NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5131.

Státní zaměstnanci: Má soudce německé národnosti v Čechách nárok na náhradu výloh vzniklých soukromým učením se státnímu jazyku?
(Nález ze dne 17. listopadu 1925 č. 18104).
Věc: Dr. Štěpán P. v K. proti ministerstvu spravedlnosti o náhradu výloh.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem presidia vrchního soudu zemského v Praze ze 4. prosince 1922 učiněno bylo vzhledem k předpisům §§ 1 posl. odst. a 9 jaz. zák. opatření, aby soudcové německé národnosti, kteří nemají dostatečnou znalost jazyka státního, mohli si ji opatřiti tím, že budou na půl roku přidělení k českým soudům, kdež se budou moci výhradně věnovati studiu českého jazyka. Mezi všeobecnými směrnicemi v hořejším výnosu vytčenými byly také tyto: 1. Zamyšlenému přidělení za účelem jazykového výcviku není nikdo povinen se podrobiti. Bude pak ovšem věcí každého, kdož odmítne, aby si osvojil úplnou znalost jazyka státního, jak uzná, a nesl důsledky neznalosti. 2. Ježío jedná se tudíž o dobrovolné přidělení, nepřísluší přiděleným soudcům nárok na náhradu cestovních nákladů, diety a nocležné. Ježto by však přidělení ukládalo účastníkům hmotné oběti, které by za daných poměrů těžko mohli uhraditi, bude účastníkům, kteří mají ve svém posavadním služebním sídle domácnost, již po svém návratu podrží, poskytnuta úhrnná náhrada denních 20 K, veškerým pak účastníkům nahrazena cesta drahou (II. tř. na legitimaci) do místa přidělení a zpět. 3. Za to budou účastníci povinni, po svém návratu vyučovati bezplatně kancelářský a zřízenecký personál svého působiště v jazyku státním.
Denní náhrada 20 K byla později presidiem vrch. soudu zem. zvýšena na 25 K. Min. schválilo výnosem z 1. prosince 1922 tyto návrhy na postupné přidělení 171 soudů německé národnosti k českým soudům s výhradou, že celý vypočtený náklad nejvýše 710 800 Kč bude uhrazen ve skutečně dosažených úsporách interkalárních.
Mezi soudci takovými byl také st-l, který za účelem výcviku v jazyku státním přidělen na druhé pololetí 1924 do H. St-l uvedl na to v podání z 27. února 1924 na presidium krajského soudu v Ch., že měl již dříve asi po 3 léta možnost u krajského soudu v Č. osvojiti si částečnou znalost jazyka státního, že po převratu věnoval každou volnou chvíli výhradně studiu jazyka českého, navštěvoval za tím účelem asi po 3 roky jazykový kurs profesora B. v k-ckém reálném gymnasiu a měl potom také dva soukromé české učitele, takže má za to, že si osvojil již soukromě na tolik znalost jazyka státního, jak by tomu bylo při přidělení na půl roku k českému soudu. Proto žádal, aby se jeho znalost jazyka státního úředně přezkoumala. Stalo se tak u vrch. soudu zem. dne 24. června 1924 a byl komisí jednohlasně uznán způsobilým, aby úřadoval po česku u soudu s agendou převážně německou. S jeho přidělení k českému soudu následkem toho sešlo. Z té příčiny žádal st-l podáním z 19. července 1924, aby snu byly nahrazeny výlohy spojené s naučením české řeči, které vykazoval předloženými dvěma přílohami o honoráři vyplaceném soukromým učitelům. Žádost ta byla nař. rozhodnutím zamítnuta s poukazem na to, že se žadatel nezúčastnil jazykového kursu (úředního) a není proto důvodu, aby se mu dostalo diet ve smyslu výnosu z 1. XII. 1922, po případě jiné náhrady.
Ve své stížnosti k nss-u podané poukazuje st-l na to, že bylo soukromou pílí jeho a vynaložením potřebných výloh dosaženo téhož úspěchu, jakého by bylo bývalo pravděpodobně dosaženo přidělením k českému soudu, takže je jen slušno a spravedlivo a odpovídá dobrým mravům, aby mu byly náklady ty nahrazeny, a to tím spíše, když byly učiněny také ve zřejmém materielním zájmu a k převážnému prospěchu státu, který tím ušetřil výlohy přidělení st-le k českému soudu kolem 4500 Kč a mimo to přidělení substituta za st-le na půl roku, neboť kdyby byl st-l náklad ten nepodnikl nebo kdyby náklad ten a soukromá píle jeho byly zůstaly bez výsledku, byl by se musil nezbytně dáti přiděliti k českému soudu. St-l měl také volnost výsledek své soukromé píle zatajiti a dáti se přiděliti k českému soudu, v kterémžto případě by byl měl půlletní, skoro zcela placenou dovolenou, aniž mohl výsledek jazykový býti jiný. Zásada § 1042 o. z. o., odpovídající požadavkům slušnosti a dobrým mravům, musí prý býti dojista uznávána také na poli práva správního. Nař. rozhodnutí příčí prý se znění a smyslu výnosu presidia vrch. soudu zem. ze 4. prosince 1922, který výslovně zdůrazňuje, že denní odškodné má býti jen částečnou náhradou za hmotné oběti spojené s přidělením účastníků, kteří mají ve svém posavadním služebním sídle domácnost. Tím má patrně býti vysloveno, že soudci se má pokud možno nahraditi náklad spojený s naučením státnímu jazyku. Není prý tedy správný omezující výklad min. sprav., jako by náhrada patřila jen soudci, který byl skutečně k českému soudu přidělen, nýbrž nutno podle ducha výnosu toho trvati na tom, že náhrada patří i tomu, kdo si soukromě s materielními obětmi potřebnou znalost řeči opatřil, zvláště když náhrada ta je toliko zlomkem těch nákladů, které by byl musil učiniti stát při skutečném přidělení.
Nss, který jest podle § 2 zák. o ss povolán toliko, aby přezkoumával zákonitost nař. rozhodnutí, nemohl ovšem vejíti na ony námitky stížnosti, které dovozují, že se příčí slušnosti a dobrým mravům, nepřiznává-li nař. rozhodnutí st-li náhradu výloh, které učinil, aby si opatřil potřebnou znalost státního jazyka soukromě, místo aby se byl dal, jako jiní, přiděliti k českému soudu. Je proto také zcela nemístná citace § 1042 o. z. o., opřená pouze o toto stanovisko slušnosti a dobrých mravů, nehledíc ani k tomu, že by i jinak neobstála již proto, že jde při předpisu tom výlučně o normu práva soukromého.
Zbývá tedy jako pramen domnělého nároku st-lova obsah výnosu presidia vrch. soudu zem. v Praze ze 4. prosince 1922, ze kterého vychází také nař. rozhodnutí. Výnos ten nepresentuje se naprosto jako norma zakládající nárok soudců německé národnosti na náhradu nákladů spojených s naučením státnímu jazyku vůbec, nýbrž upravuje výlučně modality jednoho ze způsobů, jakým lze účelu toho podle názoru justiční správy dosíci, t. j. případ přidělení soudců takových na půl roku k některému českému soudu. Pouze těmto soudcům odhodlala se justiční správa — přes to, že k tomu, jak sub 2) výnosu výslovně zdůrazňuje, nebyla dle platných předpisů povinna, ježto šlo o dobrovolné přiděleni — přiznati za předpokladů, že mají ve svém posavadním služ. sídle domácnost, kterou po svém návratu podrží, náhradu denních 20 resp. 25 Kč vedle náhrady cesty drahou do místa přidělení a zpět. Vymínila si však (sub 3), že účastníci budou povinni po svém návratu vyučovati bezplatně kancelářský a zřízenecký personál svého působiště v jazyku státním.
Nepotřebuje obšírnějšího odůvodňování, že by se příčilo naprosto zásadám interpretačním, kdyby tato výjimečná výhoda, poskytnutá z pouhé liberality a za zvláštních podmínek jen určitému kruhu účastníků, chtěla býti rozšiřována na všecky soudce německé národnosti, kteří se jinakým způsobem a nesplnivše dané podmínky o to postarali, aby si osvojili znalost státního jazyka, jsouce si vědomi, že by pro ně po případě z nedostatku znalosti té mohly časem vzniknouti nepříznivě důsledky.
O otázce, bylo-li slušno přiznati jim nějakou náhradu, když jim s tímto soukromým naučením řeči státní vzešly výlohy, nemůže — jak již řečeno — nss-em vůbec býti uvažováno. Nebyl proto nař. rozhodnutím porušen zákon resp. norma cit. výnosu presidia vrch. soudu zem. a bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 4920. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 155-157.