění, udala, co jest jí známo o jmění žalobcově, pokud se týče o jeho a jeho zemřelé manželky společném jmění a o jeho zamlčení a zatajení, a, by vykonala přísahu, že jsou její udání správná a úplná. — Prvý soud (zemský soud v Praze) zamítl žalobu, z těchto důvodů: K žalobě na složení vyjevovací přísahy jest podle druhé věty čl. XLII uvoz. zák. k с. ř. s. oprávněn jen, kdo má soukromoprávní zájem na zjištění jakéhosi majetku. V našem případě mohl by se tím přirozeně rozuměti jen zájem žalobcův na zjištění majetku jeho zemřelé manželky. Toho zájmu však žalobce nemá, neboť sám uznává, že pozůstalostní jmění nepřipadne jemu, nýbrž žalované jakožto universální dědičce. Věci, o něž mu jde, jsou podle jeho vlastního tvrzení až na nepatrné výjimky výhradným jeho vlastnictvím a do pozůstalosti tedy nepatří. Také mu nejsou neznámy, vždyť je až do takových maličkostí, jakými jsou cigarety, sám vypočítává a popisuje. Za tyto svršky zájem jeho nesahá a mimo ně jest mu objem pozůstalostní podstaty z míry lhostejný. Nestará· se o jeho zjištění, nýbrž jde mu o to, by se dověděl, kam se poděly vlastní jeho věci, jež u zůstavitelky zanechal. Přítomný spor je mu tedy jen prostředkem sebrání látky k jinému, novému sporu, jímž bude snad vymáhati své svršky na osobách třetích. K takovémuto ryze procesnímu účelu žaloba na vyjevovací přísahu zajisté sloužiti nesmí. Zvláště v našem případě jí k tomu nelze užíti, poněvadž není překážky, by žalobce své vlastnické nároky, a o nic jiného mu přece na konce neběží, neuplatňoval přímo proti pozůstalosti. Z těchto důvodů, totiž pro nedostatek žalobcova zájmu na zjištění majetku jeho manželky a dále proto, že nemá zapotřebí, by své vlastní, dobře mu známé jmění dal zjišťovati, jest žaloba jeho pochybena. Arciť by nebylo lze vyhověti jí ani s hlediska žalované. Opomenulť žalobce uvésti přesné skutkové okolnosti, z nichž by pravděpodobně a věrohodně vyplývalo, že žalobcovo nebo pozůstalostní jmění bylo zašantročeno a že žalovaná o tom ví. Pouhé podezření nijak nedoložené v té příčině nestačí, zvláště je-li podáno tak všeobecně, jak to učinil žalobce prohlášením, »že je přesvědčen, že žalovaná o tom věděti musí«. Nesporný fakt, že žalovaná zůstavitelku ošetřovala, sám o sobě podezření nevzbuzuje a neoprávňuje k nedůvěře dotýkající se cti osočované osoby, dokud prokázaná positivní činnost této osoby sama k tomu podnětu nezavdává. — Odvolací soud (vrchní zemský soud v Praze) rozsudek tento potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobcovu, mezi jiným z těchto
důvodů:
V potíraném rozsudku soudu odvolacího nelze shledati nějaký právní omyl, k věcnému vyřízení se nesoucí. V souhlase s prvým soudem projevil i soud odvolací názor, že tu není podmínek přísežného vyjevení jmění, jak je má na zřeteli předpis čl. XLII uvoz. zák. k с. ř. s. Předpokladem pro nárok dotyčný jest, nehledíc ku soukromoprávnímu zájmu žalobcovu, okolnost, že strana žalovaná má vědomost o zatajení a zamlčení jmění žalobcova. Hlavním účelem této žaloby však jest, by bylo přísežným vyjevením zjištěno, je-li tu nějaké zamlčené a zatajené jmění a v čem toto jmění spočívá. Než tohoto účele žaloba naše vlastně nesleduje: Žalobce zná dopodrobna veškeré věci, které V bytu své později zemřelé manželky zanechal, týž také je zevrubně uvedl a i žalovaná ohledně každé z nich se vyjádřila. Že by ještě jiných než uvedených věcí bylo, ani se netvrdí. Zná-li tudíž žalobce předměty dle udání mu vlastní a tvrdí-li, že část jich mu žalovaná vydati odpírá, pak jest na něm, by své vlastnictví ku všem těm předmětům prokázal a žalobou na vydání jich naléhal. K tomu není však přítomné žaloby vyjevovací třeba, táž ostatně ani pak místa nemá; neboť kdo zná jednotlivé předměty neb součástky svého jmění a kdo nemůže tvrditi, že by ještě jiné majetkové věci byly zamlčeny neb zatajeny, nemůže žádati přísežného udání jmění najmě pozůstalostního a nemůže také naléhati na složení přísahy vyjevovací ve smyslu shora uvedeného předpisu zákonného. Odvolací soud tedy, zamítnuv odvolání, posoudil věc po právnické stránce správně.

Citace:

č. 85. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 186-188.