NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 9568

Zřídila-li si strana, zbavená částečně svéprávnosti (pro marnotratnictví), ve sporu o rozluku manželství bez součinnosti podpůrce a opatrovnického soudu právního zástupce, jest povinna zaplatiti mu odměnu, aniž by nárok právního zástupce byl omezen na jmění ponechané straně k volnému nakládání podle §§ 246, 247 obč. zák.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1930, Rv II 166/29.). Žalobce zastupoval právně žalovanou v jejím sporu o rozluku manželství. Proti žalobě, jíž se domáhal na žalované odměny za toto zastupování, namítla žalovaná najmě, že byla pro marnotratnictví zbavena svéprávnosti a že žalobce, který o tom věděl, převzal její zastupování, nezajistiv se předem souhlasem opatrovníka, pokud se týče opatrovnického soudu. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Žalovaná byla usnesením ze dne 29. listopadu 1909 pro marnotratnictví zbavena částečně svéprávnosti. Podle § 4 čís. 1 řádu o zbavení svéprávnosti (cís. nař. ze dne 28. června 1916, čís. 207 ř. zák.) rovná se osoba, která jest pro marnotratnost částečně zbavena svéprávnosti (§ 1 čís. 1 ř. o zb. svépr.), dospělému nezletilci. Ve sporech o rozluku manželství může dospělý nezletilec sám osobně vystupovati jako strana (rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ze dne 13. července 1905, sb. Gl. U. VIII, čís. 3125, k § 243 obč. zák.). Z toho plyne, že i žalovaná byla plně procesně způsobilá k samostatnému vedení sporu o rozluku manželství a že si mohla zříditi žalobce za zástupce v tomto sporu bez součinnosti opatrovníka (podpůrce) neb opatrovnického soudu, poněvadž jinak by to znamenalo zkrácení jejích procesních práv proti jejímu procesnímu odpůrci. Odvolací soud vyhověl odvolání žalované potud, že ji uznal povinnou zaplatiti zažalovaný peníz pod exekucí na jmění, ponechané jí ve smyslu §§ 246, 247 obč. zák. k volnému nakládání. Důvody: Odvolatelka schvaluje právní názor prvého soudu, že žalovaná byla ve sporu o rozluku manželství úplně procesně způsobilou a že si mohla zříditi žalobce za zástupce v tomto sporu bez součinnosti opatrovníka a opatrovnického soudu. Tím odpadá pro odvolací soud nutnost přezkoumávati správnost tohoto právního názoru vzhledem k ustanovení § 243 obč. zák. a k § 2 čís. 1 a 4 odst. (1) řádu o zbavení svéprávnosti a § 5 dvor. dekretu ze dne 23. srpna 1819 čís. 1595 sb. z. s., ježto nejde tu o přezkoumání otázky procesní způsobilosti v souzené rozepři, k níž jest přihlížeti z úřadu v každém období sporu (§ 6 prvý odstavec c. ř. s.). Nesprávné právní posouzení vytýká však proto, že se žalovaná bez součinnosti opatrovníka a opatrovnického soudu nemohla platně zavázati k placení útrat a výloh vzešlých žalobci ze zastupování. V tom směru jest uvésti toto: Žalovaná, jsouc částečně zbavena svéprávnosti, rovná se dospělému nezletilci (§4 (1) řádu o zbav. svépr.), jehož způsobilost k právním jednáním jest omezena. Může tedy nabývati práv pro sebe, avšak závazky může převzíti zpravidla jen ze svolením zákonného zástupce, po případě soudu (§ 865 obč. zák.). Pro správu jmění žalované platí tedy předpisy §§ 222-248 obč. zák.. I když žalovaná měla ve sporu o rozluku procesní způsobilost a mohla v tomto rozlukovém sporu v prvé stolici předsevzíti procesní úkony sama neb zmocněncem (§ 26 cřs.) a v řízení v II a III stolici musila býti zastoupena advokátem (§ 27 druhý odstavec cřs.), nelze z toho ještě odvozovat, že se žalovaná, udělivši žalobci procesní plnou moc (§ 31 c. ř. s.), zároveň platně zavázala hraditi žalobci útraty a výlohy zastupování beze všeho omezení, tedy i ze jmění, jehož správa je vyhrazena jejímu zákonnému zástupci a opatrovnickému soudu. K ochraně tohoto jmění při exekuci na základě exekučních titulů, které vznikly bez spolupůsobení zákonného zástupce, slouží ustanovení § 39 čís. 3 a § 42 čís. 3 ex. ř. Odvolací soud, hledě k předpisům §§ 246, 247 a 865 obč. zák., pokládá závazek žalované k náhradě útrat a výloh zastupování za platný, avšak jen ze jmění, jímž podle §§ 246 a 247 obč. zák. může svobodně nakládati a v důsledku toho se zavazovati. Proto bylo odvolání částečně vyhověno a k napadenému výroku rozsudkovému připojeno omezení exekuce na jmění, které jest žalované ve smyslu §§ 246 a 247 obč. zák. ponecháno k volnému nakládání. Žalobce, jak nepopřeno, o částečném zbavení svéprávnosti žalované věděl a bylo tudíž na něm, by se, dav si plnou moc řádně schváliti, uchránil před případnou újmou.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Jde o důvěru v právní řád. Platí-li zásada, musí platiti i její důsledky, pokud zákon ten který důsledek nevyloučil. Byla-li tedy žalovaná ve sporu o rozluku manželství přes to, že byla pro marnotratnictví částečně zbavena svéprávnosti, oprávněna podle § 5 a 13 dv. dek. z 25. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s. pokud se týče § 4 min. nař. ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. sama nastupovati, zejména tedy žalobu z vlastní vůle nepotřebujíc k tomu svolení opatrovníka a opatrovnického soudu, podati a v řízení jednati, a byla proto také oprávněna podle § 26 c. ř. s. zástupce si zříditi, ba co se týče řízení před druhou a třetí stolicí dokonce si ho podle § 27 cřs. musila zříditi v osobě advokáta, jest zřejmo, že musí zástupce takto z vlastní právomoci platně zřízeného také odměniti, aniž by směla čeliti tomuto jeho nároku námitkou své částečné nezpůsobilosti k právním činům; vždyť její částečná nezpůsobilost neplatila, nýbrž žalovaná byla v jeho rámci stranou plnoprávnou. Chtíti logický důsledek této plnoprávnosti vylučovati a jejímu platně zřízenému zástupci nárok na uspokojení z jejího majetku omezovati na majetek, s nímž jí podle § 246 a 247 obč. zák. přísluší volné nakládání, jak činí odvolací soud, znamenalo by uváděti právní řád sám se sebou v rozpor, ale právní řád nesmí stranu zklamati, a když zástupce při nedostatku právního předpisu, jenž by řečený důsledek vylučoval, musel míti důvěru, že žalovaná bude také povinna jako plnoprávná osoba ho odměniti, nesmí se této její plnoprávné volnosti jednání hořejšími předpisy pro manželské spory jí zaručené dávati nyní na jeho úkor omezující výklad. Byl by to výklad tuto zaručenou volnost či disposice zvracující a již proto je nežádoucí. Majetek § 246 a 247 obč. zák. jest jen případný, neví se, zda vůbec a mnoholi ho žalovaná kdy bude míti, i jest zjevno, že za útěchu tohoto majetku by strana zástupce nezískala, tím by se však její právo samostatně jednati stalo pravidelně illusorním, což zejména platí o řízení opravném, kde strana musí býti zastoupena advokátem, a kde by to tedy bylo v rukou opatrovníka a opatrovnického soudu, a nikoli tedy v rukou jejích, by se jí dostalo zastoupení k provedení sporu bezpodmínečně nutného, kdežto zákon právě chce, by i osoba částečně svéprávnosti zbavená byla v manželských sporech, jež se týkají právě její nejosobnější věci, plně svéprávnou. Míní-li odvolací soud, že z toho, že žalovaná měla právo zříditi si zmocněnce, jenž musil ve vyšších stolicích býti advokátem, ještě prý neplyne, že se mohla platně zavázati hraditi mu útraty, je toto mínění nelogické, jsouc samo se sebou v rozporu, neboť při advokátovi se podle zákona (§ 1004 obč. zák., § 10 (3), §§ 16—19 adv. řádu) předpokládá úplatnost, a dáti straně právo zříditi si advokáta, ale bezplatného, znamenalo by prakticky toto právo jí odepříti. Tomu všemu nevadí předpis shora citovaných míst uvedeného dvorského dekretu a min. nařízení, že soud má k jednání předvolati i zákonného zástupce částečně nesvéprávné strany, neboť jeho spolupůsobnost nemá za účel práva její omezovati, nýbrž naopak jich průchodu napomáhati, zejména to, co by snad strana neplnoprávná při hájení svých práv uplatniti zameškala, dohoniti a doplniti. Měl tedy ovšem prvý soudce, když se o neplnoprávnosti žalované při roku dne 3. listopadu 1926 dověděl, opatrovníka k budoucímu roku volati, avšak opomenutí takové, ježto právě strana je ve sporech manželských plnoprávná, vadu řízení a zejména zmatečnost nezakládá.

Citace:

č. 5375. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 378-380.