NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Čís. 15029.

Nebylo-li smluveno a nestanoví-li pensijní nebo disciplinární řád, že definitivní úředník spořitelny může býti dán i proti své vůli na odpočinek, jest dání úředníka do výslužby právně neúčinným.
(Rozh. ze dne 12. března 1936, Rv I 2310/35.)
Žalobce byl na základě usnesení spořitelního výboru městské spořitelny z 20. prosince 1890 ustanoven definitivním úředníkem této spořitelny. Na schůzi spořitelního výboru žalované spořitelny, konané dne 18. prosince 1933 bylo usneseno, že se žalobce dává dnem 1. ledna 1934 trvale do pense s požitky 64000 Kč ročně. Žalobce tvrdí, že jeho pensionování jest po zákonu nepřípustné, ježto jeho ustanovení definitivním úředníkem znamená služební poměr na čas života sjednaný a žádný zákon, ani řád neb stanovy žalované spořitelny, ani žádné usnesení nějakého správního orgánu spořitelního nestanoví, že by žalobcův definitivní služební poměr mohl býti rozvázán pensionováním. Žalobě, by bylo uznáno právem, že jeho pensionování jest právně neúčinné a jeho služební poměr trvá dále, soudy vyhověly, nejvyšší soud z těchto důvodů: Prvý soud vyhověl žalobě podstatně proto, že dekrety, pensijní řád a různá usnesení výboru mluví sice o nároku zaměstnanců na výslužné, t. j. uvádějí podmínky, za jakých zaměstnanci tohoto nároku nabývají, že však z nich nelze vyvozovati oprávnění spořitelny dávati zaměstnance proti jejich vůli do výslužby. Podle toho bylo by pensionování žalobce proti jeho vůli možné jen tehdy, kdyby tato možnost byla výslovně umluvena, což se nestalo. Žalovaná vytýká, že prvý soud nepřihlížel k významu stanov spořitelních, z nichž plyne podle jejího názoru, že výbor spořitelní jest oprávněn dávati zaměstnance do výslužby podle svého volného uvážení bez jakéhokoliv omezení. Tato výtka není opodstatněna. Paragraf 24 stanov žalované spořitelny ustanovuje, že spořitelní výbor může dávati úředníka do výslužby. Ježto stanovy podle povahy věci jsou organisačním předpisem žalované spořitelny, tomuto jejich ustanovení nelze přikládati jiný význam, než že orgánem, který jest povolán jménem žalované rozhodovati o pensionování úředníků, jest výbor žalované spořitelny a nikoliv nějaký jiný orgán. Stanovy samy podle své povahy nemohou zakládati práva a závazky pro služební poměr zaměstnanců, nýbrž mohou býti nejvýše toliko pomůckou pro výklad jejich služebních poměrů. V daném případě nelze však ani v tom směru z nich pro spornou otázku tohoto sporu nic vytěžiti, neboť z jejich všeobecného doslovu, že výbor může dávati úředníky do výslužby, nelze usuzovati, že dání do výslužby proti vůli úředníka by bylo přípustno, neboť výrazem dávati do pense lze míniti i rozhodování o žádosti za dobrovolné dání do výslužby. Rovněž výtka odvolatelčina, že prvý soud nesprávně vykládá ustanovení ustanovovacího dekretu žalobcova, podle něhož má »nárok na výslužné« dle norem, platných pro zeměpanské úředníky, není důvodná, neboť nelze z něho vyvoditi, že žalobce jest, pokud jde o všechny otázky jeho pensionování se týkající, postaven na roveň zeměpanským, t. j. politickým úředníkům státním. Ježto názvem nárok na výslužné možno rozuměti toliko právo na odpočivné požitky, jest smysl tohoto ustanovení zřejmě ten, že jen podmínky pro vznik, trvání a zánik práva na výslužné řídí se předpisy pro úředníky politické správy. Nelze však ze shora uvedené doložky dovoditi, že žalovaná by byla oprávněna podle předpisu pro politické úředníky žalobce dáti do výslužby proti jeho vůli. Není proto ani třeba řešiti otázku, zda a pokud u politických úředníků to bylo či jest přípustno, a zda podle těchto předpisů by bylo lze žalobce dáti proti jeho vůli do výslužby. Ježto nebylo mezi stranami smluveno výslovně, ani mlčky — když pensijní ani disciplinární řád nemá v tom směru žádného ustanovení —, že žalobce může proti své vůli býti dán do výslužby, dospěl prvý soud právem k závěru, že žaloba o neplatnost pensionování jest důvodná.

Citace:

č. 15029. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 302-303.