NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4204.

Ustanovení § 8 čís. 1 odst. 2 a) zák. čís. 568/1919 (v doslovu zákona čís. 80/1924) vztahuje se jen na byty, nikoliv i na jiné místnosti (na obchodní nebo živnostenské provozovny).
Předpokladem trestnosti jednání není, by byla žádána částka zřejmě přespřílišná, ani, by se využívalo mimořádných poměrů, vyvolaných válkou.
Jde-li o krám (o obchod) s bytem, není majetkovým prospěchem ve smyslu § 8 čís. 1 odst. 2 a) zák. čís. 568/1919 sb. z. a n. celý peníz, nýbrž jen ta jeho část, kterou lze počítati na byt.
(Rozh. ze dne 12. června 1931, Zm I 815/30.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 9. září 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem předražování podle § 8 čís. 1 a) a čís. 3 zák. ze 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a věc odkázal na soud prvé stolice k opětnému projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Stěžovatel byl obžalován pro přečin předražování podle § 8 čís. 1 odst. 2 a) a čís. 3 zákona čís. 568/19, spáchaného tím, že si dal poskytnouti jako nájemník bytu s krámem za jich postoupení majetkový prospěch, při čemž neoprávněný zisk, jehož bylo trestným činem dosaženo, převyšoval 2000 Kč. Z doslovu 2. odst. čís. 1 cit. §, jenž vsunut do zákona článkem I. čís. 1 zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n., a z materiálií k němu je patrno, že se ono ustanovení pod a), jímž má býti čeleno bytové lichvě, vztahuje jen na byty, nikoliv však na jiné místnosti, na př. na místnosti určené k provozování obchodu nebo živnosti (sb. n. s. civ. čís. 8829), a že předpokladem trestnosti jednání není, by byla žádána částka zřejmě přespřílišná, ani, by se při onom jednání využívalo mimořádných poměrů, vyvolaných válkou, neboť nelze ustanovení prvého odstavce čís. 1 cit. § 8 vztahovati i na odst. 2. (sb. n. s. tr. čís. 1917, 2615, 2895). Při vypočtení prospěchu majetkového, ať slibovaného, ať daného, je přihlížeti k újmě, již nájemník utrpěl postoupením (odst. 3 čís. 1). Je proto pro posouzení trestnosti obžalovaného lhostejno, zda celkový peníz, jejž si dal. poskytnouti od Boženy S-ové, je (zřejmě) přemrštěným, neboť nesejde na tom, v jakém je poměru to, co dostal, k tomu, co sám dal, nebo v jaké výši utrpěl újmu; rovněž jest bez významu, zda v místě, kde jest byt s krámem, byla tehdy nouze o krámy, a zda ji lze přičísti na vrub mimořádných poměrů, vyvolaných válkou. Soud nalézací tudíž právem zamítl návrh obžalovaného na výslech znalce o těchto okolnostech, a není tu uplatňované zmatečnosti čís. 4 § 281 tr. ř. Obžalovaný tvrdí, že je podstatný rozpor mezi, údaji důvodů, rozsudku a obsahem listin a protokolů, pokud soud dochází k závěru, že prý obžalovaný koupil krám v úmyslu, by jeho prodejem získal značnější část peněz (čís. 5 § 281 tr. ř.). Než tato výtka jest pochybena, srovnávajíc se spisy skutkově zjišťovací výrok (závěr) rozsudku. Je sice pravda, že Josef R. dostal od obžalovaného kromě 9324 Kč předem ještě 2000 Kč, jež nalézací soud neodečítá obžalovanému, ale i po odečtení jich zbývá podle jeho vlastního doznání 2186 Kč, tedy částka přes 2000 Kč, takže tvrzená v tomto směru neúplnost podle čís. 5 netýká se rozhodných skutečností. Než tento peníz nelze označiti jako majetkový prospěch obžalovaného ve smyslu odst. 2 a) cit. zák. ustanovení, neboť nešlo tu jen o byt, nýbrž o krám s pokojem, a o obchod v krámě provozovaný, o jeho příslušenství a zásoby. Rozhodným pro posouzení trestnosti je jen, zda v částce, již lze z celkového peníze počítati na byt (pokoj), měl obžalovaný nějaký majetkový prospěch; rozsudek nemá v tomto směru zjištění, ani průvodní řízení neposkytuje pro rozpočtení částky 2186 Kč podkladu; jest uvážiti zejména, že Boženě S-ové podle jejího tvrzení šlo o koupi obchodu. Obžalovaný právem vytýká rozsudku nalézacího soudu, že ze skutkových okolností jím zjištěných nelze dospěti k závěru, že jde o zažalovaný přečin. Poněvadž za tohoto stavu věci nelze se vyhnouti nařízení nového hlavního přelíčení, a zrušovací soud sám nemůže ještě rozhodnouti ve věci samé, bylo za souhlasu generálního prokurátora v neveřejném sedění ihned vyhověti zmateční stížnosti a podle § 5 zák. z 31. prosince 1877, čís. 3 zák. z roku 1878 rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

Čís. 4204. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 330-332.