NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 2

Čís. 3046.

Pro urážku na cti spáchanou obsahem tiskopisu jest místem činu místo tisku (§ 486 tr. ř.) bez ohledu na to, kde byl tiskopis rozšiřován a bez ohledu na územní právo stran (§ 51 posl. odst. tr. ř.).
K zachování práva žalobního podle § 530 tr. zák. nestačí návrh na stihání činu (z moci úřední) u státního zastupitelství, nýbrž jest třeba (§ 46 tr. ř.), by byl dotyčný projev učiněn přímo u soudu; oním návrhem se neodkládá ani nestaví běh preklusivní šestinedělní lhůty (§ 530 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 16. ledna 1928, Zm II 321/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti devíti soukromých obžalobců do rozsudku zemského trestního jako tiskového soudu v Brně ze dne 11. května 1927, jímž byli obžalovaní podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle § 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. a §§ 487, 488 a 489 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost soukromých obžalobců napadá sprošťující rozsudek z důvodu, že nalézací soud uznal, že nastala prekluse práva žalobního (t. zv. subjektivní promlčení podle § 530 tr. zák.); uplatňuje tedy věcně důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 b) tr. ř., ač se ho číselně nedovolává. Vývody stížnosti opírají se v podstatě o právní názor, že tuto věc sluší posuzovati podle práva, platného na území bývalého státu uherského a dlužno se proto především zabývati touto otázkou. Názor stížností zastávaný jest mylný. Není sporné, že zažalovaný trestný čin byl spáchán obsahem tiskopisu »S. N.«, a jest dále nepochybné, že tiskopis ten byl vytištěn v Brně. Platí tu tedy ustanovení § 486 tr. ř., podle něhož jest za místo činu, spáchaného obsahem tiskopisu, považovati místo tisku, poněvadž toto místo jest známé a leží v území, kde platí trestní řád ze dne 23. května 1873, čís. 119 ř. zák., a nezáleží na tom, kde byl tiskopis rozšiřován. Podle zásady § 51 tr. ř. musí trestný čin, spáchaný v oblasti jeho platnosti, býti posuzován podle trestních zákonů, platných v místě spáchaného činu, takže v souzeném případě jest nutno i otázku, zda nastaly podmínky t. zv. subjektivního promlčení, řešiti pouze podle zákonných ustanovení, platných v místě tisku, a nikoli podle územního práva stran, jak se pokouší neprávem dovozovati zmateční stížnost z předpisu § 16 zák. čl. V. z roku 1878. Podle § 530 tr. zák. nastává prekluse práva žalobního, když zúčastněná, osoba, která jest oprávněna podati soukromou obžalobu, nežaluje z trestného činu po šest neděl od doby, kdy o něm nabyla vědomosti. Soukromí obžalobci připustili, že nabyli vědomosti o obsahu závadného článku, tedy o trestném činu na nich spáchaném, začátkem září 1925. Podle spisů podali však návrh na stihání zodpovědného redaktora Jana H-a a neznámého původce článku u zemského trestního soudu v Brně teprve dne 5. ledna 1926, tedy v době, kdy šestinedělní lhůta § 530 tr. zák. již dávno uplynula. Nalézací soud vyslovil tudíž vším právem, že soukromí obžalobci promeškali šestinedělní lhůtu § 530 tr. zák. a pozbyli práva obžalobního. Okolnost ve stížnosti zdůrazňovaná, že návrh na stihání byl soukromými obžalobci podán již dne 13. listopadu 1925 u státního zastupitelství v Bratislavě, které jej postoupilo státnímu zastupitelství v Brně, nemá pro posouzení této věci významu, neboť k zachování práva obžalobního nestačí, projevil-li uražený vůli stíhati trestný čin před státním zastupitelstvím, nýbrž podle zákona (§ 46 tr. ř.) jest nutno, by projev ten byl učiněn přímo u soudu a to podle § 530 tr. zák. ve lhůtě šestinedělní. Na tom nic nemění ani okolnost, že se soukromí obžalobci domáhali v návrhu u státního zastupitelství v Bratislavě zároveň toho; by urážka na nich spáchaná byla stihána z povinnosti úřední, poněvadž se takovým návrhem neodkládá ani nestaví běh preklusivní šestinedělní lhůty § 530 tr. zák. Nehledíc k tomu, byla by i žádost ze dne 13. listopadu 1925 podle § 530 tr. zák. opožděna, protože od začátku měsíce září 1925 uběhlo šest neděl již aspoň koncem měsíce října 1925. Vývody stížnosti o lhůtě, v níž může býti učiněn návrh na stíhání podle uherského trestního zákona, nemají opory v trestním právu platném v místě činu a není proto potřebí se jimi obírá ti. Bezpodstatnou jest posléze výtka stížnosti, že k subjektivnímu promlčení podle § 530 tr. zák. nemělo býti hleděno z moci úřední a že obžalovaní přišli s touto námitkou až při hlavním přelíčení, tedy pozdě. Z rozsudku plyne,- že nalézací soud vzal tuto otázku v úvahu právě na základě obhajoby obžalovaných, a právo obžalovaného, přednésti nové okolnosti ke své obhajobě až do skončení hlavního přelíčení, není podle trestního, řádu, platného v místě spáchaného činu, nijak omezeno.

Citace:

č. 1543. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 221-223.