NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Čís. 1050.

Přísahu vylučuje pouze intensivní nepřátelství svědkovo, pouhý napjatý poměr k obžalovanému nestačí.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1922, Kr I 1284/22).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jakožto, porotního soudu v Mostě ze dne 21. října 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem úkladné vraždy dle § 134 a 135 čís. 1 tr. zák. Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 4 a 5 § 344 tr. ř. Onen důvod shledává v tom, že porotní soud porušil předpis § 170 čís. 6 tr. ř. tím, že svědka Josefa R—a před výslechem vzal do přísahy, ačkoliv tento žije prý s obžalovaným v takovém nepřátelství, které podle osobnosti a hledíc k okolnostem jest s to, by plnou hodnověrnost svědka vyloučilo. S hlediska důvodu č. 5 stížnost uplatňuje, že vydal-li soud proti odporu obhájce mezitímní nález, že bude svědek R. vyslechnut pod přísahou, byla tím pominuta a porušena zásada trestního řízení, již šetřili káže podstata řízení, kterým se zabezpečuje obhajování obžalovaného. Především budiž podotknuto, že v těch případech, které trestní řád zvláštními ustanoveními poznačuje výslovně za důvody zmatečnosti, mohou z těchto důvodů vznesené zmateční stížnosti býti uplatňovány pouze podle těchto zvláštních ustanovení, a že nelze proto ve zmateční stížnosti vznesenou výtku podřaditi předpisu čís. 5 § 344 tr. ř., jenž má na mysli porušení všeobecných zásad řízení. Ve skutečnosti jedná se tedy pouze o důvod zmatečnosti dle čís. 4 § 344 tr. ř. V tomto ohledu sluší zmateční stížnosti sice potud přisvědčiti, že pro posouzení návrhu obhájce, aby svědek Josef R. nebyl vzat do přísahy, jen to padá na váhu, co v hlavním přelíčení v době usnesení o mezitímním nálezu již bylo před- neseno a že byl tedy směrodatným tehdejší, již známý stav věci. V této příčině poukazuje stížnost na to, že přesvědčení o vině obžalovaného záviselo v podstatě jednak na věrohodnosti 12tiletého chlapce, jednak na tom, zda věrohodnou jest obhajoba obžalovaného, že si otrušík, u něho nalezený, zaopatřil již před několika lety za účelem vyhubení molů. Dále stížnost ještě uplatňuje, že soud nalézací v době řečeného usnesení znal pouze obhajobu obžalovaného, který dle protokolu o hlavním přelíčení ve spojení s předchozí obhajobou tvrdil, že měl s Josefem R—em již před tím, než se musil z bytu vystěhovati, mrzutosti, že mu R., když mu slepice L—o vy poškodily záhony — maje za to, že to byly slepice obžalovaného — hrozil, že slepice zabije neb otráví, že i při jiných příležitostech byly mezi nimi výstupy, zejména, že, když obžalovaný nevyklidil hned bytu na hřbitově, R. mu hrozil zabitím, že to obžalovaný také vypravoval svědkovi G-ovi, dále, že Josef R. na jaře 1921 po dobu tří týdnů denně do 1/2 11 h. večer, stoje před domem, obžalovanému vyhrožoval, že následkem toho byla manželka obžalovaného v největší úzkosti a že obžalovaný tehdy skutečně učinil u četnictva oznámení proti R—ovi. Veškeré tyto okolnosti odůvodňují prý domněnku, že R. žije s obžalovaným v největším nepřátelství, a neměl prý proto býti svědek R. vzat do přísahy, to tím méně, jelikož R. ve vyšetřování také udal, že obžalovaný se o něm (R—ovi) vyjádřil, že R. jednou řekl; »slepice jsou otráveny, nyní přijde pes na řadu«, což právě proto, že slepice byly prý otráveny, mohlo u porotců vzbuditi domněnku, že obžalovaný, mluvě o jedu, otrávení slepic svaluje neprávem na R—a, a tak míti za následek, že porotci neuvěří obhajobě obžalovaného, že si jed opatřil jen za účelem vyhubení molů. Ostatně prý soud porotní v zamítajícím usnesení sám uznává, že je mezi obžalovaným a svědkem R—em nepřátelský poměr, jenže ovšem má za to že zášť nedosáhla takového stupně, by byla překážkou přísahy dle §170 čís. 6 tr. ř. Mimo to prý nelze z odůvodnění zamítajícího usnesení seznati, zabýval-li se soud se všemi předpoklady § 170 čís. 6 tr. ř., totiž povahou osob a okolnostmi případu, pročež prý řečené usnesení je neúplným a neodůvodněným. Než stížnosti nelze přiznati oprávnění. Především není případným, že ze zmíněného nálezu není vidno, že soud vzal v úvahu obě v § 170 čís. 6 tr. ř. uvedené okolnosti. Poukazuje soud výslovně na obě tyto okolnosti a § 170 čís. 6 tr. ř. uznává za překážku přísahy jen nepřátelství kvalifikované, takové intensity, že může svědka svésti s cesty pravdy a uvésti ho v pokušení, by, nedbaje nebezpečí trestního stihání, svou občanskou povinnost porušil. Nestačí proto ve smyslu zákona pouze napjatý poměr mezi dotyčnými osobami, nýbrž zákon předpokládá zášť hluboce zakořeněnou, která byla již před spácháním trestného činu dána na jevo nepřátelským jednáním, kdežto pouhé, obžalovaným tvrzené, ničím neprokázané nepřátelství netvoří ještě překážku přísahy. V této příčině pak obžalovaný sám ani netvrdil, že svědek R. své nepřátelství skutky projevil, a mimo pouhé tvrzení obžalovaného nebyly v rozhodné době zjištěny žádné podstatné okolnosti, nasvědčující tomu, že R. chová vůči obžalovanému hluboké nepřátelství. Zejména bylo naopak z policejního oznámení, v době rozhodnutí o mezitímním nálezu již přečteného, vidno, že Josef R. neučinil ani trestního oznámení, a že obžalovaného nijak nepodezříval. Neměl proto soud porotní dle stavu věci dostatečné příčiny, by nevzal do přísahy svědka Josefa R. proti předpisu zákona a nebylo tu ani předpokladů, by soud odložil přísahu dle § 247 odstavec třetí tr. ř. až po výslechu svědka.

Citace:

č. 1050. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 588-590.