Čís. 1164.

Nestačí k vyloučení přičítatelnosti kulposního jednání, že pachatel
subjektivně nepostřehl bezprávného účinku svého jednání neb opomenutí, byl-li tento účinek pro něho s hlediska §u 335 tr. zák. poznatelným. Lhostejno, že pachatel vydával i sebe v nebezpečí.
(Rozh. ze dne 17. března 1923, Kr I 900/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 18. dubna 1922, pokud jím byl obžalovaný E. Z. dle §u 259 čís. 3 sproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti života dle §u 335 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Rozsudek zjišťuje, že v sadech v K. byl medvěd, darovaný městu ruským legionářem, umístěn tím způsobem, že byl upoután ke stromu řetězem, končícím železným kruhem, jímž byl provlečen obojek, sestávající rovněž z řetězu a spjatý kolem medvědova krku zámkem, kolem medvěda pak že zřízena byla ohrada z prken a latí, která měla za účel pouze, by obecenstvu zabráněn byl k medvědu přístup. Dle dalšího zjištění rozsudkového byl onen zámek chatrným а k účeli naprosto nedostatečným právě tak jako ohrada, která nebyla takového druhu, by byla medvědu v případě, že by se utrhl, zejména, kdyby zámek praskl, zabránila ohradu podlézti, uniknouti a dostati se do volných sadů. O obžalovaném zjišťuje rozsudek, že, když dne 19. června 1921 nějaká žena předhodila medvědu kus koláče, jejž medvěd dosáhnouti nemohl, podlezl zábradlí (ohradu), napíchl koláč na proutek a podával jej medvědovi, že však, když medvěd chtěl již sousto shltnouti, uškubl, když pak medvěd oběhl kolem stromu, šel za ním a zatáhl jej za řetěz. Medvěd se za ním obrátil, obžalovaný skočil před ním na zídku, což několikrát opakoval, a jednou, když již neměl kdy vyskočiti na zídku, bránil se medvědovi tím, že do něho kopal. Při jednom takovémto škádlení obžalovaný pojednou zpozoroval, že, jak se medvěd postavil na zadní nohy a tím řetěz napjal, zámek u řetězu praskl a medvěd se tím uvolnil. Z dalších podrobných zjištění rozsudkových dlužno jen ještě uvésti, že medvěd podlezl zábradlí, běžel za houfem obecenstva a, dostihnuv 9 letou Jindřišku K-ovou, porazil ji, postavil se na ni předníma tlapama, zakousl se na to do její šíje a utekl na konec s dítětem v tlamě do svého brlohu, později však běžel s ním znovu do sadů a položil je teprve, když pes zahradníka počal naň štěkati a kousati jej do zadních nohou. Jindřiška K-ová byla hned na to v bezvědomí převezena do nemocnice, kde po půlhodině zemřela; smrt její nastala jednak následkem silné ztráty krve z poranění, způsobených jí medvědem, jednak ochrnutím srdce, vyvolaným velkými bolestmi. Dle rozsudkového závěru, vztahujícího se na obžalovaného, není pochybnosti o tom, že vydráždil svým jednáním medvěda tou měrou, že medvěd váhou svého těla chatrný zámek přelomil, tím se uvolnil a pak Jindřišku K-ovou tak těžce zranil, že brzy po tom zranění podlehla. Z obžaloby, pro přečin bezpečnosti života dle §u 335 tr. zák. sprostil nalézací soud obžalovaného dle rozhodovacích důvodů proto, že dle přesvědčení soudu obžalovaný nemohl vylíčené následky svého činu nahlédnouti, nemohl totiž očekávati, že jeho jednání bude míti za následek odpoutání se medvěda. Nalézací soud má totiž za prokázáno, že obžalovaný byl pevně přesvědčen o tom, že medvěd je pevně upoután, že řetěz i zámek jsou naprosto bezpečny. K odůvodnění tohoto přesvědčení uvádí soud nalézací jednak, že by byl obžalovaný jinak nevydával svým počínáním v nebezpečí svůj vlastní život, jednak že, jak prý bylo v K. všeobecně známo, legionář S. konal s upoutaným medvědem před obecenstvem zápasy, což prý předpokládalo naprosto bezpečné upoutání medvěda, S. pak zejména kritického dne zjistil, že řetěz i zámek jsou v pořádku. Tento výrok rozsudkový spočívá na nesprávném použití zákona a zmateční stížnosti státního zastupitelství, uplatňující proti němu důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., dlužno přiznati plné oprávnění. Jak zmateční stížnost správně namítá, spadají pod pojem nedbalosti ve smyslu §u 335 tr. zák. nejen takové případy, kde si pachatel neopatrnosti svého počínáni byl vědom, pokládal však za to, že k ohrožení tělesné neporušenosti jiných nedojde, nýbrž i případy takové, ve kterých si pachatel neuvědomil neopatrnosti svého počínání proto, že možnou příčinnou souvislost svého jednání neb opomenutí pro eventuelní škodný výsledek neuvážil buď vůbec nebo ne dosti pečlivě. Nestačí proto k vyloučení přičítatelností kulposního jednání ta okolnost, že pachatel nepředvídal subjektivně, totiž s hlediska pozorování, která učinil a závěrů, k nimž svými úvahami dospěl, bezprávného účinku svého jednání neb opomenutí, раk-li tento účinek byl poznatelným při náležité opatrnosti dle přivozených následků činu neb opomenutí, které každý snadno poznati může, nebo dle předpisů zvláště vyhlášených neb dle stavu, úřadu, povolání, živnosti, zaměstnání pachatelova, nebo konečně dle jeho zvláštních poměrů vůbec. Použije-li se těchto právních hledisk na případ, o nějž tu jde, je zřejmo, že zmateční stížnost vytýká rozsudkovému výroku důvodně právní omyl. Skutečnosti, zdůrazňované v rozhodovacích důvodech na důkaz neviny obžalovaného, opravňují sice závěr, že obžalovaný byl subjektivně tohoto mínění, ba přesvědčení, že si způsobem, zjištěným v rozsudku, může počítati, totiž medvěda drážditi bez nebezpečí, že medvěd se odpoutá a lidem stane se nebezpečným. Tím však otázka jeho zavinění na následcích, které jeho počínání mělo v zápětí, zejména i na smrti Jindřišky K-ové, není ještě rozřešena. Zbývá posouditi, zda obžalovaný, dospěv k onomu závěru, počínal si s náležitou bdělostí, zda uvážil vše, co mu dle hořejších předpokladů a platných předpisů uvážiti bylo možno, či zda svůj úsudek o tom, že nebezpečí pro jiné je vyloučeno, neutvořil ukvapeně a nedbale. Skutečnosti, zjištěné rozsudkem, jsou toho rázu, že lze bezpečně za to míti, že, kdyby byl nalézací soud o otázce zavinění obžalovaného uvažoval také s právního hlediska, shora naznačeného, byl by dospěl k závěru, že si obžalovaný ve své úsudkové činnosti počínal povrchně a nedbale, za což by byl ovšem zodpověděn. Nehledíc ani k tomu, že šlo o medvěda, tudíž o zvíře, které pouze za normálních okolností není lidem nebezpečným, může však, jak toho pádným dokladem je právě tento případ, přinésti zhoubu svému okolí, bylo-li vyrušeno z klidu nebo dokonce rozdrážděno, byl by si obžalovaný při náležité rozvaze musil uvědomiti jako pravděpodobné, že při určení způsobu, jímž medvěd byl upoután, zejména i při výběru přístrojů, pomocí jichž se tak stalo, řetězu a zámku, bylo počítati pouze s oněmi poměry normálními, nikoli s tím, že bude medvěd drážděn dokonce způsobem tak nesmyslným a povážlivým, jakým si dle rozsudkového zjištění počínal obžalovaný. Obžalovaný měl si uvědomiti velmi značnou sílu, kterou vyvinouti může medvěd, zejména, byl-li vydrážděn a tím uveden v zuřivost a které by stěží odolala i bezpečnostní opatření daleko pevnější, než byl zámek, dle zjištění samotného rozsudku chatrný a naprosto nedostatečný. Není zcela nemístným ani požadavek zmateční stížnosti, aby se byl obžalovaný, než medvěda drážditi počal, při nejmenším sám přesvědčil, o jaký zámek jde, a aby nespoléhal na pouhou domněnku, že jde o zámek a o řetěz naprosto bezpečný. Na tom ničeho nemění ani okolnost, zdůrazňovaná rozsudkem, že s medvědem byly konány před obecenstvem zápasy, neboť rozsudkové zjištění, dle něhož zápasy ty konala pouze určitá osoba, legionář S., dovolují bezpečně souditi, že tu šlo o osobu, které bylo známo, jak si jest vůči zvířeti počínati, která byla mimo to medvědu dobře povědomá, při čemž medvěd svým pudem dovedl vycítiti, že tu jde o pouhou kratochvíli, která tudíž nebyla nikterak s to, aby medvěda přivedla z rovnováhy a jej zejména opravdově rozzuřila. Je proto beze všeho významu rozsudkové zjištění, dle něhož S. kritického dne zjistil, že řetěz i zámek jsou v pořádku, neboť S. měl při tom zřejmě na mysli pouze zápas, na týž den uchystaný, mimo to pak rozsudek zjišťuje, že medvěd zámek přelomil, což se arci mohlo státi i tehdy, byl-li zámek, ač ovšem chatrný a naprosto nedostatečný, jinak »v pořádku«. Netřeba konečně doličovati, že se stanoviska skutkové podstaty §u 335 tr. zák. ani na tom nesejde, zda vydával obžalovaný svým počínáním v nebezpečí i svůj vlastní život, neboť skutková podstata trestného činu dle uvedeného zákonného předpisu je dána, je-li pachatelovo jednání neb opomenutí spojeno s nebezpečím pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost jiných, zcela nepochybně také tehdy, ohrožuje-li jím pachatel zároveň, byť po případě i vědomě, sebe sama. Nevylučuje tudíž ani po stránce subjektivní přičítatelnost jeho počínání jako jednání neb opomenutí trestného okolnost, že jím přivodil nebezpečí také pro svůj vlastní život, zdraví nebo svou bezpečnost tělesnou a nebylo by konečně ani toto, dle rozsudkových zjištění arci skutečně vzniklé nebezpečí pro obžalovaného vzešlo, kdyby byl dbal oné opatrnosti a bedlivosti, které mu šetřiti bylo s hlediska oněch názorů právních, když zvláště i zákon a to § 392 tr. zák. zakazuje štvaní a dráždění zvířat a tresce toho, kdo způsobem takovým škodu nějakou zavinil.

Citace:

č. 1164. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 183-186.