NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4781.

V úpadku lze odporovati tomu, že úpadce opomenul ve sporu se právně hájiti a tím přivodil vydání rozsudku pro zmeškání, jen když teprve tímto opomenutím obhajoby bylo založeno právo, poškozující úpadkové věřitele.
(Rozh. ze dne 5. března 1925, Rv I 1978/24.)
O jmění společnosti B. bylo dne 30. října 1922 zahájeno řízení vyrovnávací, jež bylo zastaveno dne 9. ledna 1923 a zároveň byl vyhlášen na jmění její úpadek. Sporem Cg I 465/22 domáhala se banka D. proti společnosti B. výroku soudního, by bylo zjištěno, že jí přísluší právo zástavní od počátku června 1922 na uvedených tam movitostech, že společnost B. je povinna toto zástavní právo uznati a na uvedených předmětech (strojích) opětně připevniti zástavní známky a ostatní movitosti uschovati v místnosti k tomu určené. Právní zástupce společnosti B. vzal odpověď na žalobu zpět, načež byl dne 4. ledna 1923 vynesen k návrhu banky D. rozsudek pro zmeškání, vyhovující žalobě. Když byl napotom o jmění společností B. vyhlášen úpadek, domáhal se správce její úpadkové podstaty na bance D., by opomenutí obhajoby společenstva B. ve sporu Cg I 265/22 a rozsudek pro zmeškání ze dne 4. ledna 1923 byl prohlášen vůči úpadkovým věřitelům bezúčinným, vzhledem k §§ 35, 36, 28, 30 a 31 konk. ř. Procesní soud prvé stolice zamítl žalobu z důvodů věcných. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, při čemž však sporu věcně neřešil, nýbrž prohlásil, že žalobkyni jde pouze o to, by rozsudek pro zmeškání byl prohlášen bezúčinným, že však dle §u 27 až 36 konk. ř. lze odporovati pouze právním jednáním úpadce, nikoli rozhodnutím soudu, a tato nemohou proto dle úpadkového řádu býti vzata v odpor, a že ostatní žalobní žádání, aby opomenutí obhajoby ve sporu žalované se žalobkyni o zjištění a založení práva zástavního bylo prohlášeno za bezúčinné, nemůže dle své povahy a pro naprostou neurčitost jeviti žádného konkrétního účinku a nemůže býti předmětem odsuzujícího výroku. Ostatně prý opomenutí obhajoby samo o sobě bez přispění nějakého positivního činu nemělo následku, uvedeného v §u 36 konk. ř.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a uložil mu, by o odvolání po případném novém jednání znovu rozhodl.
Důvody:
S názorem odvolacího soudu nelze souhlasiti. Podle žaloby a obsahu rozsudku pro zmeškání nešlo teprve o nabytí zajištění zástavním právem, nýbrž pouze o zjištění již od počátku června 1922 trvajícího zástavního práva, jež mělo býti zjištěno a vyznačeno. Nejde tedy jenom o rozsudek pro zmeškání, nýbrž o jeho vnitřní obsah, na němž žalovaná svou žalobu budovala. Jádrem sporu je, zda počátkem června 1922 bylo tu již zástavní právo žalovanou tvrzené, a tento základ její bývalé žaloby a napadeného rozsudku nemůže k její škodě býti pomíjen. Žalované šlo v předchozím sporu o uplatnění zástavního práva již dávno založeného, které by i v úpadku uplatniti mohla jako právo na oddělené uspokojení ve smyslu §u 11 konk. ř., jež zahájením úpadku dotčeno není. Úpadce tím, že nejen nepodal žalobní odpovědi na tuto předchozí žalobu, nýbrž žalobní odpověď již podanou dokonce vzal zpět, dopustil se zajisté opomenutí ve smyslu §u 36 konk. ř., které mělo za následek, že tvrzení žaloby v předchozím sporu byla považována za pravdivá (§ 398 c. ř. s.) a v důsledku toho vyšel rozsudek pro zmeškání, který zjišťoval jsoucnost tvrzených zástavních práv již od začátku června 1922 — ovšem opomenutí s protiprávními účinky jen v tom případě, že tato zástavní práva ve skutečnosti od začátku června 1922 vůči úpadkovým věřitelům po právu neexistovala, jak to žalobkyně výslovně tvrdí, a tedy ve skutečnosti teprve tímto opomenutím obhajoby a v důsledku toho vydaným rozsudkem založena byla. Toto opomenutí by bylo proto odporovatelným právním jednáním ve smyslu §u 36 konk. ř. a vůči úpadkovým věřitelům bezúčinným (§ 27 konk. ř.) a tím i rozsudek, který přivodilo (§ 35 druhá věta konk. ř.). Úpadková podstata B. žaluje výslovně o bezúčinnost tohoto opomenutí a zároveň i rozsudku, což poslední ovšem nutným není, ale jako samozřejmou zbytečnost připustiti lze. Je proto nutně třeba zjistiti, zda v tomto případě šlo skutečně o opomenutí s uvedenými protiprávními účinky, tedy o opomenutí odporovatelné. Touto otázkou se odvolací soud nezabýval v důsledku svého mylného právního náhledu, pročež nezbývá, než jeho rozsudek zrušit. (§ 510 c. ř. s.) a nové rozhodnutí o odvolání naříditi.

Citace:

č. 4781. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 486-488.