NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 9882.

Zaměstnanci veřejní: I. Propuštění obecního úředníka, odsouzeného soudem pro zločin podvodu, ze služby obecní nevyžaduje disciplinárního řízení. — II. Prominutí následků trestu amnestií presidenta republiky nedotýká se samo o sobě propuštění takového úředníka ze služby.
(Nález ze dne 7. května 1932 č. 7304.)
Věc: Konrád T. v T. (adv. Dr. Vlad. Říha z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze o propuštění ze služby obecní.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ze 7. prosince 1928 oznámil starosta města T. st-li, městskému policejnímu komisaři, že ve smyslu usnesení obecního zastupitelstva města T. z 23. listopadu 1928 jej propouští ze služeb města T. bez nároku na služné, výslužné i odbytné z důvodu, že pozbyl způsobilosti k nabytí úřadu podle § 4 č. 1 zák. č. 35 z. z. z r. 1908, ježto byl pravoplatně odsouzen rozsudkem krajského soudu v P. z 24. listopadu 1927 pro zločin podvodu podle §§ 197, 200 tr. zák. bezpodmínečně k trestu těžkého žaláře na 2 měs., 2 posty zostřeného a podle § 3 odst. 4 zák. o volení do obcí ke ztrátě práva volebního.
Z tohoto výměru podal st-l odvolání, které bylo okresním úřadem v Táboře výměrem ze 4. února 1929 zamítnuto.
Další odvolání st-lovo zamítl zemský úřad v Praze po informaci u min. sprav. nař. výměrem jako bezdůvodné, uváděje mimo jiné, že rozhodnutím presidenta republiky z 19. října 1928 byl st-li prominut pouze trest, tedy pouze výkon trestu na svobodě, nikoli však též následky jeho odsouzení. Čl. V. cit. rozhodnutí presidenta nevztahuje se na st-lův případ, ježto uložený trest přesahuje dobu jednoho měsíce a ježto týče se toliko prominutí nezpůsobilosti dosíci určitých práv, míst a oprávnění, nikoli však ztráty veřejného úřadu, která nastala podle § 26 lit. d) trest. zák. již podle zák.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Po stránce formální vytýká stížnost nař. rozhodnutí neúplnost, poněvadž prý žal. úřad nerozhodl vůbec o námitce instančního odvolání st-lova, že propuštění st-le ze služby není přípustné s hlediska předpisů § 12 odst. 6 (recte 3) a § 26 zák. o obec. úřednících, v nichž se stanoví, že propuštění ze služby nastává, když úředník se stal podle § 4 č. 1 tohoto zák. nezpůsobilým k nabytí úřadu, a že mimo případ propuštění nálezem disciplinárním, může býti skutečně ustanovený úředník, pokud nebyl ustanoven jen na určitý čas, propuštěn jen tehdy, prokáže-li se jeho neschopnost ke službě.
Nss neshledal námitku tuto důvodnou; k řešení otázky, zda prominutím trestu, přiznaným st-li podle rozhodnutí presidenta republiky z 19. října 1928 o amnestii, zanikly také právní následky, jež se k trestnímu odsouzení pojí podle ustanovení § 12 odst. 3 v souvislosti s předpisem — Č. 9882 —
§ 4 odst. 1 zák. o obec. úřednících, mohl žal. úřad přistoupiti teprve tehdy, zodpověděl-li si předem kladně otázku primérní, zda by totiž v daném případě bylo vůbec přípustno vysloviti propuštění st-le ze služby vzhledem k ustanovením § 12 odst. 3 a § 26 zák. o obec. úřednících, i kdyby u st-le prominutí trestu nebylo nastalo; teprve po kladném rozřešení této primérní otázky stává se aktuelní otázka další, zda prominutím trestu zanikl také důvod propuštění ze služby v § 12 odst. 3 zák. o obec. úřednících.
Žal. úřad tedy řešil v nař. rozhodnutí, byť i jen implicite, spornou otázku i s hlediska předpisů zák. o obec. úřednících, zejména i s hlediska ustanovení § 12 odst. 3 a § 26 zák. o obec. úřednících. I kdyby v tom, že žal. úřad v důvodech nař. rozhodnutí své stanovisko s hlediska předpisů posléze cit. blíže nevyložil, bylo možno spatřovati nějakou vadu, nešlo by o vadu podstatnou, neboť tím nebyla st-li ztížena obrana jeho práv před nss-em, jak je patrno z toho, že stížnost se zabývá otázkou přípustnosti propuštění st-le ze služby s hlediska ustanovení § 12 odst. 3 zák. o obecních úřednících také po stránce meritorní, dovozujíc, že i propuštění obecního úředníka již ustanoveného z důvodu, že se stal podle § 4 čís. 1 zák. o obec. úřednících nezpůsobilým k nabytí úřadu, může se státi jen disc. nálezem, vyšlým z disc. řízení, provedeného podle předpisů zák. o obecních úřednících a jen za předpokladů uvedených v posledním odst. § 12 sub lit. a), b), c). Usnesení obecního zastupitelstva z 23. listopadu 1928 však disc. nálezem v tomto smyslu prý není.
Stížnost tu však přehlíží, že v § 13 odst. 2 zák. o obec. úřednících se výslovně praví, že pozbyl-li úředník způsobilosti k úřadu podle § 4 č. 1 tohoto zák., vydá nález o propuštění (§ 12) obecní zastupitelstvo, aniž předcházelo řízení předepsané v §§ 14—16 tohoto zák., zejména netřeba ani schválení disc. nálezu dohlédacím úřadem, jež se v § 16 cit. zák. požaduje, byl-li uložen disc. trest nuceného dání do výslužby nebo propuštění ze služby. Z tohoto ustanovení plyne zřejmě nesprávnost názoru stížnosti, že st-lovu propuštění mělo předcházeti normální disc. řízení a návrh disc. komise.
Stížnosti nelze přisvědčiti ani v argumentaci, jíž se z rozdílnosti ve znění předpisu § 12 odst. 2 bodu 6 zák. o obec. úřednících, kde se mluví o trestu propuštění ze služby bez nároku na služné, výslužné a odbytné, a ustanovení odst. 3 téhož paragrafu, kde je řeč prostě o propuštění ze služby, snaží dovoditi, že s propuštěním podle tohoto posléze uvedeného předpisu není spojena ztráta nároku na výslužné neb odbytné. Ze souvislosti ustanovení § 12 odst. 2 bodu 6 cit. zák., kde se stanoví jako jeden z trestů disciplinárních propuštění ze služby bez nároku na služné, výslužné neb odbytné, a předpisu odst. 3 a 4 téhož paragrafu, jednajícího o tom, kdy může propuštění ze služby nastati, resp. za kterých předpokladů může býti trest propuštění ze služby uložen, nutno souditi, že i zde má zákon na mysli propuštění ze služby stejně kvalifikované jako v odst. 2. bodu 6., totiž propuštění bez nároku na služné, výslužné a odbytné. To plyne i z úvahy, že kdyby byl
Bohuslav, Nálezy správní XIV. 46 — Č. 9882 —
zákon mínil úředníku trestním soudem odsouzenému ponechati nárok na výslužné neb odbytné, nebyl by volil termín propuštění ze služby, nýbrž přiléhavější obrat nucené dání do výslužby.
V odporu se zákonem jest také názor stížnosti, že i propuštění ze služby z důvodu, že úředník se stal podle § 4 č. 1 nezpůsobilým k nabytí úřadu, může býti vysloveno jen, jsou-li splněny další předpoklady stanovené v posl. odst. § 12 sub lit. a)—c) zák. o obec. úřednících. Pravíť se v úvodu posledního odstavce, že »kromě tohoto případu«, t. j. případu stanoveného v odst. 3., tedy kromě případu, že úředník se podle § 4 č. 1 tohoto zák. stal nezpůsobilým k nabytí úřadu, může trest dání do výslužby a propuštění ze služby býti uložen jen tehdy. . . .
Podle znění tohoto zákonného předpisu, jež je zcela jasné, není tedy v případě propuštění úředníka z důvodu nezpůsobilosti k nabytí úřadu podle § 4 č. 1 cit. zák. třeba, aby splněny byly ještě předpoklady, jež jsou pro uložení disc. trestu propuštění ze služby stanoveny v posl. odst. § 12 sub lit. a)—c) cit. zákona.
Dále vytýká stížnost, že okresní úřad řešil pouze záležitost nároku st-lova na výslužné a ponechal »služné a odbytné« v usnesení obecního zastupitelstva též uvedené bez povšimnutí a nerozřešeno, a že stejným nedostatkem trpí i rozhodnutí stížností naříkané. Ani tuto výtku neuznal nss důvodnou.
Jak okresní úřad, tak i úřad žal. zamítly odvolání st-lovo, uznaly tedy, že usnesení obecního zastupitelstva v T. z 23. listopadu 1928, jímž se vyslovuje propuštění st-le ze služeb města T. bez nároku na služné, výslužné i odbytné, se stalo po právu. Na tom nic nemění okolnost, že okresní úřad ve svém rozhodnutí při vylíčení skutkové podstaty věci uvádí, že st-l byl propuštěn ze služeb města »bez nároku na výslužné«, neboť jde tu pouze o nepřesnou reprodukci obsahu usnesení obec. zastupitelstva, která na dispositivní obsah rozhodnutí neměla vlivu.
Konečně stížnost dovozuje, že žal. úřad nesprávně si vykládá rozhodnutí presidenta republiky z 19. října 1928, má-li za to, že amnestií byl prominut pouze trest, ale že jí nepozbyly účinnosti též právní následky odsouzení; dále, že úřad nepřihlížel plně k obsahu rozhodnutí vrch. zem. soudu v Praze z 27. listopadu 1928, kterým bylo vysloveno, že se podle cit. rozhodnutí presidenta republiky st-li promíjí trest z rozsudku krajského soudu v P. z 27. listopadu 1927, ani k prov. výnosu min. sprav. z 19. října 1928, ani konečně k projevu názoru min. sprav., obsaženému v přípisu ze 3. prosince 1928 Jednotě čsl. úředníků samosprávných, že netřeba již jednati o zvláštní žádosti o prominutí následků v cestě milosti.
Ani po této stránce neuznal nss stížnost důvodnou.
V § 26 lit. d) trest. zák. i v § 6 zák. z 15. listopadu 1867 č. 131 ř. z. je nezpůsobilost k nabytí i ztráta veř. úřadu prohlášena za účinek trestního odsouzení, nikoli za důsledek trestu. Z toho plyne, že by účinek ten mohl pominouti jen odstraněním rozsudku, nikoli pouhým prominutím trestu, leč by ovšem důsledek ten byl v tom kterém případě — Č. 9882 —
výslovně s prominutím trestu spojen. Jest tedy přihlédnouti, zda něco takového bylo stanoveno v rozhodnutí presidenta republiky z 19. října 1928 o amnestii (publikovaném v č. 10 Věstníku min. sprav. z r. 1928).
V čl. III. odst. 1 tohoto presidentova rozhodnutí se stanoví, že osobám, odsouzeným před 28. říjnem 1928 pravoplatně k trestu na svobodě delšímu než 1 měsíc, ne však delšímu než 4 měsíce, promíjí president republiky trest (zbytek trestu) za podmínek stanovených v článku tom sub lit. a) b), totiž, že jde o jejich první soudem uložený trest nebo o odsouzení jen pro přestupek trestný podle III. hlavy zák. na ochranu republiky, že nebudou znovu odsouzeny k jakémukoliv trestu na svobodě pro trestný čin, spáchaný do 2 let ode dne účinnosti tohoto rozhodnutí; v odst. 2. téhož článku jest obsaženo ustanovení o podmínkách prominutí trestu osobám pravoplatně odsouzeným před 28. říjnem 1928 podmínečně k trestu na svobodě v letech uvedených v odst. 1. V čl. V. pak president republiky promíjí osobám odsouzeným před 28. říjnem 1928 pravoplatně k trestu na svobodě ne delšímu než 1 měsíc a před tím soudně bezúhonným, nezpůsobilost dosíci určitých práv, míst a oprávnění, jakož i ztrátu volebního práva, pokud tyto právní následky podle zákona nastaly nebo soudem byly vysloveny.
Z ustanovení těchto nutno souditi, že mluví-li se v čl. III. odst. 1. rozhodnutí presidenta republiky o prominutí trestu (zbytku trestu) osobám odsouzeným k trestu na svobodě delšímu než 1 měsíc, dlužno tím rozuměti pouze prominutí trestu na svobodě o sobě, nikoli též prominutí právních následků odsouzení, o němž je obsaženo zvláštní ustanovení v čl. V. Ustanovení čl. V. se však týká osob odsouzených k trestu na svobodě v trvání nejvýše jednoho měsíce. Nic jiného neplyne ani z výn. min. sprav. z 19. října 1928, kterým bylo rozhodnutí presidenta republiky z 19. října 1928 provedeno.
St-l byl, jak nesporno, odsouzen krajským soudem v P. k trestu těžkého žaláře v trvání 2 měs. bezpodmínečně, pročež se st-le týká pouze ustanovení článku III., nikoli též ustanovení čl. V. cit. rozhodnutí presidenta republiky, i kdyby toto ustanovení bylo vůbec možno vztahovati též na ztrátu veř. úřadu jako následku trestního odsouzení, čili jinými slovy, amnestií presidenta republiky byl st-li prominut pouze trest na svobodě, k němuž byl trestním soudem odsouzen, naproti tomu zůstaly amnestií nedotčeny následky tohoto trestního odsouzení.
V souhlase s uvedeným obsahem rozhodnutí presidenta republiky z 19. října 1928 je také usnesení vrch. zem. soudu v Praze z 27. listopadu 1928, kterým bylo vysloveno, že se podle rozhodnutí presidenta republiky promíjí st-li trest z rozsudku krajského soudu v P. z 24. listopadu 1927 pod podmínkou, že nebude odsouzen znovu k jakémukoliv trestu na svobodě pro trestný čin spáchaný do 28. října 1930. O prominutí též následků odsouzení není v rozhodnutí vrch. zem. soudu zmínky, a může tudíž jíti o prominutí trestu v mezích ustanovení čl. III. rozhodnutí presidenta republiky, na něž se vrch. zem. soud odvolává, tedy o prominutí pouze vlastního trestu na svobodě. St-l nemůže pro svůj výklad rozsahu amnestie nic dovozovati ani ze zák. o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění ze 17. října 1919 č. 562 Sb., podle jehož § 5 s odkladem trestu jsou odloženy také právní následky, které trestní zákon nebo rozsudek spojuje s odsouzením, neboť podmíněné odsouzení a propuštění podle zák. č. 562/19 jsou akty právnicky zcela jiné povahy, než je prominutí trestu (byť i omezené podmínkami) aktem milosti presidenta republiky. Jest tudíž rozsah prominutí trestu v daném případě možno určiti jedině podle obsahu amnestičního aktu presidenta republiky, který však, jak dovozeno, st-li prominutí následků odsouzení nepřiznal.
Rovněž nic neplyne pro stanovisko st-le z toho, že vrch. zem. soud při použití ustanovení o amnestii blahovolně ve prospěch st-lův posoudil otázku, zda šlo u st-le o první soudem uložený trest; ustanovení prov. výn. min. sprav. shora citovaného, obsažených v odst. nadepsaném »prominutí následků odsouzení« nemůže se pak st-l dovolávati již proto, že ustanovení ta jsou provedením čl. V. rozhodnutí presidenta republiky, který, jak již nahoře bylo řečeno, na st-le vztahovati nelze. Taktéž nelze pro výklad rozsahu amnestie st-li udělené přikládati váhu názoru projevenému min. sprav. v přípise z 19. října 1928, zvláště když projevu tomu není nutno rozuměti jen v tom smyslu, jak jej vykládá st-l.
St-l si tudíž nesprávně vykládá jak rozhodnutí presidenta republiky z 19. října 1928, tak i rozhodnutí vrch. zem. soudu z 27. listopadu 1928, má-li za to, že jimi byl st-li prominut nejen trest na svobodě, nýbrž i ostatní následky trestního odsouzení, zejména i nezpůsobilost k nabytí, resp. podržení veřejného úřadu.

Citace:

č. 9882. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 916-920.