NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2378.

Obhájce požívá výsady §u 152 čís. 2 tr. ř. od okamžiku, kdy strana, jíž hrozí trestní stíhání, obrátí se naň o radu, nikoliv teprve od doby, kdy byl formálně zřízen obhájcem.
(Rozh. ze dne 17. května 1926, Zm I 135/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu v Chebu ze dne 16. listopadu 1925, jímž uznal, že Dr. Richard M. není sproštěn povinnosti k vydání svědectví a že podle §u 160 tr. ř. lze ho po případě k vydání svědectví donutiti, a dalšími opatřeními okresního soudu v Karlových Varech u provádění tohoto usnesení porušen byl zákon v ustanovení §u 152 čís. 2 tr. ř. Ono usnesení a na něm spočívající usnesení okresního soudu v Karlových Varech, jímž uložena byla advokátu Dru Richardu M-ovi pro odepření svědectví podle §u 160 tr. ř. pokuta 50 Kč, jakož i toto usnesení potvrzující nález krajského soudu v Chebu ze dne 14. prosince 1925 se zrušují a okresnímu soudu se nařizuje, by v trestním řízení o obžalobě Anny K-ové, upuště od svědeckého výslechu Dra Richarda M-а ve smyslu návrhu soukromé obžalobkyně, dále pokračoval. Důvody:
Podle spisů podali manželé Karel a Aloisie W-ovi, majitelé domu v R., advokátem Drem Richardem M-em v Karlových Varech u okresního soudu v Karlových Varech návrh výpovědní proti manželům Josefu a Anně R-ovým v R. V tomto návrhu tvrdí podatelé, že manželé R-ovi pronajali kuchyni prostitutce pod policejním dozorem, že přijmutí prostitutky Anny K-ové, která přijímá častěji návštěvy pánů do bytu, vyvolává i u podatelů, i u jiných nájemníků oprávněné pohoršení, pokud se týče, že domácí řád opětně byl vážně rušen. Toto rušení domácího řádu a pohoršení jest prý tím větší, jelikož ona prostitutka (její návštěvy) upotřebují společný záchod v přízemí onoho domu, čímž jest dána možnost nákazy pohlavní nemocí. Anna K-ová podala u okresního soudu v Karlových Varech soukromou obžalobu na neznámé pachatele pro urážku na cti, a navrhla v ní výslech advokáta Dra Richarda M-a jako svědka o tom, od koho obžalobkyni tak citelně urážející informaci obdržel. Advokát Dr. Richard M., byv dne 30. září 1925 jako svědek předvolán, odmítl vydati svědectví, odvolávaje se na ustanovení §u 152 čís. 2 tr. ř., jelikož závadná informace byla mu dána jako advokátu. Okresní soud vyzval právního zástupce Anny K-ové, by do 8 dnů učinil další návrhy. Soukromá obžalobkyně Anna K-ová učinila na to návrh na opětný výslech advokáta Dra Richarda M-а jako svědka a stěžovala si zároveň do případného usnesení okresního soudu, že uznává odmítnutí svědecké výpovědi Dra M-а za správné. Okresní soud předložil tuto stížnost krajskému co odvolacímu soudu v Chebu, který uložil okresnímu soudu, by se především usnesl o návrhu soukromé obžalobkyně Anny K-ové. Dr. Richard M. byv opětně předvolán ku svědeckému výslechu, odmítl opětně vydatí svědectví, odvolávaje se na ustanovení §u 152 čís. 2 tr. ř., což odůvodnil tím, že ona osoba žádala ho o radu ohledně hrozícího jí trestního stíhání, pročež že má za to, že není povinen o tom jako svědek vypovídati a poukázal při tom na rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ze dne 14. března 1886, čís. 531 vid. sb. Okresní soud v Karlových Varech se usnesl, že upouští od dalšího svědeckého výslechu Dra Richarda M-а, jelikož tu jsou podmínky ustanovení §u 152 čís. 2 tr. ř., a předložil opětně spisy krajskému jako odvolacímu soudu v Chebu k rozhodnutí o stížnosti Anny K-ové. Krajský jako odvolací soud v Chebu změnil usnesením ze dne 16. listopadu 1925 ono usnesení okresního soudu a uznal, že Dr. Richard M. není sproštěn povinnosti ku vydání svědectví a že podle §u 160 tr. ř. lze ho po případě k vydání svědectví donutiti. Krajský soud odůvodnil toto usnesení takto: »Jmenovaný svědek má býti vyslechnut o tom, kdo mu dal informaci к návrhu výpovědnímu ze dne 28. srpna 1925 a kdo mu učinil sdělení v tomto návrhu obsažené a soukromou obžalobkyni urážející. Jest mu tedy vypovídati pouze o tom, co mu bylo sděleno jakožto zástupci v záležitosti čistě soukromoprávní, a nikoliv o tom, co mu bylo sděleno v jeho vlastnosti jako obhájci obviněným, jelikož v době informace »obviněný« existovati ještě nemohl, kdyžtě až do této doby trestný čin (urážka na cti) nebyl ještě ani spáchán. Dr. Richard M. na to dne 23. listopadu 1925 opětně odepřel vydati svědectví, načež mu okresní soud v Karlových Varech uložil podle §u 160 tr. ř. peněžitou pokutu 50 Kč. Stížnost Dra M-а do tohoto usnesení byla usnesením krajského co odvolacího soudu v Chebu ze dne 14. prosince 1925 zamítnuta.
Podle §u 160 tr. ř. lze trestati svědka za odepření svědectví jen tehda, stalo-li se bez zákonného důvodu. Podle §u 152 čís. 2 tr. ř. jest obhájce sproštěn povinnosti, vydati svědectví v příčině toho, co mu obviněný svěřil »v této jeho vlastnosti«. Že advokáta zapsaného do seznamu obhájců, jest pokládati za obhájce nikoli teprve snad od doby, kdy byl formálně zřízen obhájcem, nýbrž i od doby, kdy strana, jíž hrozí trestní stíhání, obrátí se naň o radu, a že již od toho okamžiku požívá výsady §u 152 čís. 2 tr. ř., vyplývá nepochybně z doslovu zákona, jenž sproštění povinnosti, vydati svědectví, nečiní závislým na tomto formálním zřízení obhájcem, nýbrž na okolnosti, že mu sdělení bylo učiněno obviněným v »jeho vlastnosti« jako obhájce. V témže smyslu vyzněla rozhodnutí býv. nejv. vídeňského soudu sb. číslo 531/83 a 3180/6; témuž názoru nasvědčuje též nauka, citovaná v poznámce k posléze uvedenému rozhodnutí, pak výnos býv. rak. min. spravedlnosti z 1. června 1882, čís. 7440, otištěný v Manzově vydání trestního řádu z roku 1914 při §u 152, str. 264, jenž výslovně vytyčuje zásadu, že sproštění obhájce z povinnosti svědecké, vypovídati o tom, co mu v této vlastnosti obviněným bylo svěřeno, není závislé na skutečnosti, zda bylo v době svěření proti obviněnému trestní řízení již zahájeno, čili nic. Zákon mluví ovšem v §u 152 čís. 2 tr. ř. o »obviněném«, jímž alespoň ve smyslu §u 38 tr. ř. osoba, jež Dru M-ovi závadnou informaci dala, nebyla ani v době výslechu Dra M-а, natož v době informace. Než, jelikož soukromá obžaloba proti neznámým pachatelům pro urážku na cti byla v době výslechu Dra M-а již podána a trestní řízení o ní zahájeno, a navržený svědecký výslech Dra M-а čelil právě k tomu, by trestní řízení se zahrotilo proti osobě, která se s ním jako případným budoucím obhájcem radila, jako proti obviněnému, nelze shledati v souzeném případě závady proti použití §u 152 čís. 2 tr. ř. Stejně neudržitelno jest stanovisko krajského soudu, že o »obviněném« nemůže býti řeči, kdyžtě v době informace trestný čin, spočívající v obsahu výpovědního návrhu, učiněného na základě informace, nebyl ani ještě spáchán. Neboť trestný čin byl spáchán osobou Dra M-а informovavší již tím, že mu za účelem použití v soudním podání učinila ono sdělení a již od toho okamžiku sluší míti za to, že se vzhledem k hrozícímu jí stíhání pro urážku na cti radila s Drem M-em jako »obviněný« (§ 152 čís. 2 tr. ř.). Ovšem vyplývá z porovnání předpisu §u 40 tr. ř. s předpisem §u 152 čís. 2 tr. ř. nepřípustnost, vymykati se úmyslně svědecké povinnosti převzetím hájení obviněného, a není pochyby, že předpis §u 152 čís. 2 tr. ř. podle onoho výkladu může v jednotlivých případech značně stížiti úspěšné stíhání trestných činů. Než již výsada obhájce podle §u 152 čís. 2 tr. ř. (stejně jako advokáta podle §u 321 čís. 4 c. ř. s.) nasvědčuje tomu, že zákon zájmu úspěšného obhajování a pro ně nutné důvěry strany vůči obhájci (favor defensionis) dává přednost před zájmem nerušeného trestního stihání, jež je dostatečně zaručeno jinými prostředky. Proto nelze též, byť i skutečně Dr. Richard M. stal se učiněným mu sdělením do jisté míry též svědkem činu, odvozovati z §u 40 tr. ř. překážky, by nepoužil výsady §u 152 čís. 2 tr. ř., to tím méně, ano není podkladu pro podezření, že by šlo o pokus zneužití §u 152 čís. 2 tr. ř. za účelem vymknutí se z povinnosti svědecké. Podotknuto budiž, že Dr. Richard M. sice tvrzení, že jde tu o sdělení podle §u 152 čís. 2 tr. ř. nijak zvláště neosvědčil, že však pravdivost jeho tvrzení ani soudem odvolacím nebyla brána v pochybnost. Bylo proto o zmateční stížnosti podle §u 33 tr. ř. uznati podle §§ů 292, 479 tr. ř. právem, jak se stalo.

Citace:

č. 2378. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 311-314.