NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 6606.

Provdala-li se znovu vdova, jíž byla vyhrazena služebnost doživotního a bezplatného bytu, nemá nároku, by majitel domu trpěl v jejím bytě i druhého jejího manžela.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1926, Rv I 1888/26.) — Čís. 6606 —
1910
Trhovou smlouvou ze dne 30. června 1923 byla Pavle K-ové, tehdy vdově, vyhražena služebnost doživotního a bezplatného bytu. K Pavle K-ové nastěhoval se po té Antonín V. Pravoplatným rozsudkem ze dne 1. června 1926 bylo k žalobě majitelů domu uznáno právem, že Pavla K-ová není oprávněna míti v bytě Antonína V-a a že jest povinna odstraniti ho z bytu. Dne 12. července uzavřela Pavla K-ová s Antonínem V-em sňatek. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se vzhledem ku sňatku s Antonínem V-em zrušení exekuce, vedené proti ní ku vynucení odstranění Antonína V-a z jejího bytu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Nejde tu o rozšiřování nebo převádění služebnosti bytu na nového manžela žalobkyně Antonína V-a, nýbrž jen o právní důsledek, plynoucí ze služebnosti, příslušející žalobkyni. Manžel jest zajisté dle zákona nejen hlavou rodiny a přednostou domácnosti, nýbrž i podporou manželky a tedy povinen o ní pečovati a jí vypomáhati, po případě i po stránce tělesného blaha. Není tedy pochyby, že žena, oprávněná ze služebnosti bytu, může si pro svůj prospěch a potřebu přibrati do domácnosti manžela, zrovna tak, jakoby byla beze sporu oprávněna míti u sebe hospodyni nebo jinou osobu služebnou. Tím spíše, že při ujednání služebnosti nebyl dán zákaz, týkající se pobytu třetí osoby v obydlí žalobkyně.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání opřené jedině o důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. jest oprávněno.
Žalobkyně opírá žalobu ve smyslu §u 35 ex. ř. pouze o skutečnost, že se po vydání rozsudku okresního soudu ze dne 1. června 1926, na jehož základě byla exekuce povolena, za Antonína V-a provdala a to dne 12. července 1926. Leč sňatek s tímto mužem, který již dříve se žalobkyní sdílel společnou domácnost, není skutečností, která by byla s to, by způsobila zánik exekučního nároku, kterého žalovaní právoplatným rozsudkem oproti žalobkyni nabyli. Opačný úsudek soudu odvolacího je mylný a nemá opory ani ve smlouvě stran ani ve příslušných ustanoveních zákonných. Smlouvou trhovou ze dne 30. června 1923 vyhradila si žalobkyně služebnost doživotního a bezplatného bytu pro sebe. Nemá tedy smluvního nároku, by směla k sobě do bytu vzíti osoby jiné, ani jejího druhého manžela nevyjímajíc. Rozsah její služebnosti bytu se určuje podle doby vzniku tohoto práva a v oné době byla žalobkyně vdovou. Žalobkyně není oprávněna obsah práva jí smluvně zaručeného jednostranně rozšiřovati, tím méně právo to na jiné přenášeti (§§ 506, 507 obč. zák.). Zásadně jest oprávněna užívati bytu pro ni vyhrazeného jen ke své potřebě (§§ 504 a 521 obč. zák.). Poukazuje-li soud odvolací na to, že manžel jest dle zákona hlavou rodiny a přednostou domácnosti, přehlíží, že právě zákonný poměr manželův k manželce mluví v tomto sporu v neprospěch žalobkyně. Podle §u 91 obč. zák. jest manžel povinen, by se staral o výživu své manželky, v čemž je zahrnuta také péče o byt (§ 672 obč. zák.). Podle §u 92 obč. zák. je manželka povinna, by následovala svého manžela do jeho bydliště. Může se tedy manželka domáhati po zákonu toho, by ji manžel přijal do svého bytu, ale není povinna, by přijala do bytu pro ni vyhraženého svého manžela, a není k tomu ani oprávněna, pokud by ve spoluužívání jejího bytu manželem bylo spatřovati neoprávněné rozšiřování služebnosti, jak tomu jest i v tomto případě. Mohou se zajisté vyskytnouti okolnosti, za kterých by vdově nemohlo býti bráněno, by si nevzala do bytu jí vyhraženého osobu jinou, na příklad osobu služebnou k obsluze ve případě nemoci, ale vždy se vyžaduje, by takové opatření sloužilo osobní potřebě vdovy. Leč v tomto sporu jde o případ podstatně jiný. Kdyby žalobkyně jako vdova byla přijala do bytu někoho ke své obsluze, byla by přes to zůstala přednostou domácnosti a byla by užívala bytu vlastním právem jako osoba hlavní. Osoba k obsluze přijatá byla by osobou podřízenou a činnost její byla by věnována potřebám zaměstnavatelky. Tím neměnilo by se nic na zásadě, že žalobkyně smí užívati bytu pro svou potřebu, a mimo to byl by vylíčený stav pouze přechodným. Naproti tomu nutno uvážiti, že Antonín V., za něhož se žalobkyně provdala, stal se přednostou domácností, tedy osobou hlavní, která by při výkonu služebnosti bytu mohla vykonávati rozhodující vliv. Antonín V. je také hospodářsky osobou samostatnou, na žalobkyni nezávislou. Bude jako zedník vykonávati svou práci mimo domácnost a nelze o něm tvrditi, že byl přijat do bytu pouze k osobním službám pro žalobkyni. Kdyby přes to bylo žalobkyni přiznáno právo, že smí ve svém byte míti u sebe (trvale) svého manžela, nastal by tím trvalý stav, za kterého by služebnost pro žalobkyni vyhraženou vykonával ve skutečnosti její manžel jako osoba hlavní a žalovaní byli by oproti tomu po čas života žalobkyně bezmocní, poněvadž by soudním rozhodnutím byli po tu dobu zbaveni právní ochrany, kterou jim zákon proti neoprávněnému rozšiřování služebnosti poskytuje. Při správném nazírání na věc nelze žalobkyni přiznati právo, že smí svého manžela v bytě pouze pro ni а k jejím potřebám vyhraženém ponechati, a, činí-li tak žalobkyně přece, nutno v tom i nyní spatřovati neoprávněné rozšiřování bytu (§ 484 obč. zák.). Je tedy oprávněn závěr, že sňatkem, který žalobkyně s Antonínem V-em uzavřela, exekuční nárok žalovaných, kterého rozsudkem okresního soudu ze dne 1. června 1926 nabyli, nezanikl.

Citace:

č. 6606. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 873-875.