Čís. 6095.

K §§ 324, 335 tr. ř.
Není předpisu, který by stranám v porotním řízení ukládal, aby své přednesy a návrhy adresovaly porotnímu soudnímu sboru nebo lavici porotců. I když byl přednes nebo návrh adresován nesprávně, platí té z uvedených dvou složek porotního soudu, která je po zákonu povolána vzíti jej na vědomí a za podklad svých dalších procesních úkonů.
Po přečtení otázek porotcům nelze od obžaloby ustoupiti ani výslovně, ani mlčky opominutím návrhů podle § 335, věta prvá tr. ř.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1938, Zm I 687/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem násilného smilstva podle § 127 tr. z., zločinem zprznění podle § 128 tr. z. a přestupkem podle § 516 tr. z.
Z důvodů:
Pokud zmateční stížnost tvrdí, že pro odsouzení scházela obžaloba podle zákona potřebná [§ 344, č. 10, písm. c) tr. ř.], nepokouší se popírati správnost protokolu o hlavním přelíčení, že porotci rozhodli o otáz- kách jim na podkladě pravoplatné obžaloby daných po předcházejícím návrhu státního zástupce, aby položené jim otázky kladně zodpověděli. Nedostatek řádné obžaloby shledává zmateční stížnost pouze ve stilisaci návrhu, kterým se prý veřejný žalobce dožadoval spravedlivého potrestání nikoli na soudním sboru, nýbrž výslovně na porotcích.
V § 335 tr. ř. předepsaný návrh státního zástupce co do trestního ustanovení, jehož se má použíti, není protokolován ve znění tvrzeném ve zmateční stížnosti. Podle protokolu navrhl žalobce po přečtení výroku poroty odsouzení obžalovaného podle obžaloby. Než i kdyby byl žalobce pronesl návrh svůj těmi slovy, jak je ve stížnosti uplatňováno (»Dámy a páni porotci! Soudili jste spravedlivě. Žádám vás, abyste nyní obžalovanému dali také spravedlivý trest‹‹), nebylo by lze v postupu tom shledati nedostatek návrhu podle § 335 tr. ř. předepsaného. Porotní soud skládá se ze dvou složek, porotního sboru soudního a lavice porotců (§ 300 tr. ř.). Předpisy trestního řádu rozdělují sice soudní pravomoc mezi lavici porotců a soudní dvůr, avšak zákon neobsahuje předpisu, jenž by stranám ukládal, aby své přednesy a návrhy adresovaly na jednu či druhou ze jmenovaných složek porotního soudu (§§ 324, 335 tr. ř.). Proto každé prohlášení žalobcovo stejně jako obžalovaného nebo soukromého účastníka, učiněné před porotním soudem, dlužno vykládali jedině podle jeho obsahu, bez ohledu, ke komu navrhovatel v dotyčném okamžiku promlouvá či se obrací. Platí tomu, kdo po zákonu je povolán vzíti je na vědomí a za podklad svých dalších procesuálních úkonů. Že pak veřejný žalobce učinil návrh na uložení trestu (ve smyslu § 335 tr. ř.), to stížnost sama přiznává. Nemohly tedy nastati důsledky ve prospěch obžalovaného, jak dovozuje zmateční stížnost. Ostatně podle § 324 tr. ř. nelze po přečtení otázek od obžaloby ustoupili, takže státní zástupce tak nemůže učiniti ani výslovným prohlášením, tím méně mlčky opominutím příslušného návrhu. Rozhodnutí býv. nejvyššího vídeňského soudu č. 13.601 (Nowak čís. 775), jehož se zmateční stížnost dovolává a jehož skutkový podklad nesprávné reprodukuje, se týká soukromého žalobce v řízení přestupkovém se zřetelem na § 46 tr. ř., takže nelze jeho důsledky vztahovati na souzený případ, kdyžtě tu platí jiné procesní předpisy.

Citace:

Čís. 6095. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 31-32.