NPD documents search: Váž. tr., 20 (1938)

Čís. 4935.

Obnova drobných zemědělských pachtů. Dobrodiní čl. 2 písm. a) zákona ze dne 30. záři 1924, čís. 204 sb. z. a n. přísluší i obročníku za týchž podmínek, jako jiným osobám fysickým. Předpis čl. 6 zákona ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n. platí i za účinnosti zákona čís. sb. 204/24.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1925, R I 314/25.)
Soud prvé stolice usnesením ze dne 15. listopadu 1924 vyhověl návrhu drobného pachtýře, by mu byla povolena obnova pachtu pozemku spachtovaného od římsko-katolického obročí. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by, doplně řádně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Důvod stěžovatelův, že prý obnova pachtů nemůže býti proti němu povolena, poněvadž on nemá ve »vlastnictví« pozemky žádné a tedy také ne ve výměře přes 25 ha (čl. 2 písm. a) zákona 204/24), jest mylným a usvědčují ho z právního omylu právě zdejší rozhodnutí, na něž se odvolává. Neboť v nich byl hájen názor, že ustanovení §u 2 zákona čís. 313/21, obsahující nepříznivou výsadu právnických osob, nevztahuje se na případ, že pozemek sice vlastnicky náleží právnické osobě, tedy zejména nějaké nadaci, jako na př. záduší neb obročí, avšak propachtovatelem jest nikoli ona, nýbrž osoba fysická, na př. obročník (farář), tato fysická osoba jako propachtovatelka že tedy není posti- žena výlukou z dobrodiní §u 2 písm. a), dle něhož obnova pachtu nenastává, раk-li nemá osoba ta více než 15 ha, a že tedy osoba ta dobrodiní toho účastna jest a obnovu pachtu připustiti nemusí. Tím jest popřen právě názor stěžovatelův, že jest osvobozen od obnovy, nemaje oné výměry (nyní dle zák. čís. 204/24 více než 25 ha) ve »vlastnictví«, nýbrž jen v obročí, v právu požívacím neboť právě cit.§ 2 písm. a) dle slovného znění vztahoval se jen na případ, že propachtovatel neměl »ve vlastnictví« více než 15 ha a bylo tedy oněmi rozhodnutími nejvyššího soudu, jež dobrodiní přiznala i obročníkovi, jenž přece obročí nikdy nemá ve vlastnictví, popřeno, že by se výraz »vlastnictví« mohl bráti ve smyslu slovném, nýbrž naopak že mu rozuměti dlužno ve smyslu širším, značícím tolik co »v držbě«, neboli že přísluší dobrodiní to, vyhražené jen fysickým osobám, každému propachtovateli v §u 1 vyrozumívanému, раk-li jen je právě fysickou osobou. Přísluší-li tedy následkem toho dobrodiní, upravené nyní v čl. 2 zák. čís. 204/24, i stěžovateli, přísluší mu jen pod týmiž podmínkami, pod kterými dáno jest i ostatním fysickým osobám, a tou jest v tomto případě dle písm. a)cit. článku ta, že nesmí míti »ve vlastnictví«, t. j. v držbě více než 25 ha. To však u něho nedopadá, neboť jak zjištěno, činí jeho obročí přes 31 ha. Ale stěžovatel se dovolává vůbec dobrodiní, že nucené obnově pachtu podroben není a chce býti nároků odpůrců prost. A to jest rozhodující, takže, přísluší-li mu osvobození od nároků odpůrců z jiného
důvodu, než z tohoto, musí mu stejně dáno býti za právo. A tu stěžovatel v první stolici a ještě i v druhé uplatňoval, že sporné pozemky propachtoval již smlouvou ze dne 31. května 1924 jiným pachtýřům na 6 let, což bylo příslušnými církevními a státními úřady schváleno a že tedy má tu místo čl. 6 zák. čís. 213/22. A o to tu jde, zda platí tento článek i nyní, za platnosti zákona čís. 204/24, čili nic. Nižší stolice vylučují jeho platnost proto, že není v čl. 6 zák. čís. 204/24 citován, avšak to není dostatečným důvodem pro jeho vyloučení. Čl. 6 zák. čís. 213/22 totiž není dán tak z ohledu na propachtovatele, nýbrž spíše z ohledu na nového pachtýře; zákonodárci je jeden drobný pachtýř jako druhý, posavadní nemá před jeho očima žádné přednosti, neboť zákonodárce nehledí na osobu, nýbrž na věc. Jestliže tedy před platností nového zákona zpachtoval pozemek nový drobný pachtýř, jest tím intencím zákonodárce zrovna tak vyhoveno, jako kdyby ho byl podržel na dále starý drobný pachtýř, a v tom má důvod svůj norma čl. 6. Důvod tento však platí i dnes za platnosti zákona čís. 204/24, tak jako platil za platnosti zákona čís. 213/22 a zrovna tak tedy nový pacht nemá ani nyní obnovou starého býti rušen, jako neměl býti rušen dříve, jen když se sociální svou povahou, která je důvodem obnovy pachtu, t. j. nuceného pokračování v něm, starému vyrovná, totiž, jest rovněž drobným. Že čl. 6 zák. čís. 204/24 necituje čl. 6, nemůže vadit z dvojí příčiny. Předně již v nápisu svém praví zákon čís. 204/24, že jest jen doplněním a částečnou změnou zákona čís. 313/21, doplněného a částečně změněného zákonem čís. 213/22, jenž právě čl. 6 obsahuje, zůstává tedy tento čl. 6 jakož vůbec celý zákon dřívější v platnosti, pokud výslovně změněn nebyl, což se však ohledně čl. 6 v zákoně čís. 204/24 nestalo, protože o něm žádné zmínky se tam neděje. Čl. 1 zák. čís. 204/24 vsunul do obou zákonu dřívějších nové ustanovení jako § 1 písm. b) a čl. 2 změnil jejich § 2, ale to obé se čl. 6 vůbec netýká, tento zůstal nedotčen a proto platí dále. Že čl. 4 zák. čís. 204/24 cituje čl. 4 a 7 zák. čís. 213/22, má svou zvláštní příčinu, neboť tyto jednají o pachtu již obnoveném, pachtu, jehož prodloužení již povoleno, kdežto zde jde a celému zákonu čís. 204/24 šlo teprv o povolení obnovy. A konečně, i kdyby se za to mělo, že čl. 6 měl býti citován také, je to vždy jen nedopatřením redakčním, které musí výkladem býti napraveno, neboť není možno, by zákonodárce zásadu čl. 6, ležící tak hluboko v povaze a přirozenosti věci, byl opustil, nemaje proto nižádných důvodů, naopak všecky důvody, by ji podržel. K čl. 6 dlužno proto hleděti, a bylo proto, ježto podmínky jeho nebyly vyšetřeny, jsou-li totiž noví pachtýři drobnými, nemajícími více než po 8 ha a sami hospodařící — tak rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

č. 4935. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 750-752.