NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 2333.

Skutková podstata zpronevěry záleží v tom, že pachatel nakládá s věcí jemu svěřenou jinak, než mu bylo svěřitelem uloženo, a že porušuje důvěru svěřitelovu, používaje jí k jinému účelu, než k jakému mu byla svěřena.
»Zadržením« jest takové chování, jímž pachatel projevuje rozhodnutí, svěřenou věc oprávněnému nevydati, nýbrž stav, jímž je věc odňata moci oprávněného, učiniti trvalým.
»Přivlastnění si« věci jest osobování si k ní práv po způsobu vlastníka.
Pouhé nevrácení věci prodané s výhradou vlastnictví a práva žádati ji v případě nedoplacení kupní ceny zpět neodpovídá pojmu »zadržení« (§ 183 tr. zák.); vyhledává se positivní jednání pachatelovo, z něhož plyne jeho odhodlání, stav, jímž je věc odňata z moci svěřitelovy, učiniti trvalým.
»Přivlastněním si« není tu jen přechodné zapůjčení věci za okolností, umožňujících pachateli stálou disposici s ní.
(Rozh. ze dne 30. března 1926, Zm I 102/26.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v České Lípě ze dne 8. ledna 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry ve smyslu §u 183 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný, a věc vrátil soudu prvé stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Podle skutkových zjištění napadeného rozsudku prodala a odevzdala dne 15. srpna 1924 firma Pavel Sch. a spol. stěžovateli oblek a plášť za kupní cenu 1050 Kč 60 h s výhradou práva vlastnického až do zapravení kupní ceny, na níž stěžovatel ihned hotově složil 400 Kč; splatnost zbytku byla ujednána dnem 30. srpna 1924 a zavázal se současně stěžovatel, že zboží mu takto svěřené ani neprodá, ani nezastaví, ani nikomu nepůjčí, kdežto firmě bylo vyhraženo právo, po splatnosti zbytku kupní ceny buďto zbytek ten zažalovati nebo žádati na stěžovateli vrácení zboží, jakož i náhradu veškeré užíváním a upotřebením šatstva jí vzniklé škody. Rozsudek dále zjišťuje, že stěžovatel, jenž 1. října 1924 nastoupil vojenskou službu, na upomínací dopisy firmy nereagoval, zbytku kupní ceny nezapravil a pro naprostou nemajetnost zapraviti nemůže; že též šatstva firmě nevrátil, naopak je až doposud v držení má a, že dokonce jeho bratr si 20. září 1925 šatstvo vypůjčil a aspoň týden sám nosil; na tomto skutkovém podkladě dovozuje pak rozsudek, anižby dále rozlišoval mezi zadržením a přivlastněním si a pojmy ty aplikoval konkrétně zjištěným skutečnostem případu, k závěrečné části důvodů, že stěžovatel znemožňuje firmě domáhati se cestou mimosoudní neb soudní náhrady za užívání a upotřebení šatstva; že disponuje se šatstvem jako majitel, poskytuje bratrovi jeho spoluužívání a, že firmě následkem jeho jednání je disposice znemožněna. Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud s hlediska důvodu zmatečnosti §u 281 čís. 9 a) tr. ř. vytýká rozsudku, že oněmi skutečnostmi nejsou naplněny objektivní náležitosti zadržení neb přivlastnění si svěřené věci po rozumu §u 183 tr. zák., nýbrž, že jsou vlastně pouze porušením obligatorního závazku stěžovatelova, zbytek kupní ceny firmě zapraviti. Skutková podstata zpronevěry spočívá v tom, že pachatel nakládá s věcí svěřenou jinak, než mu bylo svěřitelem nařízeno, a že porušuje důvěru svěřitelovu, používaje věci k jinému účelu, než k jakému mu byla svěřena. Toto protiprávní nakládání může se zračiti v zadržení nebo přivlastnění si svěřené věci; a jest zadržením takové chování, jímž pachatel projevuje své rozhodnutí, svěřenou věc vůbec oprávněnému nevydati, nýbrž stav, jímž je věc odňata moci oprávněného, učiniti trvalým; přivlastněním si věci pak osobování si k ní práv po způsobu vlastníka.
V souzeném případě bylo zcela nepochybně účelem smlouvy stran, že si stěžovatel chtěl opatřiti pro vlastní potřebu šatstvo, a že šatstvo inu také firmou bylo přenecháno k tomuto účelu, by je nosil; pokud tedy stěžovatel šastvo nosil, ať se již tak stalo častěji neb řidčeji, ať při tom opotřebováno bylo více nebo méně, ať snad je nechal vůbec ladem ležeti doma, poněvadž se mu nelíbilo, nebo z kterékoli jiné příčiny, vše to by se nepříčilo účelu, za kterýmž mu šatstvo bylo přenecháno a svěřeno, a nemohlo by naplniti pojem zadržení ani přivlastnění si ve smyslu §u 183 tr. zák. Avšak ani v pouhém nevrácení šatstva nelze ještě spatřiti s hlediska §u 183 tr. zák. závadnou činnost; především není, jak i stížnost zcela právem vytýká, vůbec zjištěno, zda firma Sch. skutečně na vrácení šatstva reflektovala a je od stěžovatele žádala; rozsudek mluví pouze o »upomínacích dopisech«, anižby však zjistil, zda šlo o upomínky v příčině doplacení kupní ceny, či o vrácení šatstva a náhradu případné škody; avšak i kdyby bylo zjištěno, že stěžovatel přes upomínky poslednějšího rázu šatstva nevrátil, neodpovídalo by podle okolností konkrétního případu, kde šatstvo bylo svěřeno, za účelem nošení, pouhé nevrácení jeho samo o sobě ještě pojmu zadržení; pouhá nečinnost pachatelova, netečnost jeho vůči upomínkám — třebaže se stane obžalovaný, pokud šatstvo nadále užívá, civilně povinným k náhradě, — tu ještě nestačí, nýbrž vyhledává se s jeho strany jednání positivní, z něhož plyne jeho odhodlání, učiniti stav, jímž je věc odňata moci svěřitelově, trvalým; rozsudek ovšem tvrdí, že stěžovatel svým jednáním znemožňuje firmě, disponovati se šatstvem; v čem však toto jednání spočívá (zda na příklad znemožňuje firmě přístup k šatstvu, odepírá jejímu zástupci šatstvo vydati, držbu šatstva vůbec zapřel, neb je před firmou ukrýval a pod.) rozsudek nezjišťuje. Nebude tu od místa, i pečlivěji, než jak se doposud stalo, tudíž zevrubným výslechem zástupce firmy zjistiti, zda je správno, že firma již hned z počátku, když stěžovatel jí šatstvo prý pro nedostatek peněz chtěl vrátiti, vůbec zpětvzeti zboží odepře1a.
Pokud pak jde o případné přivlastnění si šatstva, mohla by k nedovolené disposice poukazovati jediné skutečnost, že bratr stěžovatelův na podzim 1925 asi týden šatstvo nosil; přivlastnění si spočívá v tom, že pachatel proti vůli svěřitele nakládá se svěřeným statkem způsobem toliko oprávněnému příslušejícím, na příklad tím, že věc zcizí, zastaví a pod. a mohlo by tu i býti, pokud pachatel věc někomu půjčil, avšak přece pouze za předpokladu, že tímto zapůjčením byl oprávněný »ohrožen ve svém právu svěřenou věc vůbec dostati zpět, a takto jednáním pachatelovým vydán byl nebezpečenství úplné ztráty svěřené věci«; zajisté by tu bylo proto vyloučiti z rozsahu trestnosti zcela přechodné zapůjčení svěřené věci za okolností, umožňujících pachateli stálou disposici s nimi, a rovnající se svou mizivostí nanejvýše jistému (netrestnému) furtum usus; jak se však věc měla v souzeném případě, nelze vůbec z rozsudku seznati; není patrno, zda se jednalo (aspoň podle záměru stěžovatelova) o příležitostné zapůjčení šatstva bratrovi k ojedinělému přechodnému nošení v místě společného pobytu, takřka před očima a pod dozorem stěžovatelovým; není zjištěno, zda stěžovatel vůbec k tomu svolil, by bratr šatstvo nosil, či, zda si tento snad Šatstvo vzal svémocně; ani stěžovatel ani jeho bratr v tomto směru slyšeni nebyli; není též patrno, zda snad bratrovi půjčil šatstvo, by mohl odcestovali (viz četnické oznámení ze dne 20. září 1925, že se bratr »potuluje« mimo okres V-ský ve vypůjčeném šatstvu), což by zajisté mohlo poukazovati k nedovolené disposici, a není též zjištěno, kdy a v jakém stavu bylo vráceno šatstvo stěžovateli; rozsudek se posléze nezabývá zajisté důležitou subjektivní stránkou, zda stěžovatel, jemuž nošení šatstva nebylo zakázáno, si byl vědom protiprávnosti svého jednání, půjčuje oblek bratrovi. Rozsudek zvláště zdůrazňuje, že stěžovatel koupiv 15. srpna 1924 šatstvo, firmě zamlčel, že musí nastoupiti dne 1. října 1924 službu vojenskou, a, že by mu firma, kdyby to byla věděla, šatstvo na úvěr nebyla za žádných okolností přenechala; avšak při skutkové podstatě zpronevěry nelze tyto, koupi předcházevší okolnosti dále využitkovati; spíše mohly by případně snad poukazovati k lstivému jednání s hlediska §u 197 tr. zák. a bude proto na nalézacím soudě, by uvažoval o tom, zda si snad stěžovatel počínal při samé koupi lstivě, zamlčev firmě onu skutečnost, pro uzavření smlouvy, o niž tu jde, zajisté závažnou, a přistoupiv snad schválně na podmínku výhrady vlastnictví, by tím snadněji pohnul firmu k tomu, by mu šatstvo dala na úvěr. V důsledku všech těchto úvah bylo napadený rozsudek zrušiti v celém jeho rozsahu jako zmatečný s hlediska §u 281 čís. 9 a) tr. ř., a ježto, jak shora naznačeno, nejsou zjištěny veškeré skutečnosti, jichž zjištění při správném výkladu zákona bylo zapotřebí, věc za souhlasu generální prokuratury vrátiti již v zasedání neveřejném podle §u 5 novely k trestnímu řádu soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.

Citace:

č. 11572. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 460-461.